Každý drží kousek...ze mě 5.kapitola

Kapitola 5.

Uvědomění

„Ne, ne, ne, ne, NE! Tohle není pravda! Všechno si to nalhávám! No jo, není! Není, není, není… Tak není. Proč to pořád opakuju? Co si to snažím nakecat! Já je oba … miluju! Sakra.“ Prudce jsi sevřela pramen vlasů který ti byl nejblíže jako by ses chtěla vytrhnout ze snu. Nikdy jsi nikoho nemilovala a tak to mělo i zůstat! Navždycky mělo být všechno v pořádku a teď přišlo to čeho ses obávala, láska. Jako první Itachi, chladný vrah, zvíře ukryté v dokonalé podobě člověka a Deidara takové menší zvířátko, milý přítel kterého si hledala léta, dokáže tě rozesmát a tak příjemně tě, nějak, ti dává, teplo. Jeden dokáže tvé srdce zahřát a druhý rozbušit. Jeden bez druhého, druhý bez prvního. Samotní jako jídlo bez chuti, jako růže bez vůně. Jako krev bez žil. Ani sis neuvědomovala že sis právě tři nehty zaryla blízko žil na ruce po které ti stékala malinká kapička krve. Dál si ránu přiložila k ústům a opatrně vyndala spícímu Deidarovi z tašky obvaz kterým sis zručně onu ránu obvázala. Co jsem to udělala? Jak jsem mohla, jenom oba! A moje ruka. Stulila ses do klubíčka a přikryla si hlavu. Abys nic neslyšela, snad ani necítila. Vždyť si nikomu neublížila, nezranila nikoho, ani jednoho z nich a oni to vůbec nemusí vědět. Určitě nikdy? Zeptala ses sama sebe když sis uvědomila že navždy to dusit v sobě by bylo, těžké? Až příliš těžké. Ale ty to dokážeš jako všechno. Vždyť jsem se chtěla schovat před láskou a teďˇ? Ale nic jsi neudělala. Jenom pár vět kterýma se snažíš se utěšit! Itachi, Deidaro! Když se ti podařilo usnout zdál se ti divný sen. Byl tak hrozně skutečný. Možná si i trošinku chtěla aby to nebyl sen.

Stála v nějaké chodbě. Byla osvětlená loučemi které vysílaly měkké, teplé světlo jenž ti nezářilo nepříjemně do očí. Nevěděla si sice kudy kam a nevadilo ti to. Rozešla ses chodbou a řekla sis že je tu tak příjemně teplo. Podívala ses na sebe a na sobě si měla dlouhé černé tričko na spaní. Usmála ses. Na obou koncích byla tma. Nevěděla si na který se máš vydat. Ztěžka ses svezla po stěně pod loučí. Přes její plamínek si začala přejíždět prsty, usmívala ses když ti neubližoval. Připadala sis lehká jako malé dítě. Kolem tebe proběhl Deidara, tak najednou, neviděl tě a běžel dál. Na tváři měl tvrdošíjný výraz, byl bledší než jindy. Rozběhla ses za ním, pokoušela ses zakřičet ale z tvých úst neutekla ani hláska tak ses rozběhla rychleji ale nemohla si ho doběhnout. Snažila ses ho chytnout za oblečení ale vždycky byl moc daleko. Když se chodba zatáčela udýchaně se opřel o roh. Uviděla jsi ty vodové oči a sesypala ses. Ten pohled jsi viděla jenom jednou. Když jste byli venku a seděla si mu na zádech a on se na tebe ze spodu podíval. Jenom jeden vášnivý pohled plný lásky. Vběhl do nějaké místnosti z které vycházelo matné světýlko. Už musíš za ním. Sebrala ses a opřela se rukou o rám dveří. Když si tam nahlédla o kamennou zeď se opíral Itachi. Když tě viděl usmál se.Jeho oči zčernaly a on se zvedl. Plášť měl roztrhaný a při každém pohybu se trhal víc,když se zvedl na hrudi se prakticky rozpadl, při prvním kroku se rozprášil na ramenech, a víc, nevydával žádný zvuk ale doslova se rozpadal. Nechtěla sis to přiznat ale chtěla ho sama rozsápat, roztrhat. Odtrhla si pohled od jeho hrudi. Usmíval se. Jako na něco nezkušeného,tak čistého. Už byl u tebe a ty si doslova cítila jak stojí před tebou. Nadzvedl ti obličej a podíval se na tebe. Něco řekl ale tys ho neslyšela. Hypnotizovala si jeho rty a snažila ses mu porozumět. Vůbec nic. Ticho. Nechápavě si na něj hleděla. Pohladil tě po tváři a něco ti říkal. Do tváří ti vhrkly slzy. Neslyšela si ho. Itachi ti políbil ušní lalůček a tys to uslyšela. Jak se jeho rty otírají o tvoje ouško a Itachi si tě k sobě přitiskl, sesunul se po zdi na zem. Ano sis to nevšimla ale tvoje nehty trhaly zbytečky látky a na holých místech si jemně přejížděla. Vzal tvoji ruku do svých přiložil si ji na hruď tam kde mělo být srdce. Látka se opět rozpadala a na jeho hrudi byly nakreslené nějaké znaky. Ústa. Chtěla si vyjeknout ale ucítila jsi TEN pocit. Něčí rty na svých, něčí jazyk u svého, něčí polibek. Vykulila si oči ale polibek sis dálo užívala, opětovala a uviděla si ty důvěrně známé blond vlasy. Cítila si jejich vůni a měla si otevřené oči.

„Deidaro?!“ Zařičela jsi a vyskočila z postele. Ale najednou už si ležela na zemi s rukou pod krkem. Nechápala si jak to mohl kdokoli stihnout. Jako v křeči sis tiskla k hrudi pramínek oněch vlasů a rychle jsi dýchala. Pak sis až uvědomila že ležíš zády přitisknutá k Deidarovi. Okamžitě si vyskočila a najednou se v tvojí hlavince zrodil nápad. Musíš přece vidět Deidaru vstát. Ano vstát! Jenže on už tě dávno pokládal do postele. Přikryl tě dekou a políbil tě na čelo. Chtěla si něco říct ale zakryl ti prstem ústa. Položil mokrý hadr na čelo a odešel. Tím se to vysvětlovalo. Máš horečku nebo co. Teprve sis uvědomila že se cítíš tak hrozně a opět si usnula. To co Deidara říkal si slyšela jako zamumlání.
„Konan říkala že se brzo opět horšíš.“ Hlas byl zastřený a smutný. Trápila by ses ale už si spala.

*** Peinova kancelář ***
„Už jí nemůžeš dál hlídat Itachi, nejsme klášter, nebo si zapomněl že musíme chytit Kyuubiho?“ Odsekl na Itachiho námitky k odchodu na misi. “Na tu misi půjdeš,už ti z té holky hrabe! Půjde s tebou Konan, možná s ní přijdeš na jiné myšlenky.“ Ušklíbl se Pein.
„Fajn. Ale Konan tam nechci.“ Ovládal těžce vztek Itachi. V kloubu na ruce mu zapraskalo.
„Musí, zná to tam. No tak necpu ti ji. Její klon tu zůstane aby se o tu holku staral. Je tu ještě Deidara. Navíc bych ti asi něco provedl. Půjdete hned, měli by jste se vrátit asi za den, dva.“
„Hai. Konan je už venku?“ Pein jenom souhlasně kývl na rozloučenou. Itachi vyběhl z budovy rychle, aby ji náhodou nepotkal. Konan opravdu čekala venku, ruce založené vepředu, v očích ani špetku citu které opírala nepřítomně do dáli. Pomalu se otočila k Itachimu. Ten ji jen naznačil ať už vyrazí, Konan nevěděla jak se asi cítí. Ale věděla něco o stavu té dívky. Byla silná když přežila scénu s Hidanem. A prý jí teď nebylo zrovna nejlépe. Napadlo ji aby ses spojila se svým klonem. Měla si prý silné horečky, jinak v pořádku. Konan zavřela oči a vychutnávala si vítr který jí proudil kolem tváří. S klonem už dál spojení neudržovala, bylo to moc náročné. S itachim běželi i v noci, pořád beze slova. K ránu se Konan vyčerpaně posadila na pařez. Vydechla a oči se jí klížily.
„Jak jí je?“ Prorazil ticho Itachi. Konan se soustředila. Klon jí dal vědět že šla ráno do koupelny. Není tam nějak dlouho? Podivila se když přečetla všechny informace. Klon jenom výmluvně mlčel. Je nemocná, trvalo jí dlouho jenom tam dojít. Konan se dál nezajímala jenom trochu posílila klona. Itachimu řekla že dobře a pak se opět rozběhla.

***U klona***¨
Půjdu jí radči zkontrolovat…
“Bože!!!“