Osud těch nejlepších 4.

Druhá zkouška započala hned následující den brzy po ránu, tak tak se stihlo slunko vyhoupnout nad obzor. Můj zrak se ještě nestihl zcela zotavit, stále mi ve výhledu tu a tam překážel tmavý stín, ale i přesto neušlo mé pozornosti dění opodál, Skupinka několika výrostků si krátila dlouhou chvíli, dobíráním si o dost slabší dívky.
"Hej, ty blbá náno, co tu vůbec pohledáváš?!" pořvávali a posílali si jí jako horkou bramboru mezi sebou, dívka nápor psychycky neunesla a rozplakala se.
"A hele, ono to bulí." zaznělo posměšně sborem.
"Honem se běž schovat pod maminčinu sukni!" zařvalo na ní největší hrombidlo z partičky zvučných ninjů a zadupal, jako by odháněl krtka.
"Nechte toho! V přesile jste hrdinové, co!" zhoukl na ně mladík malé téměř vyzáblé postavy.
"Copak chlapečku, chceš se prát? posmívali se mu.
"Tak pojď!" zahřímal navztekaně hromotluk, bylo mu proti srsti, že mu někdo takový kazí zábavu. Chytl dívku za vlasy a prudce jí odhodil stranou, ta se natáhla na zemi jak široká tak dlouhá skrývajíc slzy do trávy.
Mladík váhal, nechtěl si působit problémy v cizí vesnici.
"Copak bojíš se?" zašeptal chladným mírně opovržlivým hlasem a rázně vykročil k opovážlivci.
"Ty se mě bojíš? rozchechtal se a šťouchl cizince do ramene.
Mladík se ani nepohnul. V tu chvíli se na ně již upíraly všechny oči zde přítomných. Hlouček konožanů se postavil ve výhružných bojových pozicích za neznámého střízlíka.
"Tak co ty Zvučňáku! Ještě pořád si troufáš?!"
Dav přihlížejících začal napjetím šumět: "Kdo vyhraje? Vsadil bych si na zvučňáky. Ale houbeles, určitě to vyhrajou ti z Listové.
Ohlušující písknutí zarazilo veškerý mumraj. Žena podivného vzezření se představila jako Mitarashi Anko, všechny zúčastněné sjela kárajícím pohledem a začala se scela vážnou tváří vysvětlovat pravidla, všichni hltali každé slovo. Po nudné přednášce si každý tým vzal svitek a pak nás jako divokou zvěř vpustili do kruhově oploceného prostoru o rozloze asi deset kilometrů, kde se kromě vyhladovělé dravé zvěře skryté v hustém světlo téměr nepropustném lese číhající na svou kořist, nacházel pouze uprostřed této životu nebezpečné džungle malý domek, který byl cílem naší cesty. Z počátku nás vylekaly náhlé ptačí výkřiky, či podezřelé zaševelení křovin, ale častost těchto zvukových vjemů nás nakonec otupila natolik, že jsme je téměř nevnímali. Úkolem bylo najít tým vlastnící druhý, svitek, na první pohled téměř banální úkol. Jenomže nikdo nevěděl, jaký kdo má svitek, losovaly se tajně. Ale s touto záležitostí jsme se prozatím zabývat nemuseli. Všude bylo pusto a prázdno. Rozvinula se tedy mezi námi debata, jak poznáme, zda má nepřítel ten svitek který my potřebujeme, nikomu z nás se nechtělo bojovat zbytečně. Kluci se začali hádat a překřikovat kdo má lepší nápad jak onu věc zjistit, ještě před bojem.
Poté se otočili na mě a spustili na ráz: "Ty jsi tu vlastně nejlepší v získávání informací, přidej ruku k dílu a vymysli plán jak to zjistit!"
S nepřítomným pohledem jsem se na ně otočila a řekla: "Já vím v tuhle chvíli jenom jedno. Pokud tu budete řvát jako na lesy, tak nám nějaké plány ohledně zjišťování kdo má jakej svitek bude k ničemu, prože, nepřítele přilákáme k sobě."
Oba dva naráz zmlkli, bohužel pozdě.Bloudili jsme křížem krážem a snažili se někoho vystopovat, ale chvílemi se nám zdálo, jako by spíše někdo našel nás. Netrvalo dlouho a nepřítel se objevil. Ze křoví se na nás vyřítil cizí tým z jiné vesnice. V mžiku vytvořili neproniknutelnou hradbu z klonů.
Ve mně hrklo a v hlavě mi zaznělo jako hrom poslední upozornění: „Zde můžete i zemřít!“
Obávajíc se o své zdraví, jsem také chtěla vytvořit klony, abychom se mohli nenápadně vytratit a dát dohromady bitevní strategii.
-
Srdce tepe, jako by ho poháněl jed.
Líc zbarvuje se rudě.
Spatřila jsem, jak nepřítel zbled.
Zde konec je nudě.
-
Ale i moji spojenci zděšeni prchají.
Nemám ponětí, kam se šinou,
podle mě k tomu důvody nemají.
Vždyť klon jeden stojí tu se mnou.
-
Náhle palčivá bolest pohlcuje mé tělo,
i klon se v bolestném sevření kroutí.
Prásk! Rána jako když vystřelí dělo,
mé svaly se pod nátlakem hroutí.
-
Padám v dálnou temnotu věčného zapomnění,
z níž vyrval mne až bílý plášť.
Jen zpráva krátká, nechci znát její znění.
Cloumá mnou zloba a zášť.
-
Stále hořím, moje kůže se srazila.
Dlouho budu muset pobýt tady.
Cítím se, jako bych tým zradila.
Teď k ničemu jsou moudré rady.
-
Dveře vrzly, do místnosti vstoupila sestra, usmála se a vlídně promluvila: „Konečně jste se probrala, už jsme začínali mít obavy.“
„Co se stalo?“ Slyším znít vlastní hlas, jako by patřil někomu jinému.
„Nenamáhejte se zbytečně, jste stále příliš slabá,“ pronesla s mírným náznakem obav, ale když zjistila, že se neuklidním, dokud nevyslechnu celý příběh, podlehla a já se dozvěděla, že mne popálila moje vlastní chakra. Nikdo prý nedokázal vysvětlit, jak k tomu mohlo dojít, dokud nepovolali na pomoc váženého vůdce Hyuuga klanu. Při pohledu na mne se zhrozil a prohlásil: „To není možné, ta dívka má dva druhy chakry, a ta jedna neovladatelně roste, tohle nemůže nikdy přežit.“
Od té události se můj život obrátil vzhůru nohama, žebříček dosavadních priorit se náhle zhroutil jako ztrouchnivělý strom. Denně balancuji na tenoučké hrázi mezi strastiplným životem a pomalou neuvěřitelně bolestivou smrtí ve vlastních plamenech. Nyní musím trávit mnoho času vyvažováním ohně s klasickou chakrou, která mě chrání před popáleninami.
Ale vždy je něco za něco a nic se nezdaří ze dne na den. Pouhé uvolňování ohnivé energie z mého nitra nestačilo. Silná palčivá bolest se nedala snášet ani pár vteřin na tož minut a popáleniny které se při této činosti tvořili, sami o sobě v další činnosti zabraňovaly. Nebylo kam jít pro radu, Tato vada byla tak jedinečná, že nikdo nedokázal vysvětlit jak k ní vůbec mohlo dojít ani v učených knihách se nedala nalézt jakákoliv zmínka či náznak, že by se tento problém někdy v dávných dobách vyskytl. Z mého bytí či nebyti se pomalu stávala ruská ruleta, příjdeš na řešení, budeš žít, nepřijdeš, zemřeš. Mému zuboženému tělu začínal docházet čaš. Nezbývalo nic jiného, než uschovat poslední pud sebezáchovy kamsi hluboko do sebe a začít přemýšlet sáma o sobě, co mám k dispozici k zabránění svému zániku.
Celou tu dobu jsem měla na paměti vědecky dokázaný fakt, že tělo je naprogramováno přežít za jakýchkoli podmínek a z tohoto faktu mé uvažování vycházelo. Tělo by za normálních podmínek nikdy nevytvořilo něco čím by si samo ublížilo, takže musí existovat něco čím tuto energii utlumit nebo neutralizovat, nějaká jiná schopnost kterou mám.
Myšlenky a nápady vířily hlavou a bušily do lebky tak intenzivně, že jsem chvílema měla pocit, že se mi hlava rozskočí. Toto rozmýšlení trvalo sotva pár minut, než jsem dospěla k závěru, ale v tu chvíli mi to přišlo jako celá věčnost. Náhle mi řešení přišlo tak jednoduché až jsem se divila, že mě nenapadlo hned. Stačilo si jen uvědomit jedinou otázku: "Proč mě ta energie pálí když jí uvolňuji, ale nepálí uvnitř mě?"
Odpověď je snadná. V sobě mám i svojí klasickou chakru a ta zabraňuje této podivné energii mě spálit zevnitř. Takže když jí smíchám se svojí obvyklou chakrou, přestane pálit, ale tato věc se lépe říká než dělá, protože té normální mám omezené množství, a když ji vyčerpám moc, shořím zevnitř.
Za nějakou dobu jsem se naučila míchat energie v jistém poměru, ve kterém bylo minimum té životně důležité. Dlouhé měsíce jsem nevystrčila ani špičku nohy z domu, vlastně jsem ani nemohla, buď jsem se učila ovládat doposud utajenou část svého těla, anebo jsem načerpávala síly k dalšímu tréninku. Po každém cvičení mě bolely všechny svaly a vypovídaly službu.
Roční období se střídalo jedno za druhým, já pomalu sílila a z toho, co mě původně mělo zabít, se stávala ochrana. Naučila jsem se svou neposlušnou část nejen ovládat, aby mne nezahubila, ale postoupila jsem tak daleko, že jsem ji využívala v technikách, sama jsem přišla na to, co se vlastně stalo onehdy při zkouškách. Došlo k vytvoření stínového klonu z ohnivé chakry, bohužel jenom z ní, tudíž se stal nestálým a explodoval. S touto technikou musí člověk zacházet opravdu opatrně, při špatném provedení na špatném místě nenapáchá škody jen v řadách nepřítele, ale i v těch mých, pár takových nehod jsem zažila na vlastní kůži, dalo by se říct, že se nemocnice proměnila v můj druhý domov. Nakonec se můj život vrátil do původních kolejí, konečně jsem si mohla dodělat chuuninské zkoušky, žel bohu s jiným týmem, ale také v jiné vesnici, což ve mně probudilo nadšení a lačnost po nových zážitcích, ale nakonec z euforie sešlo, jelikož se nijak moc nelišily od těch našich a zábava s mým novým týmem také moc nebyla.
Teprve při třetí zkoušce jsem pocítila trochu vzrušení.
Plni nadšení, ale i obav jsme vběhli do arény. Publikum lačné po dechberoucích akčních bojích začalo burácet. V tom okamžení trybuny připomínaly hráze moří očí, pohledy přhlížejících nás propalovali ze všech stran. Při rozlosování vše
ztichlo ani ten nebohý slavík, v koruně stromu, napětím téměř nedýchal. Bohužel má ruka vedena osudem si právě vybrala svůj přídel smůly, za protivníka mi přiřkla písečný postrach. Jaké množství přízně štěstěny stálo při ostatních nevím, veškerou mojí pozornost od té chvíle si vyžadoval můj soupeř. Neustále mne zahrnoval siláckými řečmi. Asi se pokoušel o zastrašení, ale na mě takové plácání do větru neplatí. Povětšinou ti, co se nejvíce vytahují, končí velmi rychle a tvrdě. Zatímco mi dobrovolně a s ochotou sděloval podrobnosti svých plánů, jsem v klidu promýšlela schéma souboje.
„Co se děje?“ Zaslechla jsem svoje jméno, mladík v šedém plášti pokynul rukou směrem ke vchodu do arény. V mém nitru se mísilo vzrušení se strachem, lidé jásali, lačnili po strhující podívané.
„Rozmáznu tě jako šneka,“ sykl svalovec písečňák.
Zamyšleně jsem se na něj zahleděla: „Jsi si až příliš jistý na to, kolik toho o mně víš.“
Odfrkl si: „Ty nemáš ani tušení, jaký mistr v odhalování tajemství před tebou stojí. S tím svým vychrtlým tělem patříš spíš na molo a né sem, tady nikoho neokouzlíš.“
„Se sto padesáti třemi centimetry? To asi ne,“ odvětila jsem s ledovým klidem. „Přestaň s těmi žvásty a dej se do akce, než se tu všichni unudí, pokud tě tedy nepřepadl náhlý stud, hehe.“
„Já se těch tvých keců nezaleknu!“ křikl vztekle a zaburácel: „Písečná duna!“
„Byasharinkan! Hokagebunshin no jutsu!“ Rychle se přesunuji do zástiní stromu.
Bum! Smršť písku zasáhla klon, který posléze vybuchl a nic netušícího chlapce odhodil několik metrů dozadu, dopadl neohrabaně na znak a zavrčel: „Já tě dostanu! Chcípni! Písečná bouře!“
Bum! Déšť drobných zrnek opět zasáhl pouhý klon a posměváček znovu bezvládně letí vzduchem.
Vykřikla jsem: „Ohnivý drak!“ Zpoza stromu se vyřítil do žluta rozžhavený čínský drak, rozevíraje mohutné čelisti letěl přímo na k smrti vyděšeného mladého ninju.
„Stále jsi přesvědčen, že mě rozdrtíš jako šneka?“ Vrhla jsem po něm zuřivý pohled.
„Pokud nadešla moje poslední chvíle, zemřu se ctí v boji jako správný Shinobi a nebudu se schovávat za strom jako malý uličník!“ V očích se mu zrcadlilo odhodlání spolu s hrůzou.
Za zády jsem se mu naklonila k uchu a zašeptala: „Dnes zemřít? Takové krásné počasí.“ Zasněně jsem vzhlédla k oblakům. „Podívej se, na nebi ani mráček. O to tě nemůžu připravit.“ Šibalsky jsem zamrkala a drak se rozplynul.
„Jak ses sem tak bleskově dostala? Vždyť jsi stála ještě před pár sekundami za tím stromem, nebo ne?“ Svalnatý mladík znejistěl.
„Ano, stála, ale umím docela rychle běhat, není to nijak závratné, ale představ si, nikdo se mnou nechce závodit.“ Udělala jsem na něj smutný pohled. „Jestli si dobře pamatuji pravidla, tak hra končí zneškodněním jednoho z nás.
Ukončíme to, ne? Už mě nebaví se tu předvádět.“
„Jo, skončím s tebou hned,“ prohlásil tvrdě a ohnal se loktem v domnění, že mě srazí k zemi, ale máchl pouze do prázdna.
„Kam jsi zmizela?“
„Tady, před tebou,“ odpověděla jsem mu chladně a mrštila s ním o zeď arény. Při dopadu bylo slyšet duté žuchnutí doprovázené heknutím.
„Už máš dost, nebo mám pokračovat?“ otázala jsem se znuděně a vztyčila se nad ním.
Z posledních sil zasýpal: „Tak mě dodělej, na co ještě čekáš, jsem připraven na smrt.“
-
„Proč bych tě měla napospas smrti vydávat?
Tenhle souboj jsem vyhrála už teď.
Nač mařit život, zbytečně nenávisti zavdávat.
Již nejsme nepřáteli, ale spojenci,
tudíž není důvod tebe smrtce předávat.
-
Netuším, proč na druhý břeh se stále ženeš?
Pouze živ a zdráv můžeš chránit.
Proč tedy kůži svou poslušně nepříteli neseš?
Stále méně je lidí neprahnoucích po moci.
Ty, ač pln života, na posmrtný život se tu třeseš.
-
Ale co je vlastně smrt, tak očekávána i obávána?
Prý osm gramů duše z těla při ní odchází,
ale kam jde, snad na nebeský trh, kde je prodávána.
Je tedy smrt pouhé přemístění odněkud někam?
nebo jest hlubší pointa v tomto slově obsahována?“
-
„Umíš na tuto otázku odpovědět?“
„Ne! A ty snad ano?“
„Též jsem stále nenalezla odpověď, co je smrt zač, ani proč se jí lidstvo tak obává, a proto se k ní také neženu i přes možnost znovu potkat svou rodinu. Ale kdo mi zaručí, že se s nimi před branou tohoto světa setkám? Nikdo. Tudíž si nejdříve odbudu poselství života, a až pak přejdu na druhý břeh. Nevím jak ty, ale já jsem tu skončila.“
Už nic nenamítal, ani nemohl, jeho bezvládné, rozlámané tělo odnášeli zdravotníci k ošetření. Při pohledu naň mi došlo, proč se mi náhle daří i přesto, že mi všichni blízcí zemřeli. Uvědomila jsem si, že život je boj, ze kterého naše schránky nevyjdou živé, jedině velikost našich činů nám může zajistit nesmrtelnost v myslích druhých. Záleží jen na nás, jestli se do dějin zapíšeme jako zloduši nebo ti druzí.