Nebylo nám přáno 28

Minato noc strávil na gauči, ale i tak se vyspal nejlíp za posledních pět let.
Ráno ho vzbudily sluneční paprsky a mladík se spokojeně protáhl, až potom si vzpomněl na události posledních dnů.
Když se trochu porozhlédl po místnosti, všiml si otevřených dveří do ložnice.
Opatrně do nich nakoukl a uviděl prázdnou ustlanou postel. Nervózně přešlápl a polohlasem zavolala: „Kushino?“
Z koupelny se k jeho úlevě ozval dívčin hlas: „Ano?“
„V pořádku, jen jsem se bál, kam si se ztratila.“ Odpověděl mladík a vydal se do kuchyně.
V kuchyni k jeho zklamání nenašel jedinou poživatelnou věc, nic sušeného ani žádnou sušenku, a tak se zklamaně na chvíli posadil.
„Chtěla jsem udělat snídani, ale nenašla jsem vůbec nic k jídlu.“ Oznámila mu Kushina, když za ním přišla do kuchyně.
„Jo, asi dnes budeme jíst venku.“ Řekl s úsměvem a postavil se. Potom jí pokynul ke dveřím a Kushina ochotně vyrazila k nim.

Dívka byla upřímně spokojená s jeho výběrem a hladově se pustila už do druhého ramenu.
„Vidím, že apetit si neztratila.“ Řekl Minato s jeho typickým širokým úsměvem.
„Ne a ty?“ Zeptala se na oplátku a nenechala se rozhodit skutečností, že si z ní dělá legraci.
„Taky ne, ale nechci se přejídat před tréninkem.“ Odpověděl s pokrčením ramen.
Dívka zhltla další misku a zeptala se: „Jak dlouho u tebe můžu zůstat?“
„Jak budeš chtít.“ Odpověděl automaticky.
„No, nemůžu u tebe zůstat napořád.“ Řekla vážným hlasem.
„A proč ne?“ Zeptal se naopak žertovně.
Kushina se pobaveně usmála a odpověděla: „Nejsme děti s iluzemi, typu žili šťastně až do smrti.“
„A nechceš to alespoň zkusit?“ Zeptal se už vážným hlasem.
„Zkusit co?“
„Vím, že předtím to nešlo, byla si z cizí vesnice a nemohli jsme být spolu, ale teď to můžeme zkusit. Jen jít párkrát na rande a uvidíme výsledek, a když to nepůjde, můžeš odejít.“ Řekl mladík naléhavě.
Kushina si krátce vzpomněla, proč to teď jde, a bolestivě ji píchlo u srdce, potom ze sebe setřásla všechnu bolest a pomalu váhavě přikývla.
Minato se na ni šťastně usmál.
Kushina mu úsměv vrátila a potom řekla: „Asi budeme muset dát tvůj byt do pořádku.“
Minato se tomu krátce zasmál a řekl: „Ale až odpoledne, teď musím za týmem.“
Mladík se postavil a na stůl položil peníze, potom nějaké vtiskl Kushině do ruky a řekl: „Klidně se trochu projdi po vesnici a něco si kup, ale dávej pozor na cestu, ať se neztratíš.“
Kushina přikývla, a když jí mladík na stole nechal i klíč od bytu, osaměla.

Minato strávil svůj první den s týmem poněkud roztěkaně, každou chvíli se v myšlenkách zatoulal ke Kushině a nebyl se schopný pořádně soustředit na to, co jeho tři malí studenti říkají, nebo dělají.
Ale i tak jeho první setkání s nimi proběhlo docela hladce a až na pár záseků, když je musel pořádat, aby mu to zopakovali.
„Je vám něco, sensei?“ Zeptal se Kakashi místo odpovědi na Minatovu otázku: „Co jsi říkal?“
„Omlouvám se, byl jsem dlouhou dobu na frontě a jsem trochu nervózní, když teď nevím, jak si ostatní vedou.“ Odpověděl Minato jen částečnou pravdou a vyhnal z hlavy Kushinu i své přátele.
„Kdy dostaneme misi?“ Zeptal se Kakashi, čímž Minata dokonale překvapil.
Když na to Minato, zmatený drastickou změnou tématu, nereagoval, dodal Kakashi: „Na to jsem se ptal předtím.“
„Aha, jistě.“ Řekl jejich nezkušený sensei a odmlčel se.
„Nejdřív si na sebe budeme muset trochu zvyknout a teprve potom můžeme vyrazit na ty nejjednodušší mise.“ Odpověděl nakonec.
Kakashimu se odpověď očividně nezamlouvala, ale přijal ji jako konečnou a místo odmlouvání nebo dalších otázek se vrátil k tréninku.
Další otázky už naštěstí nepadly a tak se mohl Minato i trochu věnovat plánování odpoledne.

Zatímco se mladík zaobíral prací, Kushina se procházela po městě a kupovala potraviny, potřebné na oběd, když v jednom obchodě narazila na ženu, která jí byla matně povědomá. Kushina se zamyšleně zastavila a prohlížela si ji, dokud se na ni žena taky zkoumavě nepodívala.
Kushina odvrátila pohled s myšlenkami na trapnou situaci, které se ale vypařily, když ji žena oslovila: „Bude to znít hloupě, ale nejste Uzumaki Kushina?“
Kushina k ní zvedla překvapeně oči a neschopna slova zaraženě přikývla.
„Já jsem Yoshino, asi si mě už nepa…“ Začala černovláska, ale Kushina ji šokovaně přerušila: „Yoshino?! Jsi to vůbec ty?“
„Takže si mě pamatuješ.“ Řekla dívka s úsměvem a dodala: „Musíme si promluvit, ale na nějakém vhodnějším místě.“ A pokynula jí ven z obchodu.
Kushina s ní vyšla ven a pod jejím vedením zamířila ke kavárně, ráda, že našla další známou tvář.