Pouta 3.

Itachiho postel, kterou mi tak velkoryse přenechal jsem skoro nevyužila. Do dvou hodin jsme byli ve společenské místnosti a pili. V pět hodin už jsem byla zase vzhůru. Měla jsem jen jednu skleničku, takže jsem byla docela v pohodě, to se ale nedalo říct o ostatních.
Vypadalo to, že ze zařizování mého pokoje nic nebude, pak jsem si ale vzpoměla na Sasoriho. Ten přece nepil vůbec. Šla jsem k němu a k Deidarovi do pokoje a přemluvila ho, aby šel se mnou-nechtělo se mi jít sama a chtěla jsem se spřátelit.
Zašli jsme za Peinem pro nějaký peníze. Bylo mu blbě, ale donutil Kakuza, aby nám něco málo dal. (To byl teda výkon! Kakuzu je pořádnej skrblík...)
První, co jsem potřebovala, byla postel. Jenže přesně jak jsem si myslela, ani Sasori se v této vesnici vůbec nevyznal. Došli jsme do prvního obchodu. Nebylo to nábytkářství, ale obchod s oblečením, kde jsme včera byli s Deidarou.
"Nevadí, když se trochu porozhlídnu?" mrkla jsem na Sasoriho.
"Klidně...ale ať to netrvá dlouho. Nerad čekám."
"Jasně..."
No, porozhlídnutí trvalo trochu dýl. V obchodě jsem byla tak hodinu, možná hodinu a půl. Sasori už byl dost netrpělivý, ale nemohl nic dělat. Hiruko se nevešla do dveří a pochybuji, že b z ní kvůli mě vylezl. Když jsem opustila obchod, myslela jsem, že mě zabije.
"Promiň Sasori, můžu se podívat ještě sem...?" nasadila jsem psí očka.
"Ne! Chtělas zařizovat pokoj, ne? Okukování hadrů počká. Stejně jako Akatsuki budeš nosit hlavně plášť." zuřil
"No jo, promiň..."
Konečně jsme našli obchod s nábytkem. Bohužel, dveře byly zavřené a visel na nich lístek s otevírací dobou.
"Sakra ona je neděle...v neděli tu mají jen do dvanácti."
"Kdybys v tom krámu nebyla tak dlouho, tak bysme to stihli." upozornil mě můj společník.
"No jo...ale co budeme dělat teď? Hele, co kdybysme ostatním připravili jako překvapení večeři? Večer jim už určitě bude dobře a budou vyhládlí." navrhla jsem.
"Hmm...to by nebylo špatný. Stejně nemám co dělat." řekl lhostejně. Tak ale říká všechno, takže mi to ani nevadilo a nadšeně jsem vyběhla k věži.
Sasori se za mnou jen pomalu ploužil, takže mě nakonec přešla hyperaktivita a šla jsem pomalu po jeho boku. Jelikož všem bylo špatně, v kuchyni se nikdo nezdržoval. Tak jsme se se Sasorim dali do vaření...
Uběhly dvě hodiny. Vzdáváme to...Konan nás zabije až uvidí, co jsme provedli s kuchyní.
"Radši se vytratíme..." navrhla jsem a Sasori nadšeně souhlasil.
"A co budeme dělat teď, paní chytrá?" vrhl se na mě, když jsme zmizeli z věže.
"Ehm..." váhala jsem, jestli to mám opravdu říct, nakonec jsem si řekla že jo. "Ukaž mi svoje umění," pobídla jsem ho, "viděla jsem Deidarovo a chtěla bych to porovnat."
Loutkař vypadal trochu zaraženě, nakonec ale souhlasil. Tak jsme zamířili na místo, kde jsem včera byla s blonďákem. Bylo teď podstatně větší než předtím, protože stromy v okolí byly zničeny výbuchy.
"Koukám, že se Deidara překonal..." řekl uznale Sasori.
Pak udělal několik pečetí a všude kolem se zvedl prach. Když dosedl, mohla jsem si oči vykoukat.
"Tohle je mnohem větší než Deidarovy hračky..." hlesla jsem.
Všude kolem mě ležely různé loutky. Sasori, aby mi předvedl jejich moc začal s některými z nich hýbat a předvádět jejich techniky. Při tom všem mi popisoval jejich zbraně a účinky jedu, kterými jsou napuštěny.
Po skvěle stráveném dni jsme se vrátili domů, ale na něco jsme zapoměli-Konan. Stála tam ve dveřích s rukama v bok a koukala na nás vražedným pohledem.
"To v kuchyni...to jste byli vy?" zeptala se dopáleně.
"Chtěli jsme udělat večeři..." šeptali jsme zkroušeně.
"Ach jo, vy jste teda kuchaři! Večeři udělám já, vy ale uklidíte kuchyň, jasný?" pousmála se a tím to pro ni bylo vyřešeno.
Sasori mi sice pořád nadával, že za to můžu já, myslel to ale spíš jako srandu. A já byla na vrcholu blaha. Vracelo se ke mně všechno, co jsem kdysi zapudila. Konečně jsem našla silné lidi, kteří mě neotravují, jejichž existence mi nevadí, naopak neustále chci být s nimi.