Letní večer 16

Po několika hodinách bloudění se Lee konečně ozval: „Sensei, myslím, že by jsme se měli vrátit.“
„Proč myslíš?“ zeptal se Gai trochu překvapeně.
„Neji mi jednou řekl, že až se příště ztratím, tak ať se stejnou cestou zase vrátím.“ řekl Lee zamyšleně, jakoby si tu situaci snažil vybavit.
„To od něj bylo hezké, jsem rád, že spolu tak vycházíte.“ rozplýval se nadšeně sensei.
Lee na to raději nic neřekl a jen si vzpomněl, co jeho naštvaný kolega říkal dál: ‚Já už tě totiž příště nehledám!‘
„Dobrá dejme tedy na Nejiho.“ odsouhlasil to Gai a nadšeně dodal: „Se silou mládí to zvládneme hned!“
„Hai, sensei!“ zakřičel Lee nadšeně a taky s úlevou a otočil se na patě.

„Tak už jdou konečně dobře?“ zeptala se Tenten a počítala údery jeho srdce, než odpoví.
„Ne, právě se otočili a vzdalují se od cíle zrovna, když to vypadalo, že se konečně najdou.“ odpověděl a neúspěšně zadržoval smích.
„Tímhle tempem tam do setměn nedojdou.“ namítla s mírným zamračením a zvedla se z jeho objetí.
„A co chceš dělat?“ zeptal se a taky se posadil.
Tenten si zamyšleně protřepala už tak téměř suchý nátělník a podívala se na pomalu skomírající slunce.
„Jsi suchý?“ zeptala se na oplátku.
„Téměř.“ přiznal Neji trochu zmateně a prohrábl si vlhké vlasy.
„Tak ještě chvíli počkáme a půjdeme.“ řekla s úsměvem a rozpustila si mokré vlasy.
„Víš, že jsem tě bez drdolů nikdy pořádně neviděl?“ zeptal se s úsměvem.
„Já tě taky nikdy neviděla s rozpuštěnými vlasy.“ odpověděla a úsměv mu oplatila.
„To je vlastně taky fakt.“ řekl zamyšleně. „My jsme spolu vlastně nikdy netrávili čas mimo tým, že?“
„To je bohužel pravda.“ souhlasila trochu zdráhavě. „Myslím, že je to chyba.“ pokračovala váhavě.
„Ano, nejspíš by jsme to měli napravit až se vrátíme.“ řekl Neji s úsměvem.
Tenten se při jeho slovech lehce začervenala a řekla: „Měli by jsme jít.“
„Dobře.“ přikývl Neji a začal se oblékat.

„Těm ninjům z Konohy to nějak trvá.“ řekl trochu podrážděně statný hnědovlasý muž s mrožím knírem.
„Ale prosím tě.“ prohlásila trochu otráveně drobná dívka a po kratší odmlce pokračovala: „Ještě ani nezapadlo slunce.“
„I tak už tu dávno mohli být.“ trval na svém svalovec a přísně se podíval na dívku téměř o dvě hlavy menší.
„Souhlasím, ale i tak není důvod se znepokojovat, bratře.“ konstatovala ještě stále klidným hlasem a bez známek strachu čelila jeho podrážděnému pohledu statečněji než většina jeho mužů.
„Já mám na starosti celou karavanu, Sajo, nemám čas na nějaké shinobi, kteří si chodí jak se jim zlíbí.“
Saja se odpovědi raději vyhnula a zůstala mlčet.

„Doufám, že už tam budeme.“ řekla Tenten trochu nervózně a podívala se na zapadající slunce.
„Neboj, ještě tak dvacet minut a jsme na místě.“ řekl Neji s úsměvem a stáhl byakugan.
„Jak jsou na tom?“ zeptala se Tenten trochu s nadějí.
„Překročili horu a zdá se, že se rozhodli utábořit.“ oznámil jí Neji a dál se díval před sebe.
„Myslím, že by jsme si měli pospíšit.“ navrhla při pohledu na západ.

„Dám jim ještě dvě minuty a pak půjdu spát.“ řekl podrážděně Sajin bratr.
Než však stačila Saja něco říct, přerušil ji jeden z bratrových mužů: „Omlouvám se, ale jsou tu nějací ninjové, pane Hoshi.“
„Bylo na čase.“ řekl Hoshi přísně a napřímil se. „Tak je přiveď.“ přikázal a donutil tak svého podřízeného bezděky se přikrčit.
Když se muž hned nepohnul zachránila ho Saja pře bratrovým netrpělivým pokáráním návrhem: „Dojdu pro ně, kde jsou?“
Přívětivý tón pomohl muži vzpamatovat se: „Čekají u pátého vozu.“
„Dobře, tak já jdu pro ně.“ oznámila jim Saja s úsměvem a svižným krokem vyrazila.
Bratr ji znal velmi dobře a tak pro něj nebyl problém uhodnout, proč je tak ochotná.
„Ninjové jsou budižkničemu, pamatuj si to, Sajo, oni neumí zabrat za skutečnou práci.“ řekl s opovržením.
Saja si svou úsečnou odpověď nechala raději pro sebe a jen houkla: „Já vím.“
„Ona obdivuje ninji, že?“ otázal se mladík zamyšleně a na malou chvíli zapomněl, jak ho ten medvědí muž, pro kterého pracuje, děsí. Oproti němu mu ten ninja, se kterým mluvil připadal jen jako neškodný kluk.
„Ano, právě proto tak moc prosila, abych ji vzal sebou.“ procedil mezi zuby Hoshi, jakoby si ještě teď vyčítal, že se nakonec nechal obměkčit.