Pouta 4.

"Itachi, vem si zpátky tu postel...stejně je to moje vina, že bylo v obchodě zavřeno." řekla jsem, když jsem večer viděla Itachiho, jak uléhá na provizorním lůžku na mokré zemi.
"Ale ne, to je v pohodě." usmál se a lehl si.
Kisame byl dole s ostatními likvidoval poslední zbytky saké.
"Ehm...Itachi...máš rodinu?" zeptala jsem se váhavě.
"Cože? Proč tě to zajímá?" vyhrkl překvapeně.
"No, víš, no..."
"Dívala ses do mojí skříňky! Měla bys vědět, že tam se nikdo dívat nesmí! Beru si zpátky svojí postel." rozhodl celý rudý vzteky.
"Ne, počkej! Ten kluk je tvůj brácha, žejo?"
"Jo! Stačí?"
"Ne! Proč je to tak tajný?" řvali jsme na sebe, zatímco Itachi ležel v posteli otočený čelem ke zdi.
"Protože prostě je!" to byla jeho jediná odpověď.
Bylo mi jasné, že se nic nedozvím, tak jsem zkusila jinou taktiku.
"Jak chceš, jestli mi to teda neřekneš, tak jdu za ostatními a zeptám se jich na tvou rodinu a jaký máš důvod, schovávat si ty fotky ve skříňce." založila jsem si ruce v bok a chystala jsem se odejít.
"Ne, počkej! Řeknu ti to." chytil mě za ruku a já kývla.
Řekl mi všechno o jeho klanu a o připravované vzpouře. Řekl mi, jak se dohodl se třetím a co všechno udělal, aby chránil Sasukeho. Svěřil se mi i se svým plánem, bojovat se Sasukem a předat mu všechny svoje techniky.
"Ale proč chceš být za toho špatného?" nechápala jsem.
"Protože nevím, jak by Sasuke reagoval kdyby zjistil, že za vyvraždění klanu mohla i Listová..." vysvětlil, ale já tomu pořád nerozuměla.
"No a? Proč je Listová tak důležitá?"
"Je to domov, je to...to nemůžeš pochopit. Je to ohnivá vůle Listové." řekl a lehl si.
Radši už jsem ho nechala být...od té doby uběhl už rok. Většina Akatsuki je nejčastěji někde pryč a setkáváme se opravdu málo. Stejně jsem si s nimi vytvořila přátelský vztah, který se ale nedá porovnávat s tím, co jsme si vytvořili s Nagatem a Konan. Jsou pro mě jako rodiče, nikdy bych se jich nevzdala.
"Myslím, že přišel čas uskutečnit náš plán." prohodil jednou Nagato při snídani. Já i Konan jsme ten plán dobře znaly.
"Chceš poslat Deidaru a Sasoriho?" zeptala jsem se s několika nudlema v puse.
"Jo. Proč se ptáš, chceš jít taky?"
"No, když o tom mluvíš," rozmýšlela jsem se, "nemyslela jsem to tak, ale půjdu moc ráda."
Sraz se Sasorim a Deidarou jsme měli někde mezi Listovou a Písečnou.
"Čau kluci!" velkolepě jsem je pozdravila a běžela jsem obejmout Deidaru.
"Rád tě vidím." usmál se a Sasori se k němu přidal. Stoupla jsem si mezi ně a společně jsme se vydali k písečné, kde měl žít Ichibiho jinchuuriki.
"Sasori, ty jsi z Písečné, žejo?" zeptala jsem se, aby řeč nestála.
"Jo."
"Znáš toho jinchuurikiho?"
"Ne. Je mu asi tolik co tobě, když jsem odešel, tak ještě ani nebyl na světě." vysvětlil.
"Aha..."
Přiblížili jsme se k poušti. Začínala zrovna bouře, ale se Sasorim po boku jsme mohli klidně jít dál. Znal to tady dokonale. Netrvalo to dlouho a dostali jsme se k vesnici. Mojí tvář ovanul teplý pouštní vítr a ještě víc podnítil mojí natěšenost. Hrozně jsem se těšila, protože to byla moje první mise v Akatsuki. Podívala jsem se na svůj plášť. Byla jsem na něj hrdá. V době, co jsem byla u Akatsuki jsem nezahálela. Naučila jsem se spoustu nových technik a doufala jsem, že je budu moct použít.
"Tak jdeme?" pobídl mě Sasori a probudil mě ze snění. Všimla jsem si, že on i Dei stojí asi pět metrů přede mnou a upírají na mě své pohledy.
Sasori měl ve vesnici špeha, takže jsme se v pohodě dostali přes všechny ANBU. Já jsem letěla s blonďákem na jeho jílovém ptákovi a hledala jinchuurikiho.Po chvíli jsme přistáli na nějaké střeše.
"Haha, infiltrace se povedla skvěle!" zasmál se Deidara.
"Vážně?" oba jsme se otočili za hlasem, který jsme zaslechli za sebou. Stál tam kluk asi stejně starý jako já, s červenými vlasy a tykví na zádech.
"Takže ty jsi ten jinchuuriki?" zeptal se Dei posměšně.
"Deidaro, můžu?" otočila jsem se natěšeně.
Deidara kývnul, tak jsem se dala do práce. V okamžiku jsem doběhla až za jeho záda a vytasila kunai. Bylo vidět, že je mou nelidskou rychlostí překvapen, přesto ale nevím jak donutil písek vyletět z tykve a zastavit můj kunai. Nic jsem si z toho nedělala a objevila jsem se zase před ním. Ten otravný písek mě zase zastavil.
Nějakou dobu jsem kolem něj poskakovala než mi došlo, že to nemá cenu. Přiskočila jsem zpátky k Deidarovi a měřila si jinchuurikiho přemýšlivým pohledem.