Pouta 5.

"Ten písek ho chrání sám od sebe." řekl Deidara.
"Blbost..." vydechla jsem.
"Takže už jsi na to přišel?" usmál se rudovlasý.
Deidara strčil ruku do pouzdra. Myslela jsem, že po něm chce hodit bombičky, ale místo toho mi udělal vlastního ptáka a pobídl mě, abych nasedla. Vznesli jsme se do vzduchu a jinchuuriki udělal to samé na svém písku.
Boj byl hodně dlouhý. Navzájem jsme se bránili, takže jsme se vyhnuli větším zraněním, oba jsme ale byli unavení a jeho stále bránil ten písek! Nakonec se ale Deidarovi podařilo umístit jíl do jeho písku a odpálit ho. To by samo o sobě nestačilo, ale objevili jsme jeho slabinu.
Deidy shodil bomby na vesnici a jinchuuriki použil všechen písek na její ochranu. V té chvíli jsme měli šanci ho chytit. Byla jsem blízko něj, tak jsem využila svou rychlost, rychle k němu přiskočila a zezadu ho omráčila.
To jsem ale trochu nedomyslela. Jakmile jinchuuriki ztratil vědomí, jeho písek se začal drolit a já i s ním letěla k zemi. Ještě že nás chytil Deidara. Netrpělivý Sasori už na nás čekal.
"Kde jste byli tak dlouho? Víte přece, že nerad čekám."
"Promiň, ale ten jinchuuriki si nás všiml. Ztratili jsme moment překvapení." vymlouvala jsem se.
"Hlavní je že ho máme, ne?" podpořil mě blonďák.
Pobídl Sasoriho, ať si k nám přisedne, on ale odmítl s tím, že těm jeho výtvorům nevěří. Tak si šel normálně po svých, zatímco my jsme létali nad ním. Byli jsme ještě v poušti, když nás dohnal nějaký kluk v černém.
"Co jste udělali s Gaarou? Kde je můj bratr?" řval.
Bylo mi ho docela líto. I když, myslím, že to nebyla lítost. Bavilo mě dívat se na jeho bezmocnost. Zvlášť když vyvolal loutky. Musela jsem se usmát, no co, alespoň se už se nebude dlouho trápit. Nechali jsme ho se Sasorim a šli jsme napřed. Jak jsme předpokládali, netrvalo to dlouho. Sasori přece nerad čeká a nerad nechává někoho čekat.
Konečně jsme se dostali do naší skrýše.
"Budeš taky pečetit?" zeptal se mě Pein, když jsme se všichni přivítali.
"Jasně," usmála jsem se a postavila se na jediné prázdné místo.
Během pečetění se vyskytly nějaké problémy. Nějaká osmičlenná skupina z Listové přišla zachránit toho jinchuurikiho. Přece jenom je to kazekage, tak se to dalo čekat. Pein poslal na zdržení Kisameho a Itachiho, protože Kisame má nejvíc chakry a Itachi zná ty listové parchanty nejlíp.
Když bylo konečně hotovo, sedli jsme si na mrtvolu a odpočívali. Náhle se ale ozvala rána a stěna se rozdrobila. Dostala jsem záchvat smíchu.
"Chudinky! Přišli jste pozdě." smála jsem se.
"Ty!" řval na mě nějaký střapatý blonďák, "víš, na čem to sedíš? Jak se můžeš něčemu takovému smát!" To ve mně vyprovokovalo další smích.
"Uklidni se Naruto," chladil ho chlap s šedivýma vlasama a čelenkou přes oko.
"Takže Naruto, Deidy, není to ten Kyuubiho jinchuuriki?"
"To budou dvě mouchy jednou ranou." smál se i Deidara.
"Uklidněte se vy dva. Máme proti sobě osm ninjů." řekl Sasori.
"Ale notak, neblbni, co nám oni můžou udělat? Hyperaktivní jinchuuriki, který podle našich informací ani neovládá démona, malá růžová holka a stará babka. Jediný, kdo je tu nebezpečný je Hatake." smála jsem se.
Všichni kromě kopírovacího ninjy na mě upírali nenávistné pohledy a celá skupina se začala navzájem klidnit, aby na mě bez rozmyslu nezaútočili.
"No, asi se ti to nebude líbit Sasori, ale beru si Kyuubiho." řekl Deidara.
"Víš přece, že každý máme chytit jednoho jinchuurikiho. Ty už svého máš." namítl loutkař.
"Vždyť jsem říkal, že se ti to nebude líbit."
Na to Deidy nastoupil na jílového ptáka a odletěl i s Gaarovou mrtvolou následován Kyuubim. K němu se neochotně připojil i Kakashi. Nám tu zůstala babička a růžovovlasá holka s velkým čelem.
"Sasori..." hlesla babča a rozvázala si drdol.
"Počkat, odkud tě zná?" otočila jsem se na jmenovaného.
"Je to moje babička." odpověděl jako by se o nic nejednalo.
"Co-cože? Tohle je tvoje babi?" zakuckala jsem se.
Začal boj s loutkami, do kterého jsme já ani ta Sakura-ta růžová holka nemohly moc zasahovat. Tak jsme jen tak stály, dokud si jí babča nezavolala. Růžovovláska vyrazila a hbitě se vyhýbala všem Sasoriho zbraním. Tohle by mohl být problém!
Vběhla jsem mezi zbraně, s mojí rychlostí to nebyl problém a rychle jsem bodla Sakuru do zad. Vykřikla a s kácela se k zemi. Sasori jí škrábl jednou ze svých jedovatých zbraní a bylo vyřešeno. Já jí ještě odnesla stranou, aby se mistru Sasorimu nepletla do cesty a postavila se po jeho boku.
Znovu začal loutkový boj. Po nějaké době byly všechny babčiny loutky zničeny.
"Bez loutek nejsi nic." ušklíbl se Sasori. Teda alespoň to tak znělo.
"Chiyo-baasama, použijte mě. Nemám sice žádné zbraně, ale lepší než nic." Ču...koukala jsem jako vyoraná myš. Vedle ní stála Sakura a byla úplně v pořádku.
Zatímco Chiyo se věnovala Sasorimu a Sasori Sakuře, přiblížila jsem se k ní zády a probodla jí srdce. Zasáhnout Sakuru jedovatým ostřím pak už nebyl problém. Chtěli jsme jí dorazit, ale slyšeli jsme nějaké ninjy poblíž, tak jsme radši mizeli.
Když jsme ale mířili pryč, zastavila nás ne zrovna malá skupina. Byla tu proti nám polovina Písečné.
"Zmizte!" řekla jsem potichu Sasorimu a Deidarovi a chystala jsem se použít svojí speciální techniku. Sasori překonal svůj odpor k Deidarovým výtvorům a nasedl.
Už jsem měla nahromaděnou chakru a chystala jsem se ji vypustit, náhle jsem ale ucítila prudkou bolest v zádech. S křikem jsem se svezla na zem. Použila jsem regenerační techniku našeho klanu a pomocí nahromaděné chakry jsem se hned uzdravila. Nebyla ale šance, že teď všechny porazím. Rozhodla jsem se obětovat sebe pro záchranu Akatsuki.