Osud těch nejlepších 6.

Zpočátku vše probíhalo dle plánu. Nenápadně jsem se začlenila do souboru, putovala s nimi po vystoupeních, prožívala bujaré noční večírky, prostě jsem lízala smetánu a náramně si to užívala. Nálada panovala přímo famózní, snadno se zapomínalo na pravou náplň poslání. Ale idylku stále kazil fakt, že jsem ještě s jistotou neurčila, kdo je ten skrytý zločinec. Samozřejmě se nějaké podezření naskytlo, ale nebylo potvrzené. Musela jsem si přestat tolik užívat a začít pracovat na odhalení. Bohužel velmi brzy se moje tušení potvrdilo. Když jsem vklouzla do šatny podezřelého, při nalezení zvláštního náhrdelníku mne přešly choutky bavit se. Ač jsem si nebyla stoprocentně jistá, zdali se jedná opravdu o Itachiho šperk, nesmělo se nic ponechat náhodě. Jedno bylo jisté, zahrávat si s Akatsuki znamená koukat smrtce přímo do tváře. Zabrána uvažováním nad strategií boje proti člověku, jehož iluze jsou dotažené do detailů, jsem se ztratila ve vlastním světě, ze kterého mě vytrhl až ruch zvenčí.
-
Šramot z chodby doléhá k mým uším stále blíž a blíž,
někdo za kliku bere, nemohu najít vhodnou skrýš.
Dveře se otvírají, já stojím tu jak solný sloup,
přemítám, kam by si člověk nepozorovaně stoup.
-
Dovnitř vstoupila osoba, jejíž obličej se mi do paměti vryl,
Proklínám sama sebe, jak to, že nepoznala jsem Itachiho styl.
Škvírou zpoza skříně pozoruji jeho počínání, dech se ouží,
Mráz běhá po zádech, nepříjemně je s člověkem, který Akatsuki slouží.
-
Usilovně se modlím, snad skrýš mou neprokoukne, moc dobrá není.
Nedokážu si představit, co by se dělo po tom odhalení.
Odchází pryč, zalil mne pocit úlevy, nejspíš až příliš předčasně,
hned co úkryt jsem opustila, chladný hlas řekl: „Netvař se přešťastně.“
-
„Jak si mě mohla takhle podcenit? Urážíš mou čest.
Již dávno jsem tě do iluze uvrhl, prokoukl tvou lest.
Ani nepovšimla sis očí mých, které tě sledují už nějaký čas.
Nejsi mi rovným soupeřem, boj s tebou zavrhl můj vnitřní hlas.
-
Nemá sebemenší cenu na tebe vydávat drahocenné síly,
ale něco jsem ti přece zanechal, snad oceníš mou píli.“
Zkřivil ústa v škleb a dodal: „Snad dáreček na city tvé zahraje.“
Zmizel jak pára nad hrncem, proč nezabil mne? Něco tu nehraje.
-
Bohužel pouhý okamžik trvalo odhalit hrůzný záměr konu.
Slzy vhrkly do očí, když shlédly následky dějového shonu.
Prostory původně veselých barev nyní zářily pouze jedinou,
Krví přátel skropen byl snad celý svět, vše nasáklo červenou.
-
Rudá řeka protékala chodbami, jako ostrovy trčely z ní torza těl,
šílená muka při pohledu mnou projížděla, přesně toho docílit chtěl.
„Tak co, líbí se ti dílo mé? Tolik nevinných lidí muselo zahynout.
Tvoji přátelé zaplatili daň nejvyšší za tvou neschopnost mě přistihnout.“
-
„Kde jsi?“
„Záleží na tom?“
„Proč jsi je zabil, ty chladnokrevná zrůdo!?“
„Protože jsi mi v tom nezabránila. Takovou dobu už tu čmucháš a nebyla jsi schopna mne najít, neměla si nejmenší tušení, s kým si pohraváš. Všichni Konožané jsou stejní, dokážete akorát fňukat nad následky, kterým jste nedokázali zabránit.“
„Nech těch keců a ukaž se, zbabělče!?“
„Já, zbabělec? Ne. Jediný zbabělec jsi tu ty.“
„To není pravda!“
„Ale je,“ ozval se chladný smích.
„Čemu se směješ!? Tady není nic směšného!“
„Není? Vážně? Podívej se na sebe, jak jsi ubohá, ovládána strachem kopeš na všechny strany.“
„Já se tě nebojím, spíš ty mě, jinak by ses ukázal!“
„Ale já netvrdím, že se bojíš mě,“ uchechtl se. "Né, za útoky na mě skrýváš obavy, jen na chvilku připustit, že né já, ale ty jsi zodpovědná za jejich smrt.“
„Jak můžu zodpovídat za jejich smrt? Mou rukou nezemřeli!“
„Né přímo.“
„Jak nepřímo? Sakra, přestaň si hrát na schovávanou a chovej se jako muž!“
„A ty zase jako pravý Shinobi.“ Podbízivým tónem dodal: „Přestaň se vztekat a přiznej si to.“
„Co si mám přiznat?!“
„Že jsi je zabila.“
„Ne, ty jsi je chladnokrevně popravil!“
„Ale tvojí vinou. Což je stejné, jako bys je zabila sama.“
„To není pravda, to není moje vina, že sis umanul je zmasakrovat!“
„Jak samolibé. No tak, ty moc dobře víš, proč jsou mrtví, proč jsem je zabil, jen si to přiznej, přestaň být slaboch.“
„Ne, nevím. Nic ti neudělali, neměli tušení, co jsi zač!“
„Oni ne, ale ty ano. Proto by nakonec stejně zemřeli.“
„Nezemřeli!“
„Co si myslíš, že by se stalo, až bys poslala zprávu do vesnice obsahující moje jméno? Naběhli by sem ninjové ozbrojení po zuby, zaslepeni vidinou mě dostat. Ti by se neohlíželi na životy civilistů kolem. Takhle jsem jim vlastně prokázal službu, netrpěli, měli to rychle za sebou.“
„Ty samolibý parchante!“ zalykala jsem se zlostí. „Ty - ty bezcitná zrůdo!“
„Ale proč používáš proti mně taková hrubá slova?“ prohlásil udiveně. „Ty lidi jsi odsoudila k záhubě sama, svým příchodem.“
„Hajzle! Perfektně ovládáš iluzi, proč si jí nepoužil? Nemusel si hned mrhat lidským životem, když se ti to tak příčí!“
„To by nestačilo, už jsem ti říkal, že by stejně díky tvému jednání zahynuli. Takhle si to aspoň uvědomíš a ten obraz v tvé mysli ti to bude stále připomínat. Máš pouze dvě možnosti, buď si zvykneš na odvrácenou tvář války, kde nejde o živé, ale především o dosažení co největších ztrát na životech druhé strany, anebo se budeš snažit to změnit. Rozhodnutí je jen na tobě.“ Odmlčel se.
Nastalo hrobové ticho. Jeho temnému proslovu jsem prozatím nepřikládala velký význam.
-
„Budovou se linul mrtvolný zápach, mnou proudila zloba.
Kolik ještě zemře lidí pro nic, sakra, jaká je tohle doba?
Období zářného míru? To sotva! Život nic nestojí, proč s nimi šetřit!
Lid dokáže už jen jedno, dobrý obchod za mastné prachy zvětřit!
-
Mám dost roztahovačnosti lidské rasy, co se pánem tvorstva pokládá,
pravdomluvnost je mu cizí, pouze na dobrém renomé si zakládá.
K řešení problémů se nikdy nemá, neustále jen říká, coby kdyby,
padají z nich nablýskaná líbivá slůvka, ale stále jsou to pouhé sliby.
-
Jedni kňučí, jak je život nefér, z jiných za křivdu stali se sérioví vrazi.
Kam tenhle svět spěje, na válce postaven, za prkotinu ti hlavu srazí.
Nechci být součástí tohoto běhu, skopnuta na kolena po zemi se plazit,
Z té představy nepříjemně je mi po těle, v zádech začíná mi mrazit.
-
Kolik lidí podobných Itachimu jsem potkala, prsty na obou rukách nestačí.
Bojechtivý duch ukrývá se v každém z nás, slabochy přemůže, ty má nejradši.
Nikdo se nenarodí s dobrem či zlem ve vínku, jací budeme, rozhodneme sami.
Neovládá nás ruka boží ani ďáblem nejsme posedlí, ani geny vlastní mámy.
-
Kolik výmluv existuje na toto téma, až se mi chce znechucením zvracet,
nemám zájem déle zde setrvávat, nechci se sem už nikdy vracet.
Oči jsou unavené z pohledu na krvavá jatka, na mysli vytanula mi slova,
ta poslední o smyslu války, už nechci býti její součástí znova.
-
Mé city a pohoršení nikoho nezajímají, pořád dokola ty samé mise,
protože jsem nejlepší, jsou mi předhazovány jako tučná kořist kryse.
Ale tohle tažení stane se mým posledním, to vám s klidem povídám,
zase pověřili mě předvojem, prací nejšpinavější, nechť jim cestu pohlídám.“
-
Tento typ úkolu jsem plnila mnohokrát, hrdě vykročit o pár dnů dříve před týmem, který nesl důležitý svitek do jiné vesnice. Moje práce spočívala v odstranění potencionálního nebezpečí z trasy, zahnat všechny lapky a nežádané ninji, s nejvyšší opatrností zneškodnit všechny pasti a léčky. Ale již není času nazbyt, rozednívá se, musím jít.
Zdá se, že všude vládne klid a mír, ani se mi tomu nechce věřit. Vždy se najde nějaký takzvaný volný zvěd, který si obstarává obživu sběrem informací, které posléze výhodně zpeněží. Proč si s tím lámat hlavu, je tu klid, nepozorována pokračuji v zákrytu mohutných korun stromů. Krásný jarní vzduch šimrá v nose, a oči se kochají mladou zelení teprve nedávno vyrostlých lístků, slabý vánek mi něžně víská ve vlasech, po dlouhé době mám opět pocit, jako by mě někdo hladil.
-
Unášena vzpomínkami na šťastné chvíle,
zůstal bez povšimnutí černý stín v zádech.
Nejspíš táhl se za mnou již celé míle.
Náhle situace ztratila lahodný nádech.
-
Smyčka léčky nepozorovaně se utahuje,
ticho nenarušoval ani ptačí zpěv.
Jako škrtič kolem kořisti se stahuje,
za chladné noci při svitu hvězd.
-
Křup křup, klid protrhl burácivý řev,
z přítmí lesa vyhrnul se bojovný dav.
Dnes zbarví studenou zem rudě krev,
vše zapříčinil špatný nálady stav.
-
„Sakra, zrada! Hokagebunshin no Jutsu! Je jich příliš mnoho.“
Běží přímo na mě! Neměla jsem se tolik ponořit do vzpomínek, musím je dostat. Jsou všude! Chce to víc klonů, abych se mezi nimi ztratila!
Prásk, jeden klon vybuchl a spustil řetězovou reakci.
„Hoka...“
-
Přišel ten sen, víš, ten sen o poslední misi.
Kdy skončí se den a vše bude jak kdysi.
Nebudu osamělá, v příště se vzhlížím celá.
-
Lhát, musím si lhát, osude můj,
mám strach, dobo zlá, chvíli stůj.
Když pravda je horší než lež,
pak už jen snům věřit chceš,
když vstoupíš na poslední most, přes smrtelnost.
-
Přišel ten sen, víš, ten sen o skončení bytí.
Přišel jak dým, náhle chci žíti,
asi nejsem tak silná, ke štěstí svému sdílná.
-
Lhát, musím si lhát, osude můj,
mám strach, dobo zlá, chvíli stůj.
Když pravda přichází mi vstříc,
náhle už nechci ji víc.
Nechci vstoupit na poslední most, přes smrtelnost.
-
Umírám, umírám zde snad,
na chladnou zem, čeká už mě jen pád,
proč musím na podivný most přes smrtelnost?
-
Proč musím, proč musím tam jít?
Proč nemohu o podivné kráse dál snít?
Proč splnil se zvláštně jen, kýžený sen…