Izimoto-Kapitola 10:Sbohem Akatsuki

Pod pláštěm se objevil chlapec, jehož návrat si všichni tolik přáli. Hidan se jen pousmál a dal si kosu zpět na záda.
„Tak ses nakonec vrátil pacholku. Věděl jsem, že tebe jen tak neudrží. Na Iziho si ninjové z Listový nepříjdou!“
„Neblázni tolik Hidane.... nedostal jsem se odtamtud sám...“ Skoro ani nestihl domluvit když se mu do náručí přiřítila Yanahi a svalila ho na zem. Výraz na jeho tváři zářil radostí když ho objímala a vypadalo to jako by se už nikdy nechtěla pustit.
„Teď už je mi to jasný... opravdu je to taky Uchiha.“ Dodal s úšklebkem Kisame.
„Jak to myslíš?“
„Itachi netvař se jak neviňátko, sám si v jeho věku mohl mít kteroukoliv holku. Prostě je to... nazval bych to Uchiha svádění.“
„Nepřeháněj Kisame...“ Tihle dva tam debatovali a ostatní šli blíž k Izimu, který se už s Yanahi postavili na nohy.
„Jsem rád, že jsi zase tady, živí a zdravý.“
„Díky Peine.“
„Navíc jsem ti vděčný za rozprášení těch lidí z Kamenné. Myslí, že jsi ušetřil práci nám všem.“
„Teď ti tak úplně nerozumím.“ Izi se nechápavě koukl na Peina.
„Nebo z jakýho důvodu tu byli?“
„Na oko konali sezení s Listovou, aby je mohli přepadnout z jiné strany. To jsem dostal hned z prvního ninji, kterého jsem potkal daleko od jejich ležení.“
„Tak proč jsi proti nim bojoval, když nešli po Akatsuki?“ Izi se provinile zahleděl do země.
„Cítil jsem potřebu vynahradit tak to, co pro mě udělala moje matka.“
Pein i zbytek Akatsuki se na něj velmi zvláštně podívala. Až na Yanahi, která nevnímala okolí a jen se držela Iziho.
„Myslím že tohle nám budeš muset vysvětlit.“ Všichni tedy šli dovnitř a posadili se na svá místa v konferenčním pokoji. Byli zde všichni členové Akatsuki až na Zetsua. Izi začal vyprávět. Opravdu to vypadalo, že většina lidí mělo ve tváři pochopení pro Iziho proč to udělal. Až na Peina. Když dopovídal, na chvíli se omluvil a šel si dát sprchu.
„Tohle je neslýchané...“
„Co se ti nelíbí Peine?“ Ptal se tázavě Sasori.
„Nemyslím, že nám řekl pravdu. Je to moc náhod najednou. Ve chvíli kdy ho jeho matka údajně osvobodí potká ninji z Kamenné, aby to údajně oplatil své matce.“
„Jsi moc podežřívavý Peine. Izi by tohle neudělal.“ Zastával se ho Itachi.
„Berme tedy všechno tak jak to je.... Myslíte, že ještě někdy bude schopen bojovat proti Listové?“
„Jashine za co..“ Špitl si Hidan v rohu.
„Myslím, že přeháníš Peine. Jediný proti komu už Izi asi nebude schopný bojovat bude jeho matka.“ Plácnul jen tak Kakuzu.
„Teď si to trefil. Co když ho budou vydírat pod podmínkou, že pokud nebude špión pro Listovou tak ublíží jeho matce? Ty jsi chytrý Kakuzu.“ Kakuzu se jen plácl do hlavy jakou zase řekl volovinu. Ještě k tomu když se toho nějaký blbec chytne. Kisame sedící vedle něho se taky neudržel a jeden pohlavek mu taky střihnul. Kakuzu věděl, že si to zaslouží tak nereagoval. Yanahi pečlivě poslouchala.
„Yanahi mohla by jsi prosím na chvíli odejít?“
„Jistě Peine.“ Yanahi se tedy zvedla a šla nahoru za Izim, který se právě dosprchoval.
„Mám takovej návrh... Musíme se ho zbavit.“ Všem najednou přestalo být do smíchu. Tohle už bylo vážný, nejhůř to přijmul pochopitelně Itachi.
„To byl fór... že Peine?“ Snažila se to brát s úsměvem Konan.
„I jako fór, to nebylo vtipný...“ Pronesl naštvaně Itachi.
„Nejhorší na tom je.... že to myslím vážně.“ Zatvářil se zhrouceně Pein.
„Proč?“ Zaznělo souzněně od všech přítomných členů organizace.
„Co když se jednou proti nám spikne kvůli své matce. Je silný... dokázal by nás dostatečně oslabit. Nejlepší by bylo zbavit se ho co nejdřív. Neříká se mi to lehce... ale jinak to nejde.“ V místnosti nastalo hrobové ticho. To prolomil až Sasori.
„A co Yanahi? Je to fajn děvče, furt mi pomáhá, mám jí rád a nemyslim si, že se jen tak srovná s tvým rozhodnutím Peine...“
„Nad tím jsem nepřemýšlel... ale to vyřešíme potom... ta nám nic neudělá. Izi je větší problém.“
„Nechápu tě Peine... Proč říkáš Izimu problém? Je to fajn kluk a nikdy by organizaci nezradil... Jen protože ty si pomatenej, nemusí umírat jeden z největších talentů jaký tu máme.“ Deidara jakmile to dořekl uviděl jak se objevilo jedno z Peinových těl a náhle odletěl přes celej stůl až k onomu tělu, kterému přistál krkem v dlani.
„Tobě už jsem o té drzosti něco říkal. Chcete se protivit mému rozhodnutí? Vy chcete aby tahle organizace zanikla tím, že jí rozeštve a zničí 15 letý usmrkanec.“ Aniž by si to uvědomoval jeho tělo svíralo Deidaru pod krkem čím dál víc.
„Pusť ho Peine, už to vážně přeháníš...!“ Žádala ho Konan, a tak tedy Pein pustil Deidaru na zem. Blonďák se snažil na zemi nabrat dech.
Najednou se Peinovi zamlželo před očima a jak červenovlasá tak zrzavá postava spadli na zem.
„Co se stalo Peine?!“ Začala s nim třást Konan.
„Nemusíš se bát“, utěšoval Konan Sasori, přišel k němu a vytáhl mu jehlu z nohy: „Za pomoci chakrových vláken jsem mu bodl uspávací jehlu. Máme čas... On si to nerozmyslí... Musíme odsud co nejdřív dostat Iziho a Yanahi... nebo je ten blázen ještě zabije.“
„Dobrá práce Sasori, získal jsi nám čas.“ Řekl s úsměvem na tváři Itachi.

Mezitím o patro výš.
„Chyběla jsi mi Yanahi myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím...“
„Bála jsem se toho samého... ale Izi..., dole se projednává jestli to co si udělal bylo správné... co když ti něco udělají.“
„Přece není Pein tak hloupý, nikdy bych nic proti organizaci nepodnikl. Snad si je toho vědom.“
Poté se zahleděli navzájem do očí.
„Připadá mi to jako bych se ti díval do očí tu noc co jsem tě zachránil. Miluju tě Yanahi.“ Yanahi se jen přitiskla k jeho hrudi. Cítila jeho stále vlhkou kůži a užívala si teplo jeho těla.
„Já tebe taky Izi.“ Lehly si spolu do postele a začli se líbat. Když tu náhle slyšeli zaklepání.
„Dále.“ Řekli současně. Do pokoje se přiřítil Itachi a nakoukli dveřmi i zbytek Akatsuki. Samozřejmě kromě chrupkajícího Peina.
„Musíte okamžitě zmizet... oba.“ Izi s Yanahi jen koukli na sebe, na Itachiho a znovu na sebe. Tvářili se dosti nechápavě. Itachi jim v rychlosti všechno vysvětlil.
„To není možný... že by Pein tohle...“
„Není čas o tom přemýšlet Sasoriho uspávadlo nepůsobí na furt. Tak honem.“ Popoháněl je Itachi.
Oba byli připraveni a měli své normální oblečení. Akatsuki věci si nesli v báglech jako památečnou věc. Postupně se před sídlem se všemi loučili. Yanahi se navíc rozplakala když se loučila se Sasorim.
Byli tedy na odchodu a členové Akatsuki jim s radostí ve tvářích mávali.
Najednou se ale zastavili a šli pozadu zpět.
„Co se děje... neovládám svoje pohyby.“ Řekl nechápavě Izi.
„Takže vy jste chtěli zdrhnout....“ Všichni se otočili dozadu kde stálo jen jedno z Peinových těl. Byl doslova nasr*nej.
Itachi se rozeběhl a odkopl Peina. Tohle nikdo nečekal. Ani Pein. Narazil do zdi o sídlo a sbíral se ze země.
„Máte šanci utečte!“ Oba se rozeběhli, pryč od Akatsuki sídla. Náhle ale uslyšeli výkřik. Pein přitáhl Itachiho a nabodl ho na železnou tyč. Izimu vyhrkli slzy do očí. Zastavil se i když ho Yanahi táhla dál.
„Teď už mu nepomůžeš Izi, prosím poběž.“ Izi se slzami v očích utíká od místa, které mělo být jeho domovem.
Když byli v dostatečné vzdálenosti, Izi si sedl na zem a propadl v pláč. Yanahi mu neměla jak pomoct, jen se k němu přitulila a hladila ho na rameni.
Ráno se probudili v té samé poloze. Izimu se honila hlavou spousta myšlenek. Ale nemůže trávit čas truchlením pro Itachiho. Obětoval se aby on mohl žít. Nemůže se uzavřít smutkem a přestat hledat svůj smysl života. Svojí cestu ninji.
„Yanahi. Půjdem daleko odsud. Usadíme se co nejdál od tohoto smutného místa. Bude to pro nás nový začátek. A kdo ví jak to dopadne.“
„Budu vždy po tvém boku Izi.“ A tak tedy vyšli. Netušili kam jdou ani co budou dělat. Jen doufali v lepší zítřky.