Rudá stuha 02

Nesnáším balení na mise. Jediné, co si tak k pohodlí můžu vzít, je obří svitek, který s sebou ostatně nosím všude. Ani nic na spaní si nemůžeme brát! Alespoň mi dovolí spodní prádlo, nejsem Gai sensei a Lee. I když, Neji zrovna čistotný také není. Samozřejmě je moc nehlídám, ale jelikož jsem jediná žena v týmu…
Do batohu jsem ještě přihodila malý spacák a bylo sbaleno. Na jednu stranu mám velké štěstí, Sakura vždycky šílí, protože si nemůže vzít své oblíbené saténové pyžámko. Tohle vážně nechápu. Já spím v odrbaných kalhotách a triku. Sedla jsem si k oknu. Venku bylo čerstvě po bouřce, proto se vzduchem rozjímala vůně deště. Jak je na tom asi Neji? Stále přemýšlí o pečeti? Proč se vůbec ptám, jistěže přemýšlí o pečeti, o čem jiném by mohl zrovna Neji přemýšlet. Ale co Lee a sensei? Zajímalo by mě, kolik koleček už uběhli… Je to hodina, co jsme se rozešli každý po svých. Možná jich uběhli něco kolem 30, vždyť spolu neustále soutěží, což je žene rychleji kupředu. Nikdy je nepochopím, ale asi ani nemusím mít potřebu.
Slunce začínalo zapadat. Asi bych se měla vydat na místo setkání. Cesta ke Kourovi byla docela dlouhá. Vlastně, ani jsem netušila, kde se ta nová „restaurace“ nachází.
„Tenten?“
„Uh?“
„Co tu děláš? Za celou tu dobu, co se známe, mám pocit, že bydlíš na druhé straně vesnice. Proč jdeš tedy z tohoto směru?“ Sakra, nachytal mě… Jak se mu mám vymluvit? Vážně nestojím o to, aby se mi smál.
„Ještě jsem se šla projít. Doufám, že na nás už Lee a sensei nečekají.“ Neji přikývl a pokračoval v cestě. Mně nezbývalo nic jiného než se k němu přidat. Po chvíli to ale začalo vypadat, že také netuší, kde se restaurace nachází.
„Em, Tenten…“
„Ne, vážně netuším, kde by to mohlo být.“ Vydechl. Jsme ztraceni ve své vlastní vesnici? To je špatné.
„Támhle!“ Křikl najednou. Neji normálně takhle hlasitě nemluví, ale očividně měl radost, že zahlédl restauraci U Koura dřív než já. Odhrnul plachtu vstupu a dal mi přednost. Lee a sensei tu samozřejmě nebyli, našli jsme tedy místo k sezení.
„Dáte si něco?“ Neji se na mě podíval.
„Sezamové dango, prosím,“ žena si rychle zapsala a čekala na Nejiho odpověď.
„Mě také.“
„Nemáš rád sezamové dango…“
„Změna je život, ne? Jinak, nevíš, kde je Lee? Normálně zpoždění nemá.“
„Tak to vážně netuším, jak bych to asi měla vědět?“ Zeptala jsme se poněkud trpce.
„Myslel jsem, že mezi vámi něco je… No nesměj se tak!“
„Teď jsi mě vážně rozesmál!“ Záchvat smíchu ne a ne odejít.
„Já a Lee? Nikdy!“ I Neji po chvíli usoudil, že je to nemožné a začal se smát.
„Vaše síla mládí je tak veliká! Lee, koukej, objednali si, aniž by počkali na nás!“ Vykřikl sensei a hnal se k našemu stolu. Málem srazil ženu, která nám přinesla sezamové dango.“
„Ty jíš dango, Neji?“ Podivil se Lee. Neji se nad jeho otázkou jen zašklebil.
„Dvakrát dvojitou porci kari!“ Zavelel sensei. Za chvíli jsme se všichni dali do jídla.
„Proč jste nás tu vůbec chtěl, sensei?“ Zeptal se opatrně Neji.
„Chtěl jsem se přeci najíst! Ani ta největší síla mládí by mi bez jídla nepomohla přemoct nepřítele!“ Uh…
„A pořád tajně doufám, že mě zvete…“ Neji zbělal.
„Takže jen kvůli tomuhle jsem vynechal trénink?!“ Zhrozil se.
„Neboj, Neji. Odpočineš si, navíc se svým týmem, co víc si přát?“ Neji začal pro změnu rudnout zlostí.
„Nechtěl jsem to hned přiznat, ale vážně tu nesedíme jen proto, abychom se dobře najedli. Mimochodem,“ mrkl na číšnici a odhalil své zářivé zuby, „to jídlo je vážně báječné! Rád bych vás upozornil, abyste si dali pozor na své životy. Mluvil jsem s Tsunade. V Zemi deště se stal opravdový masakr a je možné, že tato mise ponese obtížnost A. Nechci, aby náš tým přišel o kohokoliv z vás, proto se mějte na pozoru a chraňte se navzájem.“ Když dokončil větu, strčil si do pusy poslední sousto a zvedl se.
„Zítra v 6 před branou!“
„Sen- sakra, kdo to teď bude platit? Hlavně že si dal dvojitou porci…“
„Já to vezmu i za vás! Síla mládí zvítězí nad jakoukoli krizí!“ Ještěže máme Leeho…

***

Cesta do Země deště byla komplikovaná. Už po několika hodinách běhu jsme museli zpomalit do obyčejné chůze po zemi, jelikož nás obklopovala silná mlha. Krajina byla navíc kamenná a holá. Neji měl problémy i s Byakuganem, takže mohl akorát tak najít volné místo na přečkání toho nečasu.
„To si děláte srandu?! Vždyť ani nemáme stan!“
„Uklidni se, Tenten. Náhodou jsem jeden stan – “
„Jeden? No to je super… Vypadá to, že budu celou noc držet hlídku.“
„Ty se nás štítíš???“ Řekl s náznakem smutku Lee.
„Ne, ale zrovna ty, Lee, chrápeš tak příšerně, že nebudu moct spát!“ Neji se uchechtl. Samozřejmě, že chrápal taky, ale ne tolik.
„Takže kluci, beru si hlídku…“ Jak jsem řekla, tak jsem i udělala. Po večeři si šli všichni lehnout, jen mě nechali sedět u dohasínajícího ohně v dešti a zimě. No co, vybrala sis to sama Tenten, tak si teď nestěžuj! Už se mi začínaly klížit oči, když se kolem mě něco šustlo.
„Klid Tenten! Kunai můžeš schovat, to jsem jen já…“ Zašeptal Neji. Pomalu se ke mně došoural a sedl si.
„Co ty tady?“ Neji si jen povzdechl.
„Měla jsi pravdu. Lee strašně chrápe.“ Začala jsem se nekontrolovatelně smát.
„Já ti to říkala!“
„Hm…“
„Nebuď naštvaný, já za to nemůžu!“ Dloubla jsem ho loktem do žeber.
„Au!“ Opět mě rozesmál.
„Jinak, jak se tady bavíš? Na hlídce je velká zábava, viď?“ Super, takže teď si bude dobírat on mě…
„Ani nevíš, jak skvěle se bavím! Překazils’ mi zábavu.“ Jen si povzdechl a začal se zvedat.
„Ne! Vždyť víš, že to nemyslím vážně.“ Zkusila jsem se na něj usmát a vážně, pomohlo to. Přestal se zvedat a znovu si sedl. Já si pro změnu lehla na kamenitou zem. Moc pohodlné to nebylo, ale co už…
„Co myslíš, bude ta mise vážně tak hrozná, jak se sensei bojí?“
„Určitě přeháněl, jako vždy.“
„Asi máš pravdu…“ Usmála jsem se na něj a poslední, čeho jsem si všimla bylo, že mi úsměv oplatil.

***

„Tenten, vstávej!“
„Ještě chvíli…“
„Notak, Tenten! Už se musíme vydat na cestu!“ Pomalu jsem rozlepila oči a rozhlédla se kolem sebe. Nade mnou stál zmatený Lee. Po bližším prozkoumání okolí mi došlo, že mě v noci vůbec neprobudil chlad. Moment, neprobudil??!
„Neji!“
„Ano, Tenten?“ Dělal, jako by se nic nestalo.
„Proč jsi mě neprobudil? Hlídku jsem měla mít já a místo toho si tu klidně spím bůhví jak dlouho!“
„To bych ti přeci nemohl udělat.“
„Do toho spacáku jsi mě nasoukal ty, viď?“
„Sama by ses do něj ve spánku nedostala, navíc už ti byla zima…“ Hm. Super. Takže jsem se před ním ještě klepala zimou. Po chvíli stál Neji nade mnou a podával mi ruku.
„Vysoukat se ze spacáku snad ještě zvládnu.“ Štěkla jsem po něm.
„Netváříš se na to.“
„Co tam tak dlouho děláte? Už teď máme zpoždění, proto poběžíme 2x rychleji…“
„Neee!“ Zařvala jsem společně s Nejim a raději se rychle ze spacáku dostala i s jeho pomocí.