Každý drží kousek...ze mě 1.kapitola

1.kapitola-Velmi povznášející uvedení do příběhu

Ležíš na nepříliš měkké podložce. Je ti zima. Na sobě máš své ninjovské oblečení. Jouninskou uniformu.V obličej ti pokrývá pár škrábanců, bláto a trochu krve. Vdechneš vzduch nasáklý pachem zatuchlé krve. Ztěžka si vzpomínáš co se včera stalo. Už si vzpomínáš.

V boji
Musíš se mít na pozoru. Dostala ses do předních bitevních řad. Popadneš do ruky kunai a vyběhneš ze stanu. Několik desítek metrů před sebou vidíš dva členy Akatsuki. Odrážejí a vážně poraňují každého, kdo se k nim přiblíží. Jsou neskutečně silní. Vrháš se k poraněným. Snažíš se ošetřit co můžeš. Slyšíš výkřiky a snažíš se jim všem pomoct. Jeden z nich, loutkař , právě dostal zásah. Ten druhý ho chytá a je taky zasažen. Přemisťují se. Snažíš se teď v té chvilce klidu zachránit co nejvíce životů.

Opodál
„Deidara, Kakuzu a Zetsu dokonce i Sasuke už nejsou schopni boje.“ Zabijáci si vymění pár udivených pohledů.
„Měli by jsme se stáhnout. “Navrhne jeden. Nejde mu vidět do obličeje. Vypadá jako velké chodící lízátko.
„Podcenili jsme ty zas*aný šme*dy!“ Úšklebek na rtech. Ten jediný se asi fakt nebojí.
„Hm. Všichni co můžou ponesou raněné a lidi potřebné k výslechu." Nejspíš šéf.
„Kisame, ty unes ty nejlepší léčitele co uvidíš.“ Jeden modrý muž připomínající žraloka pozvedne hlavu a kývne.
„Kisame,“ zachroptěl Sasori, jeden z raněných,“ tam kde jsme bojovali. Dvě holky. Mají úžasnou léčivou schopnost. Najdi je. Prosím." Potom položil hlavu zpět na zem a rozkašlal se.
„Spolehni se a běžte už.“ Rybí muž vyběhl zpět do boje.
„Kisame má pravdu. Pojďme." zašeptal šéf.

Opět v boji.
Zrovna obvazuješ ránu jednomu těžce raněnému. Snad to přežije. V tom ti někdo uštědří ránu do zátylku. Cítíš jenom jak tě prudce hází přes rameno. Snažíš se mu vysmeknout ale upadáš do bezvědomí. Všude je tma… Nijak se s tebou nepárali.
Všude je tma. Je tu docela zima. Máš na sobě nějakou přikrývku. Bolí tě nohy i ruce. Pomalu se snažíš s vypětím sil otevřít oči. Když se ti to konečně podaří tak vidíš všechno rozmazaně.Tím jak se snažíš zaostřit ně rozbolí hlava a okamžitě zavřeš oči. Slyšíš nějaké šeptání. Zvědavost tě donutí zkusit to ještě jednou. Pomalu zaostřuješ. Nad sebou vidíš jenom bílý strop. Jo a ještě pět hlav. Jedna divnější než druhá. Dobře vytáhneš ruku z pod peřiny a chytneš se za hlavu. Když jí dáš zpátky využiješ šance a pokusíš se nenápadně dostat do váčku se zbraněmi.
"Hledáš tohle?" jeden bělovlasý idiot tvým pouzdrem. Těžce ses pro něj natáhla. Na to zapomeň maličká.
"Naval to, blbečku. "Byla jsi docela překvapená jak pevně zněl tvůj hlas.
"Jmenuju se Hidan. A nenavalím ti to. Blbečku."
"Neopič se. Ostatní se ušklíbli. "Nechci být vlezlá, ale nechtěl by se někdo obtěžovat a vysvětlit mi, co tady dělám? "Všichni se podívali na obličej kluka, kterého sis předtím nevšimla. Měl delší černé vlasy i oči. Byl moc hezký. Teď ses najednou cítila hrozně trapně. Byla jsi pořád neschopná pohybu a nejspíš si vypadala hrozně.
"Jsem Uchiha Itachi. Jsi tu, protože tě potřebujeme abys vyléčila některé členy Akatsuki. Pokud to odmítáš máme způsoby jak tě k tomu přinutit." Jenom jsi kývla.
"Nevadí ti ošetřovat nepřítele onee-san." Jsi zajímavé děvče. Kdyby ti právě nebylo tak hrozně začala by jsi se nad jeho komickou maskou smát.
"Nejde mi o to kdo to je. A to oslovení si prosím tě odpusť." Pomalu ses zkusila zvednout na loktech, ale pořád ti nebylo dobře. Nemohla ses hýbat.
"Odpočiň si. Až se budeš schopná hýbat tak tě k nim zavedeme." Usmál se Itachi. Nemohla sis nevšimnout jak se ostatní nad jeho úsměvem napůl šokovaně a napůl šťastně zavrťěli.
"Myslíš že to do té doby vydrží?" Zeptal se rybí muž. Když zachytil tvůj pohled. "Jo já jsem Kisame. Promiň jestli jsem tě uhodil moc musel jsem spěchat." Usmál se na mně.
"No doufám že jo." Pokrčil rameny Itachi. Vmísila si se do jejich hovoru.
"Mám na léčení chakry dost. Jenom bych potřebovala k nim donést. Jestli to není moc troufalé."
"Zanesu tě tam", nabídl se Itachi. Jenom jsem kývla. Když se k tobě naklonil mírně jsi zrudla. Jemně podsunul svoje ruce pod tvé tělo a zvedl tě. Tomu bělovlasému idiotovi zase nic neuniklo a provokativně zapískal.
Když tě Itachi zanesl za roh musela ses zeptat.
"Kdo byl ten idiot?"Viděla si jak se pousmál.
"To byl Hidan. Dokud se nebudeš moct hýbat dával bych si na něj zatraceného bacha." Uchechtl se.
"Hidan je tu ze všech asi největší prase. A taky zabít tě by mu nedělalo moc velký problém." Trochu ses zachvěla a on tě k sobě trochu víc přitiskl. Přišlo ti že jste šli jenom chvíli. Ale ta představa nadrženého psychopata i utkvěla v paměti. Itachi to asi vycítil.
"Neboj tady tě bude pořád někdo hlídat."
"Třeba on?" Neodpustila sis uštěpačnou poznámku.
"Chytil tě Kisame a ten má za tebe zodpovědnost. Máš štěstí. Ten k tobě Hidana nepustí."
"Znáš ho dobře?"
"Hidana nebo Kisameho?"
"Oba."
"Kisame je můj týmový partner a Hidan je hlučné nadávající prase. Takže vcelku jo." Itachi otevřel dveře do nějakého pokoje kde leželi dva muži.
"To je Sasori a Kakuzu. Doufám že to dokážeš."
"Nepodceňuj mně." Ušklíbla ses. Itachi tě opatrně donesl k nemocným a položil tě blízko nich. Začala jsi u Sasoriho. Měl propíchnutou plíci a zlomená nějaká žebra plus poničené blízké orgány. Jeho zranění bylo způsobeno katanou. Vyčistila jsi ránu zevnitř. Nechtěla jsi riskovat že rychlé uzdravení poškodí jiné blízké tkáně. Potom jsi ji zacelila.
"Jak to s ním vypadá?" Zeptal se. Až ses zachvěla. Ptal se takhle i na tebe? No nic.
"Nesmí se hýbat jinak se rána znovu otevře a léčení bude k ničemu. Bude to trvat docela dlouho než se zotaví. Rychleji ho vyléčit nemůžu. Poškodilo by to ostatní tkáně." Itachi se na tebe obdivně usmál a kývl. Úsměv jsi mu oplatila a cítila ses jako hrdinka.Když jsi se Sasori skončila chtěla si se po kolenou *došoupat* k Kakuzovi který ležel hned vedle. Bylo by to hrůza chvilku ale pak jsi ucítila jak tě za boky zvedají opatrné dlaně a pokládají tě u Kakuzovy postele. Vděčně ses na něj usmála. Když jsi pohlédla na Kakuzovo tělo popadlo tě zděšení. Tohle léčit bude mnohem těžší než sis myslela. Musíš dát pozor na prvotní stehy a jiné věci. Itachi si povšiml že se rozmýšlíš.
"Bude v pořádku?" Ohlédla ses a ujistila ho, že ano. Když jsi po hodině byla s léčením hotova už ti nejspíš nezbývala žádná chakra. Byla jsi úplně vyčerpaná. Opřela ses rukou o podlahu a ztěžka oddechovala. Kdyby tady nebyl Itachi asi by jsi ani neseděla. Přišel k tobě a opět tě vzal do náruče.
"Jsi v pořádku?" jenom jsi ztěžka kývla a naposledy ses podívala do těch usměvavých černých očí a potom jsi ty své přivřela.
"Jenom spi.Je neskutečné kolik jsi toho udělala." nemusel tě pobízet dvakrát. Hlavu jsi mu nenuceně přitiskla k hrudi a oddechovala. Cítila jsi jak tě položil na postel.
"Díky." A potom už jsi tvrdě usla. Připadalo ti to jako několik dní než ses probudila. Byla jsi celá od studeného potu a vyděšená. Podívala ses z okna a byla stále noc. Otočila jsi hlavu zpět a snažila ses zahnat myšlenky na svou vesnici, přátele a ostatní co ti chyběli. Nešlo to. Nemohla jsi usnout. Pořád se ti to vracelo. Krev, výkřiky a pak ta otupující bolest v zátylku a bezmoc. Bezmoc pomáhat. Začala ses třást. Dýchalo se ti špatně. Možná to bylo tím výdejem chakry nebo ještě tím zraněním, nevíš. V tom jsi na svých zádech cítila pronikavý pohled. Jenom jsi zírala před sebe neschopna se pohnout. S vypětím všech sil ses otočila. Ve tmě zářily dvě červené oči. Sharindgan! Pomyslela jsi si. Zadívala ses do nich a ony se přibližovaly. Pořád si se třásla a bylo ti zle.
"Co tu děláš?" zašeptala si. Tvůj hlas zněl přiškrceně ale neústupně. Neodpověděl a jeho oči byly opět černé. Dřepl si k posteli a začal tě hladit po vlasech. Ani sis to neuvědomila ale měla jsi lesklé oči. Vytekla ti jedna slza a tu on jemně setřel. Dál tě hladil po vlasech a ty jsi zavřela oči. Ani jsi nechtěla ale obejmula jsi ho. Dala jsi mu ruce kolem krku a přivinula jsi si ho k sobě. Byl překvapený. Ale přitiskl se k tobě a ty jsi pomalu usínala, přestávala se třást a vnímala jsi jen jeho přítomnost. Když jsi myslel že už jsi usla pomalu se odtáhl.
"Zůstaň tu. Prosím." zašeptala jsi v polospánku a pořád ho objímala. Odsunula se na kraj postele a udělala mu místo.
"Nebude ti to vadit?" Zeptal se s obavami.
"Chci abys tu zůstal." Dala jsi velký důraz na slovo chci. Zasmál se a ctila jsi jak si lehá vedle tebe. No ne že by ti to bylo zrovna nepříjemné.
"O nic víc se nepokoušej." Usmál se a zavrtěl hlavou. Přišlo ti to tak, roztomilé. Přitiskla ses k němu a on tě taky objal. Cítila jsi jeho ruce dole na zádech, pevnou hruď, jak dýchá a v tomto nebi jsi usnula dál.