Izimoto-Kapitola 9:Což takle dát si saké

Naruto se všemi přihlížejícími unikli černému plamenu.
„Kibo, musíme Iziho zajmout. Spoléhá na tvé dýmovnice a tvůj dokonalý čich. Přiveď ho.“
„Nezklamu tě Naruto.“ Jak slíbil tak udělal. Mezi členy Akatsuki se objevil dým a všichni z něj utekli. Až na Iziho. Když se dým rozplynul zbyli jen členové Akatsuki bez Iziho.
„Kde jsou?“ začla histerčit Yanahi.
„Měli by jsme okamžitě najít jejich tábor a osvobodit Iziho.“ Pokračovala.
„Nepřichází v úvahu.“ Řekl Zetsu který se právě vynořil ze země. „Všichni se vraťte do sídla, je to Peinův rozkaz, ještě byste vešli do léčky.“
„Nemůžem tam Iziho nechat....!“ Řekla čím dál víc rozhněvaná Yanahi.
„Uklidni se Yanahi... nemůžem se stavit proti Peinovi... Je mi líto.“Promluvil se skloněnou hlavou Sasori. Yanahi se slzami v očích sledovala jak se ostatní dávají na odchod.
„Dělejte si co chcete, já jdu zachránit Iziho.“ Yanahi se chystala opustit skupinu. Sasori k ní zezadu přistoupil a píchl jí injekci. Yanahi by se do sekundy skácela k zemi, ale duchapřítomný Sasori jí vzal do náruče a pokračoval se skupinou Akatsuki na cestě do sídla.
Mezitím se Izi probíral spoutaný v táboře Listové.
„Okamžitě mě pusťte!“
„Izi, si příliš nebezpečný, ale přesto z listové, díky té pásce přes oči na které je pečeť nepoužiješ ani jednu oční techniku.“
„Co po mě chceš Naruto?“
„Někoho s tvýma schopnostma nemůžu jen tak nechat v Akatsuki. Ale je škoda tě zabíjet. Jak vidím už si probudil i Mangekyo Sharingan. Děláš velké pokroky.“
„Povedlo se mi trochu povolit provaz, teď bych mohl něco skusit.“ říkal si pro sebe Izi.
„Chidori Nagashi!“ Obrovská blesková energie se zastavila těsně před Narutem a náhle zmizela. Izi to ovšem nevěděl a doufal že zasáhl.
„A ještě jsem zapomněl, ten provaz požírá vypuštěnou chakru. Pokoušet se o jutsu je zbytečné.“
„Co teď s ním uděláš?“
„O to se nestarej Sakuro, nic ti do toho není.“
„Je to můj syn snad mám právo to vědět.“
„Tvůj syn to přestal být poté co ses ho zřekla. Nikdy jsi ho neměla ráda. Nezajímala jsi se o něj.“
Celý tento rozhovor se odehrává před slepým, ale ne hluchým Izim.
„To je lež Naruto! Víš stejně dobře jako já, že jsem se o něj sice potají, ale přece jen starala o něj vždycky. Nebýt mé starosti nevzali by ho ani na akademii. Beze mě by neměl ani parťáky na Chuuninskou zkoušku. Kdykoliv bylo cokoliv co bych mohla pro svého chlapce udělat, udělala jsem to. Šlo mi vždy o jeho dobro.“ Při tomto proslovu se Izi neubránil slzám. Myslel jsi, že matku nemá a nakonec by bez ní byl nic.
„Promiň Sakuro. Nevěděl jsem co všechno si podstupovala pro Iziho. Ale koneckoncům je to stále nepřítel a stal se naším zajatcem. Nemůžu jen tak mávnout rukou nad tím co udělal. Nejen, že utekl z vesnice, zabil i spoustu členů ANBU a dokonce i mé přátele.... Choujiho a Shikamara.“
„Asi netuší, že Shikamara zabil Itachi... ale nechám ho v tomhle přesvědčení aspoň trochu odeberu vinu Itachimu.“ Řikal si pro sebe Izi.
„Není jiná možnost... musíme ho zabít.“ Promluvil po dlouhém přemýšlení Naruto.
„Co si to řekl Naruto?“
„Promiň Sakuro.... musí to tak být.“
„Asi máš pravdu, ale mohla bych strávit jeden večer se svým synem? Ráda bych mu ještě něco řekla.“
„Dobrá Sakuro stejně už se stmívá.“ A tak přesunuly Iziho do stanu Sakury. Jsou tam tedy jen on a jeho matka. První prolomí ticho Izi.
„Děkuju... konečně vím, že jen díky tobě jsem se stal ninjou. Ale stále mě trápí jedna věc...“
„Chceš vědět proč jsem se tě vzdala že ano?“ Sakura se slzami v očích přistoupila k Izimu a objala ho. Rozvázala mu pouta, a sundala mu pásku z očí.
„Jestli ti to mám říct, tak né jako zajatci, ale jako synovi. Za té chladné noci jsem zrovna přemýšlela o tvém otci. Co jsem ale netušila bylo, že se zoufalý objeví u mě v ložnici. Zapletl se do nějaké těžké situace a chtěl následníka klanu Uchiha. Prostě někoho kdo dál ponese jejich krev. Věděla jsem, že je to chyba ale svolila jsem... Poté jsem ho už nikdy neviděla a svěřila jsem se, se vším Narutovi.
Nemohla jsem si tě nechat. Neutajilo by se, že máš krev Uchihů. A jelikož by tě brali jako syna nukenina, skončil by jsi ještě hůř... a to jsem nechtěla dopustit.“ Všimla si pláče na Iziho tváři.
„Děkuju, že jsi mi to řekla... mami..“ Sakura se jen pousmála a objala ho.
„Asi by si mě už měla zase svázat.“ Sakura se jen podívala na provazy a přetrhla je.
„Uteč Izi, nechci jen přihlížet tomu jak můj jedinný syn umírá.“
„Děkuju ti...“ Naposledy Sakuru objal.
„Snad se ještě někdy setkáme...“
„Snad ano.“ A s těmito slovy se vypařil jako stín. Vracel se do sídla, za svojí láskou, kamarády a s pocitem, že měl vždycky někoho kdo ho miloval a to mu udržovalo úsměv na tváři.

Mezitím v sídle Akatsuki.
„Jashine za co...! Copak ta holka nikdy nepřestane řvát? Yanahi přestaň bulet a prober se.“
„Hidane... ty tomu nerozumíš...“ Snaží se s ním rozmlouvat uplakaná Yanahi.
„Stejnak je mi zvláštní, že se Izi nechal tak lehce chytit...“ Promluvil do teďka mlčící Pein.
„Myslím, že Izi byl jejich cíl, všichni se zaměřili na něj... navíc v tom dýmu... myslím že to jinak skončit nemohlo.“ Řekl lítostivě Itachi.
„Yanahi jen si to zhoršuješ“,promluvil na ní žralok: „Musíš se smířit s tím, že Izi je už asi po smrti.“
Všichni se na Kisameho podívali jako na blázna. V tu chvíli Yanahi udělala vyvalený pohled na Kisameho a začla brečet dvakrát tolik.
„To jsi to vymňoukl Kisame... nebo spíš vyžraločil.“ Řekl naštvaně Pein, kterého už jako zbytek osazenctva dost bolela hlava.
„Omlouvám se šéfe... sám nevím co říkám... i já si přeju aby se Izi vrátil.“
„Tím, že tady sedíme mu moc nepomůžeme.“ Vstal od stolu Sasori.
Najednou se uprostřed místnosti vynořil Zetsu.
„Mám dúležitou zprávu.“
„Povídej Zetsu.“ Řekl zvědavě Pein.
„V blízkém okolí se začínají rojit skupinky ninjů.“
„Z jaké vesnice?“
„Moment..“,Zetsu ze sebe vydávil cosi co vypadalo jako čelenka: „Jo jsou ze Skryté Kamenné.“
„To je tak nechutné... příště to udělej venku... kdo to má uklízet?“ Kárala Zetsua Konan.
„To byli i ty lidi co se mě pokusily znásilnit... jak je Izi zabil.“ řekla stále plačící Yanahi a jak si vzpomněla na Iziho zase se rozplakala naplno. Konan k ní přisedla a objala jí.
„Možná, protože tu ztrácí lidi tak to tady prozkoumávají. Jestli najdou tenhle úkryt bude to docela průšvih.“ Promnul si ruce Kakuzu.
„Možná z toho obviní Listovou a vyřídí si to mezi sebou.“ Řekl šťastně Pein.
„Tak dobrá, ale co Izi...“ Nemůžeme ho nechat ve spárech Listové... To není správné.“
„Od kdy jsi takovej moralista Hiadane?“ Podíval se na něj podezřívavě Kakuzu.
„Své důvody si nechávám pro sebe. Vím je jenom já a Jashin.“
Itachi na chvíli zmizel, po chvilce se vrátil a v ruce držel láhev saké. Nalil do malé skleničky a podal to Yanahi. Konan to okamžitě zastavila.
„Co děláš Itachi?“
„Máš snad jinej nápad. Takle si brzo vypláče duši. Napí se Yanahi pomůže ti to.“
„Myslíš, že jí bude líp jen protože jí opiješ?“
„Jsi přecitlivělá Konan. Uvidíš pomůže jít to. Dej si Yanahi.“ Yanahi vzala sklenici do ruky a vyklopila do sebe celej obsah sklenky. Takle se to opakovalo ještě dvakrát a poté usla Konan v náručích.
„Vydíte doktor Itachi to vyřešil.“ povídá zábavně Sasori.
„To bylo chytré a teď se střískáme my.... zapijeme Iziho....“ řekl Itachi tedy došel pro dalších 8 skleniček. A poté do všech nalil saké. Poprvé si vzal první slovo Hidan.
„Tak tedy co říct, na Iziho, ať se vrátí živej a zdravej, Jashin mu pomáhej.“ Takle postupně pronesl přípitek každej člen a pak usoudili že by měli jít spát. Takže se všichni rozešli do pokojů. Kisame ještě odnesl Yanahi do jejího pokoje. A poté taky odešel k sobě.
Ráno se jako první vzbudila Yanahi. Příšerně jí bolela hlava a nemohla si srovna myšlenky. Ale pak se rozpomněla a začla zase plakat. Takle tam seděla a brečela asi deset minut. Poté někdo přišel a podal jí horký čaj. Když se podívala zjistila, že to byla Konan.
„No tak Yanahi... trápí mě když tě takle vidím... Musíš se uklidnit nebo se z toho zblázníš.“
„Děkuju ti Konan, ale já si nemůžu pomoct.... pokud jsem přišla o Iziho... můj život ztratil smysl.“
Konan už nevěděla jak víc jí pomoct. Jediný praví lék by byl.... kdyby se Izi vrátil. V tu ránu ale někdo začal řvát po sídle.
„Okamžitě všichni do konferenčního sálu!!“ Rychlostí blesku se v konferenčním sále sešla celá pyžamová Akatsuki.
Jediný kdo byl nastartovaný byl Zetsu, který celý ten rozruch rozpoutal.
„Co chceš Zetsu?“ Zeptal se otráveně Pein.
„Jdou přímo sem... asi padesát ninju ze Skryté Kamenné. Myslím že měli jednání s Listovou. A teď jdou po nás.“
„Dobrá tedy všichni ustrojit a uvítáme je po našem.“ Jak Pein rozhodl tak se stalo a do pěti minut stáli všichni přítomní členové vyškatulkovaný jako na slavnost. Z dálky byli slyšet obrovské rány.
„Slyšíte to?“
„Ne asi jsme hluchý.... co je s tebou Hidane probuď se...“ Řekl Kakuzu a párkrát Hidana propleskl.
Mezitím rány ustaly.
„Někdo přichází....“ Hlásí Zetsu.
„Všichni se připravte.“ Na Peinův rozkaz všichni přijali bojové pozice.
Onen člověk byl stále blíž a blíž, šel pomalou chůzí a nějak nespěchal. Měl přes sebe hnědý plášť a kolem kapuce čelenku Kamenné. Hidan se rozeběhl a s kosou skočil přímo do protivníka. Zahalený ninja kunaiem zastavil kosu a poté odhodil svůj plášť.
„Izi!!“