Izimoto-Kapitola 4:Nepřítel,zachránce a strýc

Dva dny utekli jako voda. Bylo pozdě večer a Izi nemohl usnout. Důvod byl jasný, těšil se až zase příjde Kakuzu s Hidanem. Stále jen ležel a koukal směrem k oknu za kterým sledoval jasný měsíc. Ale poté konečně usnul. Avšak ze spaní ho probudil kunai, který držel místo přímo pod jeho krkem.
„Chci s tebou mluvit.“ promluvila osoba svírající kunai.
„A k čemu ten kunai....Itachi?“ zahleděl se Izi a v měsíčním svitu viděl jasnou postavu s černými vlasy a hrozivým výrazem ve tváři.
„No nějak tě probudit musím když nestačí naléhání,plácání,šťouchání příde na řadu kunai.“
„Takže si nakonec za to můžu sám, že si na mě tohle vytáhl? A dej to kurňa pryč už jsem vzhůru. Co vůbec chceš takle pozdě večer?“ Izi si lehce promnul oči a zase věnoval pozornost Itachimu.
„Samé otázky... seš jak malej. Prostě seď a poslouchej.“ Izi si tedy udělal pohodlí a nabídl Itachimu místo na židli, ten se bez váhání posadil.
„Vyznáš se v Konoze, že ano?“, Izi jen kývnul na důkaz souhlasu:„Jsi tu včetně mě jediný kdo se tam vyzná. Musíme zítra vyzvednout několik zásilek schovaných po Konoze od našich lidí. Bude jich deset takže rovným dílem ty pět a já pět. Zítra v 8:00 sraz před sídlem buď tam včas.“
„Malej dotaz. Co se stane když odmítnu?“
„Doufám že víš na čí postely spíš. Jak znám Kakuza bude po tobě chtít nějaký finanční obnos. Sehnal sis ho snad? Nechtěj vidět co s tebou provede když mu nezaplatíš.“ Izi jen naprázdno polkl a vzpomínal na to co Kakuzu dokáže.
„Fajn, beru to.“ Po těchto slovech se Itachi doslova vypařil. Izi ještě chvíli seděl a přemýšlel, ale pak zalehl a usnul tvrdým spánkem. Ale jeho probuzení, nebylo příliš příjemné. Vzbudil se za pomoci kyblíku velmi studené vody.
„Řekl jsem snad ať si v 8:00 dole a ty tu radostně chrníš?!“ Izi ani pořádně neotevřel oči a už jen cítil jak ho Itachi táhl po zemi za sebou.
„Nech mě aspoň převlíct, netáhni mě. Itachi neblbni po schodech dojdu sám!“ Tešně před schody ho Itachi pustil.
„Mazej máš na to 5 minut. Budu čekat dole.“ Izi se tryskem vřítil k sobě do pokoje, aby se mohl převlíct. V hlavě se mu honili různé myšlenky typu:
„Je to psychopat. Nemusel mě aspoň táhnout po zemi. Jednou ho zabiju.“ a podobné. Iziho dosti bolela hlava, když si dal ránu o zem za pomoci Itachiho.
Když už teda byl ustrojen vyrazil za Itachim. Ten jen nervózně podupával u dveří.
„Konečně. Tak vyrazíme.“ Itachi se rozešel a Izi se mu držel v patách.
Itachi za celou cestu nepronesl jediné slovo. A to se chudák Izi tolikrát snažil rozproudit konverzaci. Rozmluvil se až těsně před Konohou.
„Tak poslouchej, řeknu to jen jednou a nebudu tolerovat chyby.“ Izi jen přikyvoval.
„Vyzvedneš pět krabic po Konoze. Potom ti řeknu kde jsou. Až je budeš mít sejdeme se u Ichiraku rámen. A poslední věc. Nepodělej to. Jinak za to Pein zj*be mě a já tě pak zabiju.“ Teď už jen diktoval pozice krabic, které má vyzvednout.
„Je vše jasné?“ Izi si to chvíli srovnával v hlavě, ale pak v klidu odpověděl.
„Ano“ Po tomto slově ho Itachi opustil. A Izi tedy stál před prvním úkolem.
Po 10 minutách už měl u sebe 4 krabice. Zbývala poslední a Izi se nenápadně blížil k místu kde by se měla nacházet. V tu chvíli se ale zastavil. Ale ne vlastní vůlí. Byl jako paralizovaný. Najednou před něj předstoupil Shikamaru a pět členů Anbu.
„To jsem mohl tušit, tvoje ultimátní technika stínů...“
„Izi...proč se tu jen tak potuluješ.... navíc nejde si nevšimnout tvé přeškrtnuté čelenky. Našel sis snad nový domov? Proč Izi byl si tak slibný člen Konohy. Věřil jsem v to, že s tebe bude silný shinobi ve službách Listové. Ale tenhle tah jsem od tebe nepředpokládal.“
„Být další s tolika kdo promarnili život v Konoze? Našel jsem si novou cestu, někdo jako ty to nedokáže pochopit. Ty si měl zázemí a si nejchytřejší člověk v Listové. Netvař se jako že naprosto nevíš proč jsem odešel.“
„Je mi líto co teď musíme udělat... Mohl sis vybrat líp Izi. Nedokázal bych tě zabít... Proto jsem nepřišel sám. Sbohem Izi.“ Přítomní členové Anbu se proti Izimu rozeběhli s katanama připravený to s ním skoncovat.
Izi byl připraven na svou smrt.... ale tak brzo jí nečekal.
Čím blíž byli tím se mu to zdálo pomalejší. Náhle však sevření stínu povolilo. Duchapřítomně v poslední chvíli použil jedinou rozumnou techniku pro takovou chvíli.
„Chidori Nagashi!“ Všech pět Anbu odletělo pod náporem obrovské energie.
Izi poté rychle omrknul situaci. Shikamaru ležící na zemi byl obalen černými plameny..
„Amaterasu?“ řekl si pro sebe Izi. Nechápavě se podíval kolem sebe a uviděl.... Itachiho.
„Itachi?“ Tohle byl poslední člověk od kterého by čekal že ho zachrání. Doslova díky němu utekl hrobníkovy z lopaty. A to si myslel že ho má přečteného. Izi instinktivně sebral poslední balíček a společně s Itachim se vytratili z Konohy. Když byli dostatečně daleko první slovo pronesl Izi.
„Děkuju ti, ale proč si to udělal? Myslel jsem, že lidi co se nechají tak lehce zajmout jsou pro tebe přítěž.“ Výraz vůči Izimu byl jiný než na začátku dne, něco se změnilo.
„Nebyl jsem k tobě úplně upřímný. Ty zásilky nebyla jediná věc kterou mě Pein pověřil.“
„Co byla ta další věc?“
„Moje celé jméno zní Uchiha Itachi to víš že? Ale jak zní celé tvé jméno?“
„To sám nevím vždycky mi říkali Izi, Izimoto nebo Hej ty. Navíc jsem se po tom nějak nepídil.“
„A co tvý rodiče?“
„Prý zemřeli po mém narození.... aspoň tak mi to řekli. Proč se na to všechno ptáš Itachi?“
„Teď když už všechno vím ti to klidně můžu říct. Peinova druhá mise pro mě byla zjistit kdo vlastně jsi. To co si nám tenkrát řekl mu nestačilo a já po tom co teď vím musím usoudit že jeho předtucha byla správná. Tohle bysme se o tobě asi nikdy jen tak nedozvěděli. Navíc až se vrátíme plánuju už pro tebe trénink pro probuzení TVÉHO SHARINGANU!“ Izi se jen nechápavě podíval a s nejistotou ve tváři se slušně zeptal:
„Hrabe ti? Já sharingan nemám. Mají ho jen lidi z rodiny Uchihů a pokud mě mysl neklame tak si pamatuju z dějepisu, že ty si vyvraždil váš klan a jediný nositelé sharinganů co zbyli a jsou známý jsi ty a Uchiha Sasuke. Tak co se mi tu snaží namluvit? Navíc potom co se tě snažil zabít už se o něm 15 let neví.“
„Jestli tě to zajímá tak mě kruci poslouchej a nerozjížděj tady svoje teorie. Ty si syn Sasukeho, mého bratra.“ Izi jen koukal jak chleba z tašky a jeho zmatený výraz napovídal tomu že Itachimu nevěří jediné slovo.
„Dobře už té srandy bylo dost Itachi tohle začíná být osobní. Není přece možné aby můj otec byl Sasuke.“
„Je to tak, proč jinak myslíš že už ve svých 14, máš úžasné schopnosti s ovládáním bleskové chakry. Nevím kdo je tvoje matka, ale je to někdo z Konohy a celé prohlášení o tom co se té noci stalo když si se narodil, je v kanceláři Hokageho, kromě jména té ženy.“
„Ty si šmejdil u Naruta?“
„Nebylo těžké ho vylákat narafičil jsem na něj dva volné kupóny do Ichiraku rámen. Neumíš si představit jak rychle byl pryč. A já měl volné prostředí pro hledání. Navíc měl by si snad lepší nápad u koho hledat dokumenty o tom kdo vlastně jsi?“ Izi jen zakroutil hlavou, jelikož ho v tu dobu nic nenapadalo. Pořád byl zaskočen tím přísunem informací.
„Píše se tam ještě spoustu zajímavých věcí. Třeba délka porodu..“
„To nepotřebuju vědět něco zajímavějšího by tam nebylo? Třeba proč doteďka se mi neobjevil sharingan, jestli jsem opravdu Uchiha.“
„Moment tady o tom někde něco bylo.... jen to najdu.“ Asi po 5 minutách kdy Izi jen nedočkavě chodil do kola a Itachi si četl v tom starém listě se konečně Izi dočkal.
„Mám to!“
„Tak povídej co se tam píše?“
„Zapečetili ti Kekkei Genkai nějakou technikou.... ani nevím že to jde. Je tu dokonce poznámka:
S pečetí je těžké žití, stačí blízkého v nouzi míti a pečeť srdcem odstraniti.... To je hovadina. Kdyby tu aspoň napsali podrobný návod.“
„Je někdo v Akatsuki, kdo se aspoň trochu vyzná v pečetích?“
„Myslím že Pein se v tom trochu vyzná.... a mám takový dojem že i Sasori. No nezjistíme to když tady budem sedět. Měli bychom vyrazit už tu klábosíme docela dlouho.“
„Asi bysme měli, co je vůbec v těch balíčkách?“
„To netuším. Asi něco důležitého, když řekl ať tě vezmu sebou.“
„To ti nařídil Pein? Já myslel že to bylo protože se vyznám v Konoze.“
„I kdyby mi dal na výběr vzal bych tebe.“ Izi se jen pousmál a oba dva pokračovali na cestě do Akatsuki sídla.
Izi byl šťastný. Konečně po 14 letech věděl kdo doopravdy je. Pak si ale uvědomil jednu věc, kterou si prostě nemohl nechat pro sebe.
„Poslyš Itachi, jen tak mě napadlo... Když já jsem syn Sasukeho, a on je tvůj bratr. V tom případě ty jsi můj strejda!“ Itachi se jen zastavil a otočil se na Iziho. Bylo vidět že tenhle fakt mu unikl.
„No, asi to tak bude.“ Izi k němu okmžitě přiběhl, přitiskl se k jeho hrudi a obejmul ho.
„Aspoň teď už víme kdo jsi“, zahleděl se Itachi na Iziho:„Uchiha Izimoto“.