Pouta 2.

Musím říct, že jsem dost zklamaná. Uvnitř není nic zajímavého, jen nějaké fotky. Pár si jich vezmu do ruky a prohlížím je. Většinou jsou na nich dva kluci, jednomu může být tak dvanáct, druhému sedm. Oba mají tmavé vlasy a jsou si pobobní i v obličeji. Na některých fotkách je ještě tmavovlasá žena a hnědovlasý muž, který se ale nikdy neusmívá.
Došlo mi, že jsou to asi rodiče těch dvou. K dalším fotkám se už asi nedostanu, protože z chodby jsou slyšet kroky. Rychle schovám všechno do skříňky, zaklapnu dvířka a sednu si na postel. Snažím se předstírat, že jsem klidná, ale moc to nejde.
Někdo z venku chytá za kliku a otevírá dveře. Myslela jsem, že je to Konan, ve dveřích ale stojí jiná známá osoba.
Někdo z venku chytá za kliku a otevírá dveře. Myslela jsem, že je to Konan, ve dveřích ale stojí jiná známá osoba.
"I-Itachi?"
"Jo. Pein mi řekl, že spíš v našem pokoji. Ne, ne, klidně si tu postel nech, než budeš mít vlastní pokoj, budu spát na zemi." řekl, když viděl jak rychle vstávám.
"Jo, díky." po dlouhé době se usměju a sednu si zase na postel.
Po chvíli se dveře zase otevřou. Dovnitř vstoupí vysoký eh...no vlastně nevím co to je. Je to modrý, má no nohy, ruce a hlavu jakočlověk, pod očima žábry a na zádech zafáčovaný meč.
"Čau Kisame", prohodí Itachi.
"Dlouho jsme se neviděli. Ty jsi Nyoko, viď?" usměje se rybočlověk a umožní mi vidět jeho špičaté zuby.
"Jo." řeknu a nasucho při tom polknu.
Kisame se svalí na svojí postel a meč hodí vedle postele. Itachi hned odejde s tím, že jde najít spacák a tak v pokoji zůstaneme sami.
"Hele...Kisame, má Itachi nějakou rodinu?" zeptám se opatrně.
"No, má proč tě to zajímá?" odpoví lhostejně.
"Jen tak... co znamená ten znak co má tady?" ukazuji na vělíř na zdi.
"To je znak klanu, který vyvraždil."
"Ujetý!" vykřiknu, aniž bych si to uvědomila.
"Itachi je z klanu Uchiha ze Skryté Listové. Když mu bylo třináct, skoro celý ho vyvraždil a pak se přidal k Akatsuki." vyprávěl Kisame.
"Jak to myslíš skoro celý?" zajímám se.
"Nechal naživu svýho malýho brášku, prý byl moc slabej. Chce, aby zesílil a potom s ním bojoval či co...ani já to moc nechápu. jeho rodinný záležitosti jsou tady tabu."
"Aha..." taky si lehám, předtím si ale sundám svoje špinavé oblečení. Jsem tu teď jenom ve spodním prádle, ale ani mi to nevadí, vždyť je to jako plavky. Navíc Kisame nevypadá jako někdo, kdo by mě chtěl šmírovat.
Nemám moc času na přemýšlení, protože přichází Itachi. Prý máme oba dva přijít do společenské místnosti. Nevím, kde to je, tak na sebe rychle hodím svoje oblečení následuji Kisameho. (Itachi už dávno zmizel.)
Zjišťuji, že společenská místnost je ta se sedačkou, kde jsme se prve sešli pomocí hvězdné projekce. Teď tam sedí Pein, Konan a Itachi. Já a Kisame si taky sedneme, v tom se ze země vynoří nějaká zelená rostlina. Koukám, že to není rostlina ale to divné cosi, co jsem viděla přes hvězdnou projekci.
"Zetsu, tak jsi konečně dorazil." pozdraví Pein.
Zetsu nic neříká a sedne si na sedačku, naštěstí na tu naproti mě. Pein už se nadechuje, že něco řekne, v tom ale někdo rozrazí dveře.
"Nejste tu nějak brzy?" podiví se Konan.
"Mistr Sasori nerad nechává někoho čekat." ušklíbne se blonďák s culíkem.
"To se nám hodí," prohodí Pein.
Blondýna si sedne vedle Zetsua a nějaká hrbatá věc co ho doprovází radši postojí.
"Nevíte, kdy přijdou ti zbylí dva?" zeptal se Pein.
"Měli by tu být hned. Potkali jsme je po cestě, Hidan zrovna prováděl ten svůj obřad, ale říkal, že už bude končit."
Tak teda čekáme...Docela mě to otravuje. Po chvíli (no...po čtvrt hodině, ale chci být optimistická) ti dva dorazili. Oddechla jsem si, že tihle dva vypadají docela normálně, teda až na to, že ten s tříčepelou kosou je celý od krve. Na to jsem už zvyklá.
"Konečně! Kde ste se flákali? Že se vůbec ptám, sedněte si a poslouchejte." vybuchne Pein a ukáže na sedačku.
"No jo..."
"Říkal jsi něco?"
"Nic, nic..."
"To jsem rád. Takže, tohle je Nyoko. Nyoko, Itachiho a Kisameho už znáš. Ta kytka schizofrenní kytka je Zetsu, tamto je Deidara, Sasori, Kakuzu a Hidan." ukazuje postupně na celé osazenstvo.
Nikdo nic neříká.
"No, zatím zůstaneš u Itachiho a Kisameho, co nejdřív se ti pokusíme zařídit vlastní pokoj, jo? A abych nezapoměla, tady máš plášť." usmívá se Konan. Přijde mi docela milá, je úplně jiná, než když jsem s ní bojovala.
Taky jí úsměv opětuju. Do pokoje se mi vracet nechce, tak radši zůstanu tady. Všichni postupně odešli a zůstal tam jen Deidara.
"No nic, já jdu ven, tady je nuda." zívl a zvedl se.
Rychle jsem se postavila a chytla ho za rukáv.
"Počkej, můžu s tebou?"
"No klidně, aspoň bude větší sranda." usmál se, "ale potřebuješ nový hadry." ukázal na moje roztrhaný oblečení.
"To by mohl být problém. Nemám prachy a v tomhle městě se nedá krást." odpověděla jsem.
"No, měl by to dělat Kakuzu, ale ten ti nic nedá tak já ti něco koupím." řekl.
"Ne, počkej, to nemusíš, já si nějak peníze seženu!"
Bylo mi trapně, že mi bude jen tak kupovat oblečení, on se ale jen usmál, že je to v pohodě. Snažili jsme se tedy najít nějaký obchod s oblečením. Zjistila jsem, že Deidara se tu taky nevyzná, takže to trvalo trochu dýl, nakonec jsme ale nějaký menší obchod našli.
Hned jsem zamířila k regálu se zlevněným zbožím. Vybrala jsem ty nejlevnější šaty. Deidara se se mnou přel, že tak chudý zas není, mě ale bylo trapně už proto, že mi to kupoval tak jsem ho přesvědčila. Koneckonců, tyhle šaty byly taky docela pěkný.
"Co jdeš teď dělat?" obrátila jsem se na něj už v novém oblečení.
"No, chtěl jsem jít trénovat, ale jestli chceš někam jít..."
"Ne, to je v pohodě. Můžu jít s tebou?" Staré pocity se jako příliv vracely zpět a byly tím silnější, čím déle jsem je držela v sobě. Najednou jsem toužila mít tisíce přátel, se kterými bych sdílela všechno a chtěla jsem se nějak odvděčit všem, co jsou na mě milí.
"Jasně, proč ne?" usmál se a já se taky usmála.
Šli jsme na menší mátinu za vesnicí. Deidara sáhl do pouzdra a vyndal nějaký bílý jíl. Poprvé jsem si všimla jeho rukou-na každé z nich měl jedny ústa. V téhle šílené organizaci jsem už ale viděla tolik divných věcí, že mě to ani nevyvedlo z míry.
Levá ruka sežvýkala tu divnou hmotu a vyplivla něco jako malého pavoučka. Ten spadl na zem a rozběhl se pryč od nás. Trochu jsem se usmála. Tohle má být trénink? Hraní si s hlínou?
Když pavouček odběhl tak daleko, že ho nebylo vidět, Deidara zvolal:" Katsu!" Ze směru, kterým jeho výtvor odběhl se ozvala obrovská rána a viděla jsem velký výbuch.
Blonďák si všiml mého užaslého výrazu a poznamenal: "Vidíš, tohle je pravé umění! Ne ty Sasoriho věčné loutky."
Do věže jsme se vraceli až za tmy a stále jsme se smáli. Pein se nás ptal kde jsme byli a kde jsem vzala nové oblečení. S úsměvem jsme jim všechno vyprávěli.
"Kdo si dá saké?" zeptal se Hidan a zvedl nad hlavu láhev.
"Já!" řvali snad všichni kromě Sasoriho.
Hidan tedy před každého položil skleničku a rozlil nám celý obsah.
"Tak na Nyoko!" navrhl Pein a všichni se přidali.