Život je krutý...nebo ne? 04

Došli na okraj lesa, kde se kdysi setkal s brutálně agresivní Sakurou, hrncovlasem Leem a bělookým Nejim. Rozlehlá louka se táhla až k druhému okraji lesa, na němž čekala postava, kterou Sachio v té dálce nemohl rozpoznat. Byl si však jistý, že v ruce drží knihu a s největší pravděpodobností ji čte.
„Támhle je, pohněte trochu kostrama.“ začala přísným tónem Ino.
Došli k bělovlasému chlápkovi a Sachio měl pocit, že už ho někdy viděl. Nemohl si však vzpomenout, myšlenku hodil za hlavu a radši pozdravil.
„Výjimečně nemám zpoždění já. No aspoň jsem si pěkně početl.“ zasmál se a pokračoval „Tak začneme.“ nezahálel a začal s vysvětlováním, co je vlastně čeká „Sachio mám polovinu plánku vesnice, druhou polovinu má buď Naruto, Ino nebo Hinata. V první řadě se budeš muset zmocnit poloviny, kterou má někdo z těch tří, až potom můžeš na mě.“ Ukázal na pas, kde měl připnutou svoji půlku plánku. „Okruh je stanoven do pěti kilometrů, což zhruba odpovídá konci lesů okolo nás. Pokud se ti podaří získat první půlku, dej si na ni pozor, zbylí dva z trojice po tobě půjdou. Já budu čekat uprostřed louky, pokud budeš vlastnit první část plánku, můžeš na mě kdykoliv. Všechno jasné? Rozchod!“ Zavelel a aniž by se Sachio mohl na cokoli zeptat, stál na louce sám.
„Sáfra, to byla rychlost, to mi zabere do večera minimálně.“ povzdychl, přirazil si brýle k nosu, vytáhl kunai a zmizel v lese. Lehce našlapoval, aby na sebe neupozornil a každý strom blesku rychle přejel od kořenu ke špici, jestli se tam někdo neskrývá. Po chvíli se přirazil zády ke stromu, protože zahlídl oranžovou kombinézu, podíval se tím směrem a viděl Naruta, jak vykonává potřebu u jednoho ze stromů. Viděl, jak má zezadu za opaskem kus papíru.
„Že bych měl takové štěstí hned ze začátku?“ udivil se potichu a plížil se k němu. Natahoval ruku, aby zachytil kus papíru, ale než se ho dotkl, postava se rozplynula a ze stromu na něj seskočil druhý Naruto s kunaiem v ruce.
„Jsi nepozorný.“ zachechtal se v letu blonďák a kunaiem mu udělal šrám na rameni, ihned poté se postava ztratila, místo ní se zjevil kus dřeva s hlubokým šrámem a Naruto ucítil chlad kunaie pod krkem.
„A ty zbrklý.“ pousmál se Sachio a vytáhl papír, co měl Naruto za kalhotama. Naruto však neztratil hlavu a zabořil loket brunetovi přímo do břicha, což mu dalo čas na útěk.
„Nedaří se co?“ vyplázl jazyk a utíkal, co mu nohy stačili. Sachio se pomalu zvedal ze země, posadil se ke stromu, opřel se a začal rozkládat papír.
„No to snad ne. To ten parchant nemůže myslet vážně.“ na papíru stálo „Ponaučení číslo jedna: Nesnaž se mě napadnout, když se potřebuju vyprázdnit .“ zmuchlal papír a vší silou ho hodil do prvního kmene, který uviděl. Postavil se a vykročil opačným směrem než mu před chvílí Naruto zmizel z očí. Spadané listí mu pod nohama jemně šustilo a sem tam spadla suchá větev na zem, což Sachia vždycky donutilo se ohlédnout.
Došel k dřevěným, cvičným špalkům, které byli děravé jak cedník a na vrcholku špalku dřepěla blondýna a jakoby si ho ani nevšímala. Brunet vytáhl kunai a svižným krokem se vydal za ní, protože u kotníku byl založený kus papíru.
„Tentokrát to musí být ono.“ řekl si pro sebe a rychlím pohybem mířil kunai přímo do nohy s papírem. Ino hbitě uhnula a využila svou delší nohu k zásahu bruneta do pravé tváře. Sachio něco podobného čekal a stihl útok rukou vykrýt. Zahájil protiútok, naznačil podkopnutí, ale před kontaktem s dívčinou nohou, svou nohu vymrštil do vzduchu, takže jak Ino skočila přímo nahoru, zasáhl ji do břicha. V letu jí zabránil až o metr vzdálený strom, ze kterého po nárazu spadlo posledních pár lístků. Ino se začala okamžitě zvedat, ale v tu ránu na ni letěli dva shurikeny, jednomu uhnula, ale druhý našel cíl v rukávu. Naštěstí netrefil ruku, takže Ino rychle strhla kus rukávu, aby mohla vykrýt pěst, mířící jí přímo do obličeje. Chytila mu ruku a vší solou ho do stromu hodila. Chtěla Sachia kopnout do zad, ale on zareagoval velmi rychle a skočil na větev nad ním. Netušil však, že je suchá. Hned co na ní dopadl, spadl zpět na zem.
„Smůla co?“ zasmála se Ino a chytla bruneta za límec. Napřáhla se, ale vpila se do jeho očí přes skla brýlí. Měli v sobě něco kouzelného, něco, co ji nedovolovalo pokračovat v úderu. Alespoň ne, když se do nich dívala. Sachio však situace využil, odkopl ji za sebe a popadl papír.
„Promiň.“ dodal a smutnýma očima ji přejel přes obličej, to ho však ihned přešlo a dal se na útěk.
Po deseti minutovém utíkání se zastavil, aby si ověřil, zda ukradl to co chtěl.
„Bezva, na podruhé už jsem se trefil.“ zaradoval se a schoval část plánku do spodní kapsy. Podíval se za sebe. Viděl modrovlasou dívku, jak si ho prohlíží, měla zvláštní výraz, takový, který viděl kdysi dávno, ještě když byl v Kamenné.

Seděl u fontánky, přesně u té, kde sedával každý den od té doby, co ho kamenná pěšinka zavedla právě sem. Nevěděl proč, ale tady se cítil klidný, bez starostí. Kapky vody ho občas zasáhli do obličeje, když děti kolem sebe cákaly vodu. Vzpomínal, když si takhle v bazénu na zahradě, za jeho domem, hráli s bratrem. Maminka se vždycky dívala z balkónu, aby se těm dvoum něco nestalo.
Po chvilce přemýšlení měl pocit, že ho někdo sleduje. Před ním z jednoho vícepatrového domu koukala dívka. Hnědé kudrnaté vlasy, hubeňoučká postava, zelenohnědé oči dívajících se do těch jeho. Byl okouzlen tou dívkou. Usmál se směrem k balkónu. Dívka mu úsměv opětovala, ale otočila se a odešla do domu. Sachio se ještě dobré dvě hodiny díval na balkón, kde ještě před chvílí stála ona. Ta, která ho okouzlila na první pohled, ta která mu věnovala krásný úsměv jen a jen pro něj.

Podíval se na modrovlásku znovu, ale už neměla ten kouzelný pohled. Stála v bojovém postoji a kolem očí ji vystupovaly žíly.
„Tak jdeme na to.“ řekla tichým hláskem a vší rychlostí se rozběhla proti trochu zaskočenému nepříteli. Z otočky kopla Sachia do obličeje a její modré vlasy přejely přes jeho obličej.
„Zatraceně co to se mnou je. Ta vůně vlasů, jak?“ nestačil si odpovědět a ucítil těžkou bolest na holeni levé nohy a skácel se k zemi. Vyplivl trochu krve, podíval se na Hinatu, která se ho chystala udeřit loktem do břicha. V pravou chvíli se vzpamatoval a stihl uhnout, chtěl ji chytit za nohu a strhnout na zem. Modrovláska však rychle uskočila přímo k němu a připravovala kunai. Mířila přímo na ruku, kterou chtěl dívku stáhnout na zem. Včas vytáhl kunai a útok vykryl. Mrštně vstal a připravoval se na to co se stane. Sachio byl typ ninji, který v soubojích z očí do očí radši čekal na to, co nepřítel udělá, a podle toho se přizpůsobí. Stály proti sobě dobrou minutu, ani jeden neztrácel ostražitost.
„Chci se tě na něco zeptat.“ pronesl, což Hinata využila a dostala se mu okamžitě do zad.
„Na otázky budeš mít příležitostí dost, teď by sis měl dávat bacha na to co máš a ne se ptát.“ potichu pronesla a nezpouštěla kunai z jeho krku.
„Zatraceně.“ zaklel a mozek mu pracoval na sto procent.
„Tak šup sem s tím plánkem.“ pronesla stejně s klidem jako před tím. Sachio dostal ruku mezi svůj krk a její ruku, rychlím pohybem modrovlásku odzbrojil a přirazil ke stromu.
„Vím, není na to vhodná chvíle, ale v tuhle chvíli se nemůžeš hýbat, takže toho využiju hnedka.“ mluvil tak, že se Hinata nemohla hýbat a nechápala proč. „Jak je možný, že ti vlasy voní od přípravku, co se používá jen v Kamenné?“ Hinata zrudla a začala se potichoučku smát.
„To se mě ptáš na takovou věc? Teď?“ Sachio se na ni díval, vypadala skoro jako Ona. „Od Takehiki.“ odpověděla pravdu, nevěděla proč, něco ji ovládalo, ale sama nevěděla co to je.
„T-Takehiki?“ zadíval se na Hinatu a jeho oči se proměnily ve skla. Hinata toho chtěla využít, ale stále se nemohla hýbat. „Děkuju ti.“ dodal, jemně ji pohladil po rameni a dal se na útěk. Slané kapky padaly do listí, což tvořilo nepatrnou cestičku vody. V jeho tváři se objevil úsměv, setřel slzy, nasadil brýle, a co nejrychleji běžel na louku. Stál tam, uprostřed louky a zase si četl.
„Ten chlap je podivnej, něakej fanatik knížek nebo co?“ řekl si tak pro sebe do větru a vydal se k němu pěkně zezadu.