Život je krutý...nebo ne? 03

Když se Sachio probudil, bylo již téměř odpoledne. Kdyby nebylo slunce, které ho nemilostivě vzbudilo, možná by celý den prospal. Pomalu se vymanil z postele a rozespalou chůzí se vydal do koupelny. Zrovna si oplachoval obličej, když slyšel z kuchyně ránu, jakoby se něco rozbilo a uslyšel tiché syknutí:
„Jsi normální? Na co šáhneš, to rozflákáš.“ Brunet zaběhl do pokoje a vytáhl kunai ze svých tříčtvrťáku odložených na židli. Potichu se vydal do místnosti, ze které hlasy vycházely. Bylo to na druhém konci chodby, proto se mu těch pár sekund co se držel při zdi, zdálo jako věčnost. Nakoukl do kuchyně. Modrovláska sedící zády ke dveřím pročítala včerejší noviny, zatímco blondýna zírala do ledničky a blonďák uklízel střípky z bílého hrnečku se zlatými proužky na bocích.
„Dobré ráno.“ ozvalo se od modrovlásky, aniž by se otočila.
„No dobré dobré, ale co tu chcete?“ nepřestával být ve střehu a otráveně zívl.
„No, až na to, že už před třema hodinama jsi měl být u Páté se moc vyptáváš.“ odpověděla stále neotáčejíc se modrovláska. Sachio poznával toho blonďáka, vždyť to byl Naruto, kterého potkal u Páté v kanceláři hned druhý den co přišel, ale lezlo mu na nervy, že ty dvě holky se ani nepředstavily. „Dělej, už tak Hokage dost zuří.“ zakřičela na něj z nenadání blondýna. Brunet stačil jen vyvalit oči, a když viděl, že na něj letí kunai, zalezl za roh a šel se převlíct. Vešel do kuchyně, ale nikdo tam už nebyl.
„Co je tohle za způsoby sakra?“ zazuřil na stůl a odebral se z domu rovnou za Pátou. Po cestě se ničím nezdržoval, chvíli uvažoval o obědě. Když si však vzpomněl, jakou ránu schytal Naruto od Hokage, když ji naštval, hned ho přešla chuť k jídlu. Celý udýchaný vyběhl do posledního patra a zaklepal na zbrusu nový dveře. Byly evidentně z velmi dobrého dřeva, protože při zaklepání vydávaly krásny zvuk.
„Vstupte!“ ozvalo se z kanceláře přísným tónem. Sachio vzal za kliku a s chvějící se rukou pomalu otvíral dveře. Vešel dovnitř, pozdravil a potichu zavřel dveře. V kanceláři seděla za stolem Pátá se svým naštvaným výrazem, upírajícím se na bruneta. Vpravo od dveří stáli ti tři, který potkal u sebe.
„Prý po mně byla scháňka.“ snažil se odlehčit situaci nově příchozí. Však neúspěšně.
„Zatraceně, neříkala jsem, že máš přijít ráno? Kolik je?“ začala křičet přes celou místnost. Sachio se podíval na hodinky a koktavě odpověděl.
„Půl jedné.“
„Ano půl jedné. Stále máš pocit, že je ráno?!“ začala už trochu s klidnějším hlasem, avšak pořád byl hodně důrazný.
„Omlouvám se, zapomněl jsem si nařídit budíka. Už se to nebude opakovat.“ omlouval se s trochou klidu.
„No to doufám, nesnáším, když někdo nedrží slovo. No to už je jedno. Teď půjdeš s Hinatou, Ino a Narutem. Máte sraz s Kakashim, chci vědět, co umíš.“ pokynula mávnutím rukou těm čtyřem k odchodu a zakroutila nevěřícně hlavou nad tím, jak někdo může spát tak dlouho.
„Ty jsi měl ale zatracený štěstí. Už jsem myslel, že dostaneš jednu štědrou ránu.“ smál se Naruto, když vyšli ven z budovy. „Nestavíme se ještě na jídlo? Zdrželi jsme se už dost, tak ta hodinka nás nezabije.“ Hned jak to dořekl se Sachiovi rozzářily oči a nadšeně přikývl. Hinata s Inou se marně snažily odporovat. Kluci však byli už nasměrování k Ichiraku a Naruto vyprávěl své vzpomínky z misí v týmu 7.

„Použil jsem kawarimi a protivníci se nestačili divit, když jsem se jim objevil v zádech. Pak už jen kunai do zad a hotovo.” Zasmál se černovlasý muž a podal bratrovi večeři.
„Opravdu? A měli ti chlápci i ty dokumenty?” Zajímalo bruneta, který s nadšením naslouchal každému slovu. „Už abych byl z akademie pryč. Moc se těším na mise.”
„Moc se netěš prcku. Není to vždycky taková sranda.” řekl s plnou pusou rýže a zasmál se zlověstnému pohledu, mířícím rovnou na něj. Věděl, že brácha nesnáší, když mu říká prcku, protože i když byl mladší byl skoro větší než on. „No a samozřejmě, že jsme získaly ty dokumenty. Ačkoliv nám to stížili tím, že je před bitvou hodily do řeky. Naštěstí uvízly mezi kameny.”
„Dík za večeři, ještě půjdu ven.” usmála se na něj a odcházel z kuchyně.
„Do stmívání ať si doma. Jinak by mě táta zbil, že jsem tě nechal tak dlouho venku.” odpověděl mu stále s plnou pusou, tak že mu nebylo skoro rozumět, ale Sachiovi to bylo úplně jasný. Jednou přišel pozdě a jeho bratr měl rozbitý nos a natržený obočí. Nechtěl, aby se bratrovi vícekrát něco takového stalo.
Kamenná pěšinka ho vedla do protilehlé části vesnice. Nikdy tam nebyl, ale ta čtvrť se mu prostě líbila. Zastavil se před severní branou a obdivoval krásný výhled na husté lesy, táhnoucími se až k velkému jezeru. Posadil se na lavičku poblíž malé fontánky, pohled měl zahleděný do kapek vody, stýkající po kamenité stěně a dokolečka si broukal jeden a ten samý rytmus. Seděl tam dobré tři hodiny, poté naplněn zvláštní energií a dobrým pocitem, se odebral domů.

„Co na to říkáš? Ne na misi, ale celkově na tým 7?“ usmíval se blonďák od ucha k uchu se zkříženýma rukama za hlavou.
„Eh, říkals něco?“ podíval se nechápavě na něj. V tu chvíli se Naruto zastavil. Začal mu rudnou obličej, zrychleně dýchal a kapičky potu pomalinku stékali po obličeji. Ino, která šla o pár kroků za ním, se k němu zezadu, přitiskla a objala ho kolem pasu.
„Klid Naruto. Nemůžeš se hned tak rozčilovat.“ pošeptala jemně Narutovi do ucha a vrazila mu polibek na krk. Naruto se uklidnil a Ino od něj odstoupila. Hinata se smířila se vztahem mezi Narutem a Ino. Dá se říct, že byla šťastná, když viděla, jak je Naruto spokojený.
„Promiňte, že vás ruším, ale je to ještě daleko, už moc dlouho nevydržím.“ zaškemral Sachio, když se mu z břicha opět ozvalo nepříjemné kručení. 
„Jo tady za rohem. Kdo tam bude poslední, platí.“ šťouchl do Sachia a rozběhl se k Ichiraku.
„No jen počkej.“ zašklebil se brunet  a zatáhl Naruta za límec. Ten se neudržel a spadl na prašnou cestu. Než se stačil zvednout, byli všichni tři už uvnitř a čekali na něj.
„Hej, stejně jsem to placení myslel ze srandy, bačkoro“ zasmál se a poplácal Sachia po zádech.
„Jo, já vím.“ odpověděl mu s plnou pusou a dál se věnoval své misce. „Vy jste všichni ze stejného týmu?“ zeptal se po chvilce, nepříjemného ticha.
„Ne. Poslední dobou zaskakujeme za zraněné velitele týmů. A ve volným čase se věnujeme různým výcvikům, i když Naruto občas dostane misi s týmem sedm.“ řekla skromně modrovláska a povzdychla si.
„Jasně, takže proto jdeme za Kara-, Kava-, safra jak se jmenuje.“ nemohl si vzpomenout na jméno chlápka, s kterým se měli setkat.
„Myslíš Kakashiho? V podstatě máš pravdu, ale v první řadě jdeme otestovat tvoje schopnosti.“ odpověděla Ino a dodala: „Měli bychom už jít.“
„Ale já to ještě nedojed.“ zakuckal se Naruto, když srkal svoji šestou porci ramenu do sebe.
„Nemůžeš být přežranej na výcvik. Budeš nám jinak k ničemu.“ zostřila Ino a zatáhla ho za límec, čímž způsobila další nehezký pád. „A nebo si to dojez, my jdeme napřed.“ Pousmála se, políbila ho na čelo a naznačila Sachiovi s Hinatou, aby šli ven.
„Jsem na mizině!“ ozvalo se po pěti minutách z Ichiraku, což způsobilo neskutečný záchvat smíchu trojici, postávající opodál. Naruto s poklesnutým výrazem vycházel ven a upřeně se díval do své prázdné peněženky.