Kacířští Bratři: 1. Odveta

Dva malí chlapci v pláštěnkách spěchali horskou pěšinou vedoucí podél srázu. Oběma mohlo být něco kolem pěti let. Venku lilo jako z konve a na obou byly už vidět známky únavy.
"Bráško, proč vlastně musíme odejít?" zeptal se ten menší svého staršího bratra.
"Copak si nepamatuješ, co nám před svým odchodem říkal strýc?"
"Pokud se do zítřka nevrátím, tak musíte opustit vesnici. Jděte na místo, kde jsme spolu trénovali, tam na vás bude čekat osoba, co se o vás postará." opakoval mladší bratr poslední slova svého strýce před tím, než odešel pryč.
"Vidíš. Ráno tam budeme, pak si budeme moci odpočinout." uklidňoval ho jeho starší bratr, teď když už tu strýc nebyl, to měl být on, kdo bude svého malého brášku chránit.
Večer si našli jeskyni na přespání. Shodili ze zad těžké batohy, a lehli si na matrace, které si z domova vzali sebou. Sundali ze sebe mokré oblečení, a šli spát.
"Dobrou noc, Kuraii." mladší bratr si přehodil deku přes hlavu a spal.
"Dobrou, Yami." odpověděl mu s úsměvem na rtech jeho starší bratr, který ho už od narození chránil.
Ráno oba vstali se svítáním, rychle si zabalili, a pokračovali ve včerejší cestě.

"Jak zní odpověď ostatních zemí?" zeptal se blonďatý mladík několika mužů před sebou.
Každý z nich mu podal svitek, ale on je předal svému příteli, který seděl po jeho pravici.
"Mizukagemu to nevadí." předstoupil jeden z mužů, a pak se opět zařadil zpět.
"Raikage také nemá žádné námitky."
"Tsuchikage to samé."
"Máte plnou podporu kazekageho." poslední muž se zařadil zpět, pak se všichni poklonili, a odešli z místnosti.
"Vážně si myslíš, že je to správné, Naruto? Napadnout vesnici jen kvůli domněnkám?" otočil se na svého přítele mladík sedící nalevo od něj.
"Sám dost dobře víš, co říkal. Mluvil o dětech boha, a zemřel cestou směrem do vesnice. Navíc už je to podruhé, co nás někdo odtamtud napadl. Tentokrát už z toho nevyváznou. Ale stejně nemohu uvěřit tomu, že trvalo ostatním zemím tak dlouho, než nám daly odpověď. Jenže bez jejich povolení by byl útok příliš nebezpečnou záležitostí." odpověděl Shikamarovi hokage.
"Ale alespoň si díky tomu mohli naše jednotky odpočinout před útokem, i když už je to pět dní, co jsme byli napadeni Akatsuki a Uzumaki Itamim. Skrytá Deštná stejně všem ležela v žaludku, s jejich pověstí to byla jen otázka času, kdy dojde k nějakému incidentu, který dovede vesnici k záhubě. A pokud tam jsou ty děti, je lepší je mít pod dohledem, aby se neopakovaly útoky, ke kterým došlo před čtyřmi lety, kdy Konohu napadl Pein, nebo právě ten nedávný útok Itamiho." vložil se do toho i Sasuke, sedící po narutově pravici.
"S ostatními kagy tedy není žádný problém, feudální pán nám útok také schválil, takže bychom měli začít s přípravami. Shikamaru, vyřiď to ostatním, ať se připraví. Také chci list se všemi bojeschopnými shinobi, které máme k dispozici. Sasuke pošli ANBU k Deštné, ale hlavně ať je nikdo neodhalí. Ostatní pošli hlídat hranice a důležitá místa, byl bych dosti nerad, kdyby nás někdo v předvečer útoku nemile překvapil. Za dvě hodiny bude do zasedací místnosti svolána válečná rada, kde se dořeší podrobnosti. Můžete jít." Naruto vydal rozkazy, a oba jeho podřízení byli v tu ránu pryč.
Sám poté vstal, a šel se připravit na schůzi.

Dva malí chlapci s velikými batohy na zádech se prodírali lesem, když vtom se před nimi otevřela paseka.
"Kuraii, teď už nejsme v zemi, kde leží Ame, že ne."
"Ne, jsme v Zemi Ohně, zde leží Konoha. Ale je to tady nebezpečné, takže si dávej pozor. Támhle za tou pasekou je cíl naší cesty." ukázal starší prstem mezi stromy.
"Ještě že už tam budeme, začínají mě totiž bolet nohy." zanaříkal si mladší, ale poté už oba pokračovali dál.
Po několika minutách došli k velikému starému stromu, který už byl desítky let prohnilý a dutý. Oba vešli dírou do kmenu stromu, kde dolu vedly točité schody, které vedly několik desítek metrů pod zem. Když se chlapci dostali až tam, na konci schodů byly zapečetěné dveře. Oba do dlaně koncentrovali chakry, pak se dotkli pečetě, a dveře se otevřely. Za nimi stály dvě osoby.
"Vítejte, Kuraii-sama, Yami-sama. Už jsme vás očekávali." promluvila červenovlasá žena.
"A vy jste kdo?" zeptal se Kurai.
"Jmenuji se Karin, tohle je Zetsu, sloužili jsme pod vaším strýcem."
"Nevěděl jsem, že strýc má nějaké podřízené. Kde vůbec je?" Kurai se pousmál a rozhlížel se kolem sebe, věděl, že jeho strýc měl ve zvyku schovávat se během rozhovorů v temných koutech místností.
"Je mrtvý." předstoupil Zetsu.
Oběma bratrům zmrzl úsměv na rtech. Yamimu dokonce vytryskly slzy.
"Jseš snad chlap, a ti nebrečí." otočil se na něj s vyčítavým pohledem Kurai.
"Když… když…“ chtěl něco namítnout mladší z bratrů, ale stačil mu jediný pohled do přísných očí jeho sourozence, a každá námitka byla zbytečná.
Proto si otřel slzy, a nasadil vážný výraz, věděl, že strýc jim vždycky říkával, že rinnegan by plakat neměl, bohové přece plakat nemusí, a oba chlapci tyto vzácné oči po svém otci zdědili, proto by ani oni neměli ukazovat slzy.
"Je to pravda?" otočil se Kurai zpět na Zetsua.
"Bohužel ano. Před pěti dny zemřel při neúspěšném útoku na Konohu."
"Pro jistotu, kdybyste nám nevěřili, tak tu pro vás zanechal dopis." Karin vytáhla z kapsy svitek.
Kurai si ho vzal, pomocí chakry ho odpečetil a dal se do čtení.

"Věřím, že všichni víte, proč jsem vás sem všechny svolal." zvedl se blonďatý mladík, který až doteď seděl v čele dlouhého stolu.
"Po poradě s vedením vesnice jsem se rozhodl, že vzhledem k událostem, které nás každého v posledních dnech značně zasáhly, a které nás připravily o mnoho přátel, příbuzných a spolubojovníků, jmenovitě útok Peina před čtyřmi lety, během kterého naštěstí nikdo nezemřel, ale celá vesnice byla zničena, a útok Uzumaki Itamiho před pěti dny, kdy došlo k poškození znovuvystavěné vesnice, a ztrátě mnoha vynikajících shinobi, provedeme preventivní útok proti Amegakure no Sato, jelikož oba tyto útoky byly odtamtud, a navíc máme závažné podezření, že se tam skrývají další osoby, jejichž nenávist ke Konoze a jejím obyvatelům by nás mohla v budoucnosti stát mnoho dalších životů. Všichni ostatní kagové i feudální pán tento útok schvalují, neboť tato vesnice byla vždy zdrojem problémů a bolesti pro okolní národy. Co se týče dalších podrobností, máte je na listech před sebou." hokage si sedl, a v místnosti nastal velký šum, neboť každý si začal pročítat plány této překvapivé akce.
"Já jsem ti říkal, že nevyvolá moc veliké nadšení." řekl tiše Narutovi Shikamaru, sedící po jeho levici.
"Jen se neboj, pochybuji, že zde sedí někdo, komu neleží Deštná v žaludku. Byla to vesnice, kde došlo k formálnímu vytvoření Akatsuki, zabili Jiraiyu, před čtyřmi lety zničili Konohu, před pěti dny zabili stovky našich společníků a přátel, a navíc sám dost dobře víš, co říkal Itami, "dětí boha". Kdo byl v Deštné bohem? A pokud je po smrti Nagata vychovával Itami, myslíš, že nebude jejich cíl Kyuubi, a že nebudou nenávidět Konohu?"
"Asi máš pravdu. Ale stejně z té akce mám špatný pocit. Pravda, naším cílem není Deštnou vyhladit, ale dosadit do jejího čela radu složenou ze členů pěti velkých národů, které na Deštnou budou dohlížet, ale nejde ti spíše o pomstu? Také mám nesmírnou chuť se za to Itamimu pomstít, ale kvůli dvěma malým chlapcům napadat vesnici mi přijde poněkud přehnané."
"Shikamaru, tohle už jsme probírali předtím, a ty jsi s útokem nakonec souhlasil. Také nechci, aby lidé zbytečně umírali, ale budou ta děcka následovat svého strýce, tak se za několik let můžeme dočkat dalšího útoku, a dalších masakrů našich přátel. Pouze je lepší mít je pod dohledem." usmál se na svého přítele Naruto.
"Tak tedy, tato rada byla svolána, abychom během akce docílili pokud možno co nejmenších ztrát na životech našich lidí i obyvatel Skryté Deštné." vstal opět hokage a promluvil k lidem sedícím u stolu, kteří se už mezitím uklidnili.

"Tak takhle to tedy bylo." Kurai zavřel svitek, a v ruce ho spálil.
"Karin, ve svitku se píše pouze o tom, že strýc převzal vedení Akatsuki, a že pro něj pracoval Zetsu, ale o tobě tam žádná zmínka není. Jak si tedy pracovala pro strýce?" otočil se Kurai na ní.
"Když jsem mi bylo asi dvanáct let, tak si mě našel váš strýc, a pomohl ve mně probudit schopnost cítit chakru. Krátce před tím jsem byla po jednom incidentu nucena opustit svou rodnou vesnici, a toulala jsem se po světě. Později mi zapečetil vzpomínky na něj a nechal mě pracovat pro Orochimara. Ale pokaždé, když jsem se k vašemu strýci přiblížila, pečeť zeslábla a mně se vrátili vzpomínky na něj. Takto jsem pro vašeho strýce špehovala u Orochimara až do té doby než ho Uchiha Sasuke zabil, a já jsem se vydala s ním, pak jsem se i se Sasukem přidala k Akatsuki, kde jsem byla až do té doby než váš strýc zabil Uchihu Madaru. Od té doby jsem tady. Po smrti vašeho strýce se jeho pečeť zrušila, a poslední úkol, kterým mě pověřil, bylo dohlížet na váš trénink."
"Takže strýc měl takhle své špehy všude po světě." usmál se šibalsky Kurai "Asi jste o sobě nevěděli, že ne."
"Ne. Já i Zetsu jsme tady proto, abychom dohlíželi na váš trénink, na to aby vás při něm nikdo nerušil, a budeme vám přinášet zprávy zvenčí."
"Vypadá to, že nás čeká dlouhá cesta, splnit poslední vůli strýce. Už se těším, Kyuubi." usmál se ďábelsky Kurai, a otočil se na Yamiho.
"Budeme se snažit, aby na nás byl strýc hrdý, že bráško." odpověděl mu jeho mladší bratr.
"Přesně tak."