Každý drží kousek...ze mě 2.kapitola

Každý drží kousek...ze mě

2.kapitola

Když ses ráno probudila Itachi už tam nebyl. Trochu ses bála jestli to nebylo moc nebo jestli si ho neurazila nebo tak. Pokoušela jsi se vstát. Pohyb ti způsobil křečovitou bolest v svalech. Zatemnělo se ti před očima ale nechtěla ses vzdát. Snažila jsi sebou prudce hodit aby ses dostala dál. Snažila ses nevnímat tu hroznou štiplavou bolest. Povedlo se ale padala si z postele. Čekala jsi tvrdý náraz ale nepřišel.
„Myslíš že bysme tě tu jenom tak nechali? Nezamčenou, nehlídanou? Tss..“ Všechno tě pořád bolelo. Otevřela jsi v křeči jedno oko a před sebou jsi viděla nějakého kluka. Z počátku to byl jenom rozmazaný obrys. Blonďaté vlasy v uměleckém účesu, na rtech úšklebek. Vypadal dost mile. A byl hezký. Měl nádherné modré oči jakoby černě obtažené. Moc se ti líbil a tak jsi zčervenala. Usmíval se.Odfoukl si vlasy z obličeje. Klečel na zemi a držel tě.
„Chci ven.“ Ani sis to neuvědomila. Jenom to tak z tebe vypadlo. Zastyděla jsi se. Mluvila jsi jako dítě. Kluk se zasmál.
„Hm. Nemůžeš se hýbat a jsi náš zajatec. Co bych mohl asi udělat, un? Mysli Deidaro.“ Tak Deidara jo? Pěkné jméno. Tak tohle je ideální představa kluka. Je milý v každé situaci. A už teď tě držel v náručí. Teď sis toho všimla. Klečel na zemi když se tě snažil chytit ruce měl mírně pokrčené a daleko od těla. Ne že bys vážila tunu ale on tě unese? Bože. Proti němu by bylo asi těžké bojovat. Byla jsi udivená. No jo je to ztracený ninja. Co sis myslela?Napomenula jsi se.
„Stejně se nemůžu hýbat. Tak mě polož zpátky abych viděla aspoň z okna.“ Nasadila jsi smutný výraz. No dobře. Na vraha asi psí očíčka fungovat nebudou.
„Fajn,fajn.“ Usmál se. Vyhodil tě do vzduchu. Zaječela jsi a zavřela jsi oči. Zas žádný silný náraz. I když to na co jsi dopadlo nebylo opravdu moc měkké. Otevřela jsi oči a vyprskla jsi smíchy a překvapením. Seděla jsi mu na ramenech. Usmíval se na tebe. Držel tě za lýtka a ten dotek se ti líbil. Instinktivně ses přitiskla k jeho hlavě. Pořád ses chlamala.
"No ne že by se mi to nelíbilo ale nic nevidím." Úsměv ti ztuhnul.Pak ti to došlo. Když ses chytla Deidary, který se na tebe díval asi jsi přitiskla svůj hrudník na jeho obličej. Okamžitě ses stáhla a Deidara se rozchechtal.
„Gomen.“ Byla jsi červená ale na tváři ti hrál milý úsměv. Ten kluk je úžasný. Kdyby jsi ho nepoznala teď nikdy bys sis ho netipla do nějaké takovéhle organizace.
„Jsi divná.“ Tvůj úsměv trochu ztuhl. “Ježiši takhle jsem to nemyslel.“ Nahodil Deidara svůj obvyklý úšklebek. “Jenom že se směješ když jsi uvězněná v největší zločinecké organizaci, věříš už dvěma jejím členům a pouštíš si je k tělu. Nebojíš se?“ Ten pohled tě zase donutil zrudnout.
„Čeho bych se měla bát? Chci jenom pomáhat lidem. Je mi jedno na jaké sem podle vás straně.“ Deidara se usmál.
„Tenhle názor se mi líbí.“ Pomalu vyšel ze dveří kde se musel dost skrčit aby ses nebouchla do rámu. Prošli jste několika chodbami.
„Proč tu nikdo není?“ Zeptala ses trochu udiveně.
„Měla bys být ráda.“ Uchechtnul se.
„Eh?“Udivila jsi se.
„No.Jak bych to řekl. Nejsme tu zvyklí na nový lidi. Pokud je jedním chvatem nesrazíš k zemi nikdy tě nebudou respektovat.“
„Aha.Sakra.“ Deidara se opět rozesmál. Vešli jsme do nějaké obrovské místnosti tvaru kruhu s plochým dnem, proskleným vrchem, něco jako skleník. Rostlo zde několik obrovských stromů a malé barevné květiny.
„Páni.“ Zašeptala si udiveně.
„Jsme tu už měsíce.“ Dodal na vysvětlenou. Zastav mně někde kde se ti bude líbit. Řekl Deidara a nesl tě dál do lesíka. Po chvíli jste stáli na miniaturní mýtince s lavičkou.
„Tady.“ Zašeptala jsi a on tě jemně posadil na lavičku. Jedna ruka ti samovolně klesla na zem. Posunula jsi jí k nejbližší rostlině a začala jsi ji kolem ní ovíjet. Deidara to jenom s údivem sledoval. Květina rostla. Omotávala se ti kolem ruky a u loktu rozkvetla v obrovský rudočerný květ. Odmotala se ti z ruky a dala na obdiv svou krásu.
„Jak jsi to udělala?“ Z jeho hlasu byl slyšet údiv.
„Ani nevím.“ Odpověděla jsi nevzrušeně. Na tvojí ruku přiletěl malinký motýlek.
„Ten je krásný.“ Zašeptala jsi. Přilétlo jich ještě několik a vznesli se několik metrů před nás. Rozprskli se ve slámově žluté jiskřičky. Nechápavě jsi na to hleděla.
„Moje schopnost. Udělám z jílu úplně cokoli. Můžu to zvětšit a pak nechat vybuchnout.“
„Boží!“ Pořád jsi hleděla na ty jiskřičky které s syknutím dopadli na vlhkou trávu.V tom jsi uslyšela křik a silný výbuch.
„Měli bychom jít zpátky. Ostatní se asi vzbudili!“ Deidara tě hned vzal do náručí a rychlým krokem procházel chodbami. Měla jsi trochu obavy.Tak hezký okamžik se najednou rozprskl. Byla jsi zklamaná, ale věřila jsi mu.
Rychle tě položil na postel a ty jsi uslyšela nějaký hlas.
„Deidaro! Ty vo*e víš že tady v tý pr*eli je nějaká ku*da? Už se fakt těším.Už jsem tak dlouho ne-…“
„To bylo o fous.“ Zašeptal Deidara a vyšel z pokoje.
„Zapomeň. Potřebujeme ji. Navíc. Zabil bych tě.“ Slyšela jsi to tlumeně a stejně ses začervenala.Deidara by ho kvůli tobě zabil? Úžasný.
„Vy jste všichni zm*di.“ Zařval první hlas a slyšela jsi jak se Deidara vrací. Vešel do pokoje se skloněnou hlavou a odfoukl si vlasy z čela. Pomalu a unaveně se posadil na postel a odfrkl si.
„Debi*.“ Hodil po tobě jeden tázavý pohled.
„Díky.“ Odpověděla jsi bez váhání.
„Za co?“ Zašklebil se.
„Za všechno.“ Usmála jsi se a zavřela oči.Ráno už si Deidaru vedle sebe ani nečekala.Byl tam někdo jiný,tobě povědomý..
„To jsi ty?!“