Nevýhoda nejmladšího 5 - Plán - nebo něco na ten způsob

Obyčejně mě ráno budilo Fugakovo chrápání, ale dneska tomu tak nebylo. Ze spánku mě vytrhlo práskání dveřmi a hlasitý dupot. Dupot se stále přibližoval a najednou se rozrazily dveře a za nimi stál Itachi. Vychovala jsem ho a už jsem ho hodněkrát viděla rozzlobeného a rozrušeného, ale nikdy ještě nevypadal tak, jako vypadal právě teď. V obličeji byl bílý jako stěna a po tvářích se mu koulely slzy, o kterých nejspíš ani nevěděl. Ale nejhorší byl jeho výraz - zoufalý, bolestivý, smutný a především nenávistný. Jeho pohled se ovšem neupíral ke mně, ale k Fugakovi, kterého vzbudila teprve poslední rána dveřmi a teď se nechápavě koukal na našeho syna.
"TO JSI MĚ NEMOHL POSLECHNOUT!? JENOM KVŮLI TOBĚ JE PRYČ!!! NENÁVIDÍM TĚ! ZABIJU TĚ!" S těmi slovy se Itachi vrhnul na svého tátu a sevřel mu rukama krk. Jestli nezasáhnu, opravdu ho zabije. Ale jak bych já mohla pomoct? Itachi je až moc silný a teď mu na síle dodává vztek. Itachi byl vždycky takový klidný, ale pokud šlo o Sasukeho, dokázal by udělat cokoli. A Sasuke byl teď v nebezpečí, ve velkém nebezpečí, a Itachi z toho vinil tátu, protože na nikom jiném si teď nemohl vybít zlost. Jestli něco neudělám, opravdu ho zabije. Ale CO mám dělat? Majznout ho lampou by bylo zbytečné, vrazit do něj nůž v žádném případě nemůžu... Najednou mě napadá spásná myšlenka. V koupelně je přece sprej na komáry! Rychle pro něj běžím a hned jak se vrátím, nastříkám ho Itachimu do očí. Ten pustí Fugaka a svalí se na zem. Hned mu do očí vychrstnu vodu, aby se mu nic nestalo. Fugaku se mezitím vzpamatoval a pomohl mi dostat Itachiho na nohy a posadit ho na postel. Nám oběma už bylo jasné, proč Itachi tak zuří. Když jsme se postarali o jedno naše dítě, bylo teď na řadě to druhé - a na to nebude stačit obyčejný sprej.

***

"Jo. Taky by mě zajímalo, co se doma děje. Bojím se o ségru, jak to zvládne. Jsme si odmalička strašně blízcí a ona je nervózní hned jak mě chvilku nevidí," řekne Adore. Ve tváři má přitom smutný výraz. Asi se mu stýská. To mně taky, a to jsem na to ještě ani neměl čas.
"Já myslím, že Itachi - to je můj brácha - bude z celý rodiny nejrozumnější. On je pořád takovej vyrovnanej, vždycky zachová chladnou hlavu. Proto je to taky tak dobrej ninja. Už odmalička chci bejt jako on, ale teď jsem tady a budou za mě muset zaplatit, pokud teda..." Dál radši nic neříkám. Adore a Yoake jsou mi moc simpatičtí a chtěl bych se s nimi skamarádit. Bojím se, že bych je mohl svým plánem vyděsit. No, on to žádný plán není. Spíš to, o co se chci pokusit.
"Pokud co? Co chceš dělat? Řekni nám to, Sasuke, já jsem děsně zvědavá." Yoake svými slovy moje obavy rozptýlila.
"No... Já bych chtěl zkusit utýct. A vzít s sebou i ostatní. Nevím jak, prostě nějak. Museli bychom počkat, pořádně si to tady prohlídnout. Musí tady být skulinka."
"JO! Já jsem pro!" vykřikne hned Yoake. Adore je podle všeho asi rozvážnější.
"Ale jak chceš odsud dostat tucet dětí? To nepůjde."
"Buď zticha, Adore," okřikne ho Yoake, "něco vymyslíme."
"Fajn. Zatím jsem o tom moc nepřemýšlel, ale teď mě napadá..." Nemůžu větu dokončit, protože uslyšíme blížící se hlasy.
"Vezmem toho Uchihu, ať ostatním nezávidí ty modřiny. A ještě ke všemu se pěkně vzpouzel a jeho brácha mě pořádně zbil. Tohle bude zábava."
To teda opravdu nebude zábava. Pro mě určitě ne, pro mě to bude dost nepříjemný. Ale naštěstí to má i světlou stránku. Určitě mě někam odtáhnou, tady není vůbec místo a navíc je tu děsná tma, takže nikdo skoro nic nevidí a oni s sebou nepřinesli žádné světlo. Až budeme na cestě, tak musím mít oči na stopkách. I potom. Ať bude bolest sebevětší, nesmím polevit na pozornosti. Musím to tady pořádně omrknout a najít cestu ven.
Když se dveře našeho vězení otevřou, tak vyjdu rovnou ven. Nemám chuť pobíhat po celý cele, stejně mě nakonec chytí. A navíc, kdybych dělal scény, mohli by mě praštit hned tam a já bych se hůř soustředil.
"Co, že jsi tak najednou poslušnej?“ zašklebí se na mě ten, co stojí blíž. Je to řečnická otázka, tak jsem raději zticha.
"Asi se bojí. To malý děcka většinou dělaj, když věděj, že dostanou nakládačku.“ Tak mu za mě odpověděl jeho kolega, ale ta odpověď nebyla tak docela správná. Já ještě nikdy "nakládačku“ nedostal. Jasně, mockrát jsem se uhodil, rozbil jsem si koleno, říznul se nebo se spálil. To ale byly všechno nehody. Malá zranění, která byla hned ošetřena. Nikdy mě nikdo úmyslně nezbil, takže ani nemám moc jasnou představu o tom, co mě čeká.
Dveře se za mnou zavřely. Okamžitě je zamkli. Až budeme utíkat, bude jedním z nejtěžších kroků dostat se z cely.
Najednou mi před očima zajiskří a já letím vzduchem. Narazím do stěny a spadnu na zem. Bolí to. Strašně. V puse cítím nechutnou kovovou chuť krve. V té jedné vteřině se můj plán zhroutil. Evidentně k tomu, aby mě mohli zmlátit, žádná světla nepotřebují. Takhle cestu ven nikdy nenajdeme.