Nevýhoda nejmladšího 6 - Moc nadějně to nevypadá

Takže teď se mi nabízí dvě možnosti - buď to tady snášet a čekat, až za mě zaplatí, nebo spáchat sebevraždu. Ta druhá možnost by tady určitě nebyla moc obtížná, ale taky se mi do ní zrovna nechce. Ovšem první možnost taky není zrovna vábná. Ještě by se eventuélně dalo čekat na zázrak, ale má to jeden háček - já v zázraky moc velkou důvěru nemám. Na všechno koukám logicky, nebo se o to aspoň snažím. A v téhle situaci se moc logických řešení nevyskytuje, pokud nepočítám ty první dvě, co jsem zavrhl.
Všechno tohle mi prolétlo hlavou, zatímco jsem ležel na zemi. Když se ostrá bolest opět ozvala, všechny myšlenky byly pryč, jenom jsem cítil, jak mi z levého boku proudí bolest do celého těla. Tak takhle musí každý ninja trpět na každé opravdové akci? Proč se teda na život shinobiho tak těším? Je v něm něco jiného než bolest? Vzpomínám si, že když jsem by úplně malej, tak bráška vyprávěl o ninjech. Byly to krátké příběhy s hezkým koncem, které mi vždycky říkal na dobrou noc. Tenkrát jsem z toho byl úplně odvázanej. Každý příběh byl vždycky hodně podobný tomu předešlému. Byl jednou jeden strašně silnej a hodnej ninja z Konohy, kterej měl děsně zlýho a silnýho nepřítele. Bojovali spolu a ten ninja z Konohy potom udělal nějaký super justu a vyhrál. Tenkrát jsem si ještě neuvědomoval, jaká je to vlastně blbost. Za prvé tam nebyl vůbec žádný příběh (teď si začínám uvědomovat, jak hroznej je vlastně brácha vypravěč), ale to by se dalo přežít. Horší je to, že jsem pokaždý hltal hlavně tu bitvu. Když to posloucháte v posteli a všude okolo je klid a bezpečí, zdá se vám život ninji hrdinský. Ale když jste v opravdovém boji, je to jiné. Já bych teď nejraději zmizel. Ale zase na mou obranu - tomuhle se "bitva" říkat nedalo. Chtělo by to nějaký kratší výraz pro stav, kdy jeden mlátí toho druhýho a ten druhej se válí na zemi a chvílí přemýšlí a chvíli třeští bolestí.
"Hele, jsi normální? Netrefil jsi mu náhodou ledviny, že ne?" zeptá se vyčítavě jeden z únosců.
"A i kdyby, tak co? Myslíš, že bude mít větší cenu bez ledvin? Spíš se o něj budou bát, ne?" Druhý je nejspíš přesvědčení o vlastní dokonalosti. I já vím, že bez ledvin je život tak trochu nemožný.
"A jinak dobrý, Saru? Za zraněnýho by zaplatili víc, to je fakt, ale za mrtvýho, to nevim."
"Aha. Jo tak. No tak PARDON, šmarjá," rozeřve se Saru na kumpána. Ten zase řve na něj a mě si přestávají všímat. Kdyby to jenom tak nebolelo... Ale co jsem si řekl? Nechtěl jsem snad tu bolest ignorovat? Jenže jsem zase nepočítal s tím, že bude někdo tak blbej a bodne mě.
Zkouším se aspoň plazit. Jenže oni si mě všimnou a já dostávám další ránu. Ta je už poslední, teda když nepočítám tu, jak jsem se praštil do hlavy, když jsem letěl zpátky do cely. Dveře se zaklaply, ti dva odešli a my jsme zase zůstali sami. Najednou to vypadalo, jako by se nic nestalo. Bylo to poloticho jako předním a tma jako v pytli byla taky stejná. Ale zase nám ubyl další kousíček naděje.

***

"Ježiši tati, tak DĚLEJ! Těch kunaiů je dost, pojď už!" křičí Itachi zoufale. Už se dostal z toho záchvatu vzteku, ale pořád si v malých dávkách vybíjel vztek na Fugakovi.
"Itachi, musíme zkontrolovat zbraně, zase tolik nespě..."
"ŽE NESPĚCHÁME?! Sasuke je někde úplně pryč, možná už ani není naživu, a jestli je, tak se určitě hrozně bojí. NEBUDE to snášet dýl, než bude třeba, o to se postarám. Tak laskavě přestaň sabotovat, nebo tě teď hned zabiju!!!"
"Mohl bys přestat pořád křičet?"
"Mohl by ses přestat chovat jako největší idiot na Zemi?"
"Tak dost, oba dva! Touhle hádkou ničemu nepomůžete. Prostě jdeme a zkuste spolupracovat!" Už toho začínám mít dost. Samozřejmě, že mám strach. Hrozný strach. Můj malej chlapeček je ve špatných rukách a každou chvíli se mu může stát něco vážnýho.
"Itachi má pravdu. Už nesmíme ztratit ani vteřinu." S těmi slovy se rozběhnu a Itachi s Fugakem mě následují. Prvních pár vteřin cesty proběhne za ticha a já si začínám myslet, že teď už bude klid, ale Itachi mě vyvede z omylu.
"Tati, víš, o něčem jsem přemýšlel. Kdybychom to Sasukemu neřekli, neměl by pocit, že ho doma vězníme. Nevím, jak zmizel. Ráno byl prostě pryč. Myslím, že nikdo nemá odvahu útočit přímo v centru klanu Uchiha. Takže ho museli nějak vylákat. Když se Sasuke dozvěděl, o co jde, tak nad tím určitě celou noc přemýšlel. Kdyby to nevěděl, spal by. Tím pádem by ho nikdo nemohl oblbnout a teď by bylo úplně normální ráno... Z toho vyplývá, že je to tvoje vina! Kdyby..."
"Itachi, už toho nech," rozzlobí se Fugaku, "myslet v "kdyby" nemá cenu. Uznávám, nejspíš to byla chyba. Ale nemyslím, že by byl Sasukeho víc chráněný, kdyby to nevěděl. Spíš byl asi trochu vyděšený a..."
"Sasuke a vyděšený z tohohle? Vážně jsi s ním měl strávit víc času, dokud to ještě šlo. Teď už je pozdě. Nejspíš svý dítě už nikdy neuvidíš, ještě budem rádi, když nejdeme tělo, který budeme moct pohřbít!" Itachiho zase začínal chytat amok. Jestli s ním co nejdřív nebude rozumná řeč, bude situace ještě horší. Já i Fugaku jsme si plán chtěli nejdřív trochu promyslet, ale když jsme to chtěli opatrně předložit Itachimu, zase vybuchl. Prý, co jsme to za rodiče, že necháme naše sedmileté dítě takhle trpět, a čemu tím pomůžeme, když si budeme donekonečna něco promýšlet, a potom zase začal obviňovat Fugaka ze Sasukeho zmizení. Naštěstí jsem ho zadržela dřív, než se stihnul pořádně rozkřičet. Zeptala jsem se ho tedy, co chce dělat on. Itachi mě ale odbyl s tím, že on je Sasukeho starší bratr a zná ho ze všech lidí na světě nejlíp, takže určitě bude vědět, kudy jít. Za normálních okolností bych řekla, že je to nerozumné, ba dokonce šílené. Ale tady se jednalo o Sasukeho. Věděla jsem, že jen tak sedět bych už nevydržela, na to je ta mateřská láska příliš silná. Přestože Itachiho plán nebyl vůbec promyšlený, souhlasila jsem. Itachi a Sasuke přece sdílejí bratrské pouto. Celá tahle akce spoléhá právě na tohle pouto. Doufám, že zasáhne vyšší moc a ukáže Itachimu cestu. Jestli ale bude Itachi jenom vyšilovat, budou naše vyhlídky ještě beznadějnější.