Osud těch nejlepších 5.

Jenom co zkončil kolotoč, jehož středobodem byly chuninské zkoušky, započaly další starosti. Vyšší hodnost sebou nese i větší zodpovědnost, nadešel onen toliko očekávaný čas, kdy přestáváte být dětmi, od kterých se očekává pouhé plnění rozkazů týmového kapitána. Nyní se z vás stává dospělý člověk, který se musí sám rozhodovat a také nést za svá rozhodnutí případné následky. Nastala doba opravdových dobrodružství.
Morino byl toho názoru, že mi již předal vše co se dalo. Při jakémsi jakoby loučení mi kladl na srdce pouze dvě věci: "Cit pro vyslýchání, kdy a jak položit otázku se nedá naučit, to musíš prožít. Aby jsi v někom probudila beznaděj musíš jí sama prožít. Ale mnohem důležitější než získat informaci je umění s ní správně naložit, s věděním získáváš klíč k moci ale zároveň i ke skáze sebe či druhých, proto s tím co víš zacházej velmi opatrně a vždy si dobře rozmysli komu a zda vůbec je vyzradíš."
Ani jsem si nijak zvlášť neuvědomovala stesk či prázdné skulinky, které vznikly po odchodu mého nenáviděného i milovaného učitele ze scény, protože ony mezery vyplnily velice rychle mise typu A a S. Příprava na ně a jejich samotné plnění mne zaměstnávalo naplno.
"Volala jste mě Tsunade-sama?"
"Ano." Ozvalo se z pozahromady papírů.
"Co potřebujete?"
Z poza stolu se ozývalo neurčité šustění, po chvilce se mezi dvěma štosy úředních formulářů objevil ustaraný obličej páté.
"Přišla zpráva ze severní hranice, že tam vypukli nepokoje, mezi našinci a přespolními. Potřebuji, aby jsi do zítra sestavila tým a vyrazili tam zjistit co se děje."
"Rozumím, Tsunade-sama."
Izumo, Kotetsu a Ichiro, ve složení týmu bylo jasno, kdo jiný by se mnou měl jít na tak těžkou misi, než nejlepší přátelé. Byli jsme tak sehraný tým, dokázali jsme se dorozumívat aniž bychom cokoli řekli. Ani vymyšlení strategie nebyl žádný problém, vlastně nebyla potřeba téměř žádná, neměli jsme se přímo účastnit bojů, ale pouze zjistit proč vznikly a zase se vrátit. Vypadalo to tak snadně, mise jako stovky dalších, přesto mi obavy nedaly spát. Náhle jsem začala pochybovat o ráno ještě zcela jasné věci. Vybrala jsem správný tým? Začalo mi docházet, že né vždy je přílišná blízkost týmových členů to nejlepší, někdy může být i na škodu, ale bohužel už bylo pozdě něco měnit, všechno bylo již připravené. Hodiny střídaly jedna druhou , jakoby měly za povinnost se zde jen na chvilku ukázat a zase hned jít. Ani jsem se skoro nestihla vzpamatovat a už jsem spěchala k bráně za ostatníma. Slunko se pomalu zvedalo ze své nebeské postele a spouštělo mezi nás své první zlatavé paprsky štěstí, chlad mne příjemně štípal do tváře, já však neměla čas si této rozkoše užít, musela jsem spěchat. Všichni tři mírně skřehlí již postávali u brány. Postavila jsem se předně a pronesla poslední větu před odchodem: "Má strategie se dá shrnout do jednoho slova. Přežít. Kdo nepřežije, toho osobně reinkarnuji a opět zabiju, jasné?" Přitom jsem všechny přejela ustaraný pohledem.
"Tak jdem, ať to máme za sebou!" Zvolala jsem po krátkém mlčení a pokusila se vyloudit povzbudivý úsměv.
Letěli jsme vzduchem ze stromu na strom jako ptáci. Čím blíže jsme byli k hranici, tím více sílily mé obavy. Bohužel zanedlouho se mělo ukázat pravost obav, jak rychle dokáže smrt přispěchat ke své příležitosti.
-
Nelehké časy nastávají mé duši,
rudé krůpěje rukám mým nesluší.
Bolestný křik obětí je trýzeň uší,
kdo nezažije, bolest utrpení netuší.
-
Dýka v hrudi přítele blízkého se leskne,
nepřítel hordy žoldáků se nezalekne.
Černý šat, vzduchem nesou se tóny teskné,
neodejde, dokud pár hlav neusekne.
-
Mnoho úkolů bylo dáno nám k plnění,
výsledek poloviny z nich zdál se k zbláznění.
Krutou daň vybrala si smrt ke splnění,
křupnutí kostí tváří známých určila k zaznění.
-
Chladná voda jako srdce nepřátel zurčí,
kopyta cizích koní blíž a blíž dunivě hlučí.
Prach se víří, vítr ve větvích sténá a skučí,
v davu nepřátel to nelibou nelítostí hučí.
-
Bráníme se, jak nejlépe umíme,
zde prohru inkasovat nesmíme.
Kdy tenhle boj skončí, nevíme,
nejspíše zakrátko ho uzříme.
-
Plameny ohně na ně sesílám,
palčivou bolest v rukou nevnímám.
Kagebunshin přichází vzápětí sám,
o slabý štít z chakry se opírám.
-
Tělo mé slábne i týmu síly dochází,
vysmátá dáma s kosou tady obchází.
Útočíme, ale v nich se mnoho síly nachází.
Není zbytí, útěk zachrání nás z nesnází.
-
Žhavím očka svá, toužebně prosím: vydržte.
Na okamžik je zmátněte, jen chvilinku pozdržte.
Já rychle odnesu vás do bezpečí, jen se přidržte,
Poslední už čeká tam, chakry mé zadržte!
-
Proč právě teď muselo se to stát?
Proč síla má chtěla to náhle vzdát?
Bílé vlasy rudě se barví, nemožné snad!
Krví ztěžklé, již nikdy neuzřím je vlát.
-
Proč musím pro nic vidět ho umírat?
Bránu vesnice přes slzy nevidím se otvírat.
Fiaskem končí tato mise, navždy bude mne užírat.
Potkávám jeho tvář vždy, když začnu usínat.
-
Po této nehodě jsem se rozhodla, že už nikdy nechci vidět umírat své blízké, už se mi nechtělo vykonávat mise, pouhá představa znovuprožití těchto chvil s dalšími lidmi mi způsobovala silné nevolnosti a do očí vháněla slzy.
Ale k mému neštěstí jsem byla příliš cenná osoba, byla by přeci škoda úplně ztratit člověka s takovými schopnostmi. Díky své vadě či rozmaru přírody jsem měla něco navíc, o čem skoro nikdo nevěděl, proto se mých služeb nechtěla vesnice vzdát. Morino si za ta léta ze mě vypiplal docela dobrého špeha, možná tato skutečnost byla pravým důvodem proč se mě snažili udržet na dosah, nejspíš to nebyly ani tak moje schopnosti, ale strach. Strach z toho, že bych jednou mohla pracovat pro někoho jiného a stát se jejich nepřítelem. Svým odchodem jsem riskovala více než pouhou ztrátu příjmů a přátel. Nebyla bych ani první ani poslední člověk který vykonává tento druh povolání, který zmizel či zemřel za záhadných okolností. Šedivé eminence v řadách rady starších, vždy umějí zatahat za správné nitky, aby dosáhli svého cíle a přitom byli mimo podezření. Člověk pln ideálů nevědomky vstoupil do vlaku který má jedinou cílovou stanici a to je smrt a je pouze na jeho cestujících jak dlouho ta cesta bude trvat. Jenomže mládí plné ideálů o pomoci druhým, si nemá šanci této drobnosti povšimnout.
S Ibikim sdílíme stejný názor ohledně metody vyslýchání, tudíž jsem byla přímo předurčena k úkolu špeha a předvoje. Vždy jsem byla zvyklá spoléhat se především sama na sebe a zde jsem se mohla plně realizovat. Mise plné nebezpečí, kde sebemenší chybičku zaplatíte vlastním životem, mi vyhovovaly. Na nikoho jsem se nemusela ohlížet, nikoho tahat z bryndy, byly to jen mise a já.
Nejzajímavější mise a zároveň noční můra celé mojí kariéry zvěda se odehrávala ve slavném tanečním souboru Shin. Do kanceláře Hokageho přišlo anonymní udání, že se v něm ukrývá uprchlý nukenin ze Skryté listové. Sice jsem pár let navštěvovala taneční kurz, ale už jsem vyšla ze cviku. Přípravy byly úmorné, jelikož v mém malém stavení o dvou místnostech se tančit nedalo, takže vážený Hyashi Hyuuga nabídl k dispozici prostornou halu ve svém sídle, určenou k tréninkům technik. Docházela jsem tam pravidelně každý den od chvíle, kdy nastalo období tropických veder, člověk se potil i vleže, ale termín nástupu do souboru se nezadržitelně blížil. V sídle jsem se spřátelila s vůdcovou ženou, při odpočinku mi nosila nějaké jídlo a hlavně pití, někdy jsme si i povídaly. Na Hyashiho tváři bylo zřejmé, že jeho vůle není nakloněna našemu přátelství, ale nijak výrazně nám v něm nebránil, za což jsem mu byla vděčná, protože jsem opět nalezla osobu, které jsem se mohla svěřit se šrámy na duši, vlastně mi nahrazovala v mnohém mámu a malá Hanabi zastala úlohu mladší sestry, kterou jsem nikdy neměla.
-
Pocity zvláštní ve mně se míchají,
do srdce mého vkrádá se potají,
osoba, kterou v duchu mámou nazývám,
když víčka spadnou a pod ně se zadívám.
-
Ale přec nepatří ke mně, není mou rodinou,
sestru pohřbila jsem, už měním ji za jinou.
Co jsem to za dceru, která za kousek lásky,
zapomene na své příbuzné a nedělá si vrásky.
-
Je tomu pět let, co smrt mě vyrvala z jejich náručí,
a duše si již bezohledně novou rodinu poručí.
Kdy přichází ten správný čas a existuje vůbec?
nastane doba, kdy nebudu si připadat jako tupec?
-
Přijde někdy okamžik a já nebudu ta mrcha,
co u rodičů se hřála, co díky nim dýchá
a náhle, když odešli, náhradu hned nachází
bez mrknutí oka, bez nejmenších nesnází.
-
Pohrává si se mnou čísi ruka, co karty rozdává,
svědomí nedopřeje mi klidu, stále jen nadává.
Ale netuším proč, snad nesmím toužit po štěstí,
klevety ve společnosti nic dobrého nevěstí.
-
Neustále v sobě nosím ten pocit provinění,
který v žádném případě není k závidění.
S malou kráskou Hanabi jsme si každý den hrály,
vina došla v zapomnění, místo smutku jsme se smály.
-
Tehdy jsem se poprvé a naposledy zavděčila starému vůdci. Technika Kaiten je vám všem jistě velice dobře známá, a jelikož mi byly do vínku darovány, z nevysvětlitelných důvodů, neúplné schopnosti Hyuuga klanu, mohla jsem zkoušet tuto techniku na sobě, dokonce ji dovést k dokonalosti a vytvořit z ní nové jutsu, velmi složité na ovládání chakry. S Hanabi jsme jí začaly říkat obrácený Kaiten. Při jeho vytváření docházelo k častému potrhání či natažení šlach na rukou, ono není důvod přicházet v úžas. Zkoušet vytvořit malé chakrové tornádo z techniky chovající se přesně opačně, nazývejte hazardem se zdravím, a pokud ještě přidáte vlastnost nasátí věci či energie, na kterou se soustředíte a posléze s ní zamýšlíte mrštit po protivníkovi, prohlásí o vás veřejnost, že trpíte čirým pomatením mysli. Tato technika spotřebuje mnoho chakry, tudíž se stává téměř nepoužitelnou, tedy pro mé potřeby. Ale Hanabi disponovala dostatkem energie a potenciálu, pro můj druh Kaitenu to stačilo. Nejdříve jsme se zabývaly nácvikem základního pohybu, připomínající spíše baletní figury, ale postupem doby, jak rostla a s ní i množství její chakry, začínala technika nabírat na monstróznosti a s potěšením mohu oznámit, že Hanabi překonala mistra. Zprvu se chvástala, kde všude ten trik uplatní, v tom okamžiku nastal čas pro poslední úkon, vysvětlit strategické využití.
„Sama jsi zjistila slabiny té techniky, proto ti radím, vždy si dobře rozmysli, jestli je potřeba ji použít či nikoli. Ztratíš mnoho cenné energie a zneškodníš pouze jednu osobu.“
Její obličej po zaznění těchto slov zvážněl a zaneprázdněna vyhodnocováním právě obdržených informací se ztratila v domě. Netuším, jestli obrácený Kaiten někdy použije, ale hezké vzpomínky na čas strávený tréninkem nám nikdo nevezme.
Před odchodem na misi se se mnou přišla rozloučit Matka i s Hanabi, popřála mnoho zdaru. V její tváři se zrcadlily obavy. Velmi milá žena, v tom okamžiku jsem netušila, jak moc je její strach oprávněný.