Super Sestry 5

Tokime : Probrala jsem se v té samé místnosti kde poprví, ale nebyla jsem připoutaná a na tácu na zemi byl krajíc chleba a voda. Byla jsem vyčerpaná, hladová a zraněná, takže jsem kašlala na to, jestli v tom něco je a snědla to. Zřejmě v tom nic nebylo, protože jsem zůstala při smyslech. Myslím, že je noc, protože jsem ospalá. Nic lepšího jsem dělat nemohla, a tak jsem si na zemi lehla a usnula. Když jsem se vzbudila, měla jsem na zemi znovu jídlo jako včera. Bez váhání jsem ho snědla. Asi půl hodiny jsem jen tak seděla a bála se co přijde. Potom jsem slyšela nějaký zvuk vedle. Tak po pěti minutách přišel Kabuto. Vešel dovnitř a byl připraven mě omráčit, ale já jsem nebyla připoutaná, a tak jsem na něj mohla zaútočit. Jenže při pokusu postavit se, jsem zase hned spadla. Ta noha se mi horšila. Jenomže když jsem nemohla vstát, tak mě omráčil. Probrala jsem se v místnosti, kde nás včera mučil a byla tam i Meshiki. Bylo mi jasné, že se bude opakovat, to co včera. Asi nás bude mučit do doby, než budeme natolik slabé, aby z nás mohl vytáhnout sílu našich legendárních zvířat.
„Rád vás zase vidím děvčata,“ řekl ten šmejd. Nejradši bych ho zmlátila, ale v mém stavu bych to asi nedokázala. Když jsem si vzpomněla na stav, podívala jsem se na Meshiki. Tu ruku měla sice obvázanou, ale obvaz byl celý od krve. Potom Orochimaru vzal nám už známou čepel a šel k Meshiki.
„Znovu se s ní shledáváš že?“ ptal se jí a ukazoval na čepel.
„Tentokrát by si mohla pohrát s tvojí druhou rukou,“ smál se a začal se jí zarývat do právé ruky.
„Přestaň ty sr*či!“ zakřičela jsem na něj. Bylo mi jasný, že teď to asi schytám, ale on mi nevěnoval pozornost a pořád ryl čepel do Meshiki.
„Nech jí napokoji ty srabe jeden zas*anej!“ pořád jsem na něj křičela a doufala, že nechá ségru napokoji. On jí rychle sjel přes celou ruku a ona vykřikla bolestí. Pak ke mně rychle přišel.
„Jestli tolik stojíš o bolestnou smrt, tak v tom případě si teď udělala dobře,“ řekl, odpoutal mě a táhl do jiné místnosti.
„Kabuto odtáhni tamtu zpátky do cely, a potom přijď vedle za mnou. Vešel do jiné místnosti, mě tam taky strčil a zavřel dveře. Tam mě hodil na tokovou lavici s pouty. Nohy a ruce mi k tomu připoutal. Do ruky si vzal tu svojí hnusnou čepel a začal mi po těle dělat rány. Nevydržela jsem to a křičela. Slzy mi tekly proudem po tvářích. Potom mi dal facku a pokračoval.

Meshiki : Kabuto mě zvedl a táhl pryč, ještě jsem slyšela děsivé výkřiky z místnosti, kde byla Tokime s Orochimarem.
„Tokime!“ zakřičela jsem ještě, ale potom mě Kabuto vyvedl ven. Už mě ani nemusel omračovat, protože jsem byla bezmocná. Zavedl mě do mojí cely a zavřel ji. Za chvíli tam přišel jeden mladík. Typovala jsem to na Sasukeho.
„Hej ty. Ty jsi Sasuke viď?“ ptala jsem se ho. Podíval se na mě.
„Odkud znáš moje jméno?“ zeptal se.
„Naruto mi o tobě vyprávěl,“ odpověděla jsem. Na chvíli to vypadalo, že se usmál, ale potom vzal hřebík, který byl na zemi, zamířil s ním mým směrem a neskutečnou rychlostí a silou ho hodil. Hřebík mi probodl dlaň, kterou jsem na něj ukazovala. Mojí rukou proběhla neskutečná tupá bolest. Chytla jsem se za ní a přemýšlela, jestli mám hřebík vyndat, nebo ne. Sasuke mířil zřejmě k Orochimarovi a nechal mě tam. Nakonec jsem se rozhodla ho vyndat, a měla jsem připraveno trochu obvazu z mojí pravé paže. Když jsem hřebík vyndala, snažila jsem se, co nejrychleji si dlaň obvázat, a potom jsem se až začala zabývat bolestí.

Tokime : Díky bohu Orochimarovi rány nebyly hluboké. Ale nebylo jich zrovna málo. Potom mi čepel zabodl do nohy těsně pod tu první ránu. Zase jsem zakřičela. Hned potom tam přišel nějaký kluk, nejspíš to byl Sasuke.
„Nerad ti ruším zábavu, ale hodně blízko jsou ninjové z Konohy a není jich málo,“ řekl Sasuke.
„Sakra ty šmejdi nás našli,“ zaklel Orochimaru.
„Měli by jsme vyrazit pryč,“ řekl pro změnu Kabuto. Orochimaru se na mě podíval.
„Zrovna jsem se začínal bavit,“ povzdychl si smutně a prohlížel si moje zranění.
„To věřím, ale měli by jsme vypadnout,“ skočil mu do myšlení Sasuke.
„Dobrá,“ souhlasil.
„A ty dvě?“ zeptal se Kabuto.
„Nechám je tady, stejně by mi trvalo dlouho, než bych z nich ty blbý zvířata dostal, a navíc Listová by mě hned našla,“ postěžoval si naštvaně a přejel mi čepelí přes druhou nohu. Ostatní jen kývli a už se zvedali k odchodu. Poslední odcházel Sasuke.
„Měj se puso,“ řekl, dal mi několik neskutečných pěstí a odešel. Všechno jsem viděla rozmazaně, jako když jsme byli v tom lese, možná ještě hůř. Špatně se mi dýchalo a nejspíš jsem ztratila hodně krve. Tak tohle bude můj konec? Mělo to takhle dopadnout? Sejdu se nakonec s vámi? Mami, tati? Pořád jsem ještě při vědomí, tak můžu alespoň myslet na krásné chvilky v mém životě.

Meshiki : Slyšela jsem, jak se ke mně někdo blíží. Pomyslela jsem si, že odvádí Tokime zpátky do cely. Ale uviděla jsem jenom Kabuta, Orochimara a Sasukeho.
„Kde je Tokime,“ křikla jsem na ně. Všichni se na mě otočili.
„Ty jsi tady taky vlastně,“ řekl Orochimaru.
„Co je s Tokime?“ ptala jsem se dál, i když nereagovali na moje otázky.
„Sasuke, umlč ji,“ nakázal Orochimaru. Zděšeně jsem se na něj podívala. Sasuke jen vytáhl dva shurikeny. Bylo mi jasné co přijde, sklopila jsem hlavu a čekala. Po chvíli po mě Sasuke ty dva shurikeny hodil. Jeden se mi zabodl do břicha a druhý do nohy. Vyplivla jsem krev a spadla na kolena, potom Sasuke také odešel. Asi deset minut jsem tam takhle klečela. Najednou jsem uslyšela něčí hlas.
„Tady to je,“ byl to Neji.
„Určitě tady jsou!“ křičel a slyšela jsem za ním volat Kibu, že nás cítí. Neji přeběhl okolo a hned potom se vrátil, protože mě zahlídl. Oči se mu začaly blejskat. Stál tam před mojí celou a nedokázal nic udělat. Hned k němu přiběhl Kiba.
„Co se děje?“ ptal se ho, a taky se zastavil u cely. Když mě uviděl dal ruku v pěst a Akamaru zakňučel.
„Neji,“ řekla jsem. Neji se vzpamatoval a ihned rozbil mříže. Přiběhl ke mně a opatrně chytil do náruče. Kiba měl na krajíčku.
„Běž najít Tokime,“ řekl mu Neji. Kiba se na něj podíval.
„Neboj za chvíli přiběhnou ostatní,“ ujistil ho. Kiba tedy běžel hledat dál.

Tokime : Mami, tati, doufám že jste na mě nezapomněli. Dokázala jsem otočit hlavu tak, abych se mohla podívat na zem. Sice jsem to neviděla moc dobře, ale myslím, že tam bylo dost krve. Hlavu jsem znovu narovnala. Potom jsem uslyšela něčí hlas za dveřmi. Byl to Kiba. Vtrhnul dovnitř.
„Bože to ne,“ vydechl. Ihned mě odpoutal a klekl si ke mně.
„Co ti to ti šmejdi udělali,“ říkal a začali mu téct slzy. Podívala jsem se na něj.
„Moc d..obře tě ne..vi..dím,“ dostala jsem ze sebe.
„Jen odpočívej, to bude v pořádku,“ řekl.
„Kibo, to str..ašně bolí,“ zasyčela jsem.
„Prosím, prosím vydrž to. Bože, neber si jí k sobě, ještě ne,“ prosil Kiba. a Akamaru kňučel.
„Sakra kde jsou ostatní,“ rozčiloval se.
„Vydrž chvíli, dojdu ti pro medika, „ řekl a rychle běžel pryč.

Meshiki : Už tam byla i Sakura a léčila nejvážnější zranění.
„Hodně krvácí Neji,“ řekla.
„A co to znamená?“ ptal se vyděšeně.
„Neboj přežije, ale nebude tak měsíc trénovat nic. Jsou to celkem vážná zranění,“ říkala mu. Neji jen kýval a sliboval, že se o mě bude starat. Sice jsem právě slyšela, že budu v pořádku, ale to neměnilo nic na té ukrutné bolesti. Přibíhal tam další lékař a také mě hned začal léčit.
„Sakuro, Sakuro,“ volal Kiba už z dálky. Když přiběhl blíž viděla jsem, že pláče, což jsem u něj ještě nikdy neviděla a došlo mi, že se muselo stát něco vážného.
„Tokime potřebuje ihned pomoc,“ říkal histericky.
„Ale Meshiki taky,“ stěžovala si Sakura. Kiba se na mě podíval a viděl, že mě léčí ještě jiný lékař.
„Takže jí necháš umřít?“ ptal se ve vzlikách. Sakura se na něho podívala.
„To je to tak zlé?“ podívala se na něj.
„Myslím, že už dlouho mezi námi nevydrží,“ řekl. Nemohla jsem uvěřit slovům co řekl. Sakura se ihned zvedla.
„Prosím vás až přiběhne Shikamaru, za žádnou cenu ho nenechte jít za ní. Ten pohled je příšerný, ani mu neříkejte, co se jí stalo,“ řekl a odešel se Sakurou.