Věřím / že fantazie je silnější, než vědění 01.

Právě jsem scházela po schodech v akademii. Dostala jsem za úkol donést jednomu ze senseiů pokyny pro výuku našich nejmenších ninjovských přírůstků a čirou náhodou jsem uviděla Jeho. Člověka, kterému jsem se pěknou řádku let snažila vyhýbat. Ne, že by snad nějak zle páchnul, ani na jeho chování nebylo nic zvláštního. Právě naopak. Inuzuka Kiba, ač nebyl zrovna nejoblíbenější, nebo snad žádaný, na mně udělal veliký dojem. Nejen to, já jsem do něj totiž byla tak trošku … dobře, ne trošku, ale až po uši zamilovaná. Nesmírně se mi líbilo, jak svými neupravenými, mnohdy pocuchanými hnědými vlasy pohodil na stranu, když mu náhodou spadly do očí. Milovala jsem jeho oči. Oči, které nebyly zvláštní jen svými plochými panenkami, ale také tím, že dokázaly pohlédnout člověku hluboko do duše. Vždy odhalili jeho tajemství. A právě kvůli těmto očím jsem se mu vyhýbala. Bála jsem se. Bála jsem se, že mně odmítne, když zjistí, co k němu cítím. Ale v duchu jsem stále doufala. Stále jsem si představovala, jak se spolu procházíme po krásné, květinami zarostlé louce, svěřujeme si naše pocity a házíme po sobě zamilované pohledy. Doufala jsem, snažila jsem se tomu věřit, že se moje fantazie někdy stane skutečností. Kéž bych jen nebyla takový srab a šla za ním.
„Jé ahoj, Mayumi, dlouho jsem tě neviděl, měla jsi hodně misí?“ Promluvil na mně ten, mně až moc dobře známý, hluboký hlas, který mně doprovázel ve snech.
„A-Ahoj, K- … Kibo.“ Sklopila jsem pohled. Stydlivost ze mě přímo sršela na všechny světové strany, až to bylo vážně trapné. „A-Ano, měla.“ Zalhala jsem.
„To je divné, myslím, že jsem tě neviděl nějak často se pohybovat u Hokage.“ Koutkem oka jsem zahlédla, jak se ušklíbl. No jistě, tu otázku nemyslel vážně. „Vyhýbáš se mi?“ Nadzvedl obočí. Zakuckala jsem se. On mně prokoukl. Měl mně doslova přečtenou. Ostatně jako všechny ostatní. Vždycky dokázal tak dokonale chápat jiné, rozeznával jakékoli jejich pocity.
„N-Ne! To rozhodně ne! P-Proč bych to d-dělala?“ Začala jsem zběsile mávat rukama kolem sebe.
„Ale no tak, uklidni se.“ Zasmál se. „Když se budeš takhle rozmachovat, ublížíš nejen sobě, ale i ostatním.“ Pousmál se a pevně, ovšem přesto s naprostou ladností a něžností zachytil mé ruce. Nemusím zmiňovat, že se mi málem podlomila kolena a k omdlení jsem také neměla příliš daleko.
„P-Promiň.“ Znovu jsem sklopila pohled.
„Za co se mi omlouváš?“ Nechápal a znovu se zasmál, tím jeho pro moje uši nádherným smíchem.
„N-Nevím. Sakra. Omlouvám se, chovám se strašně. Asi bych měla jít.“ Nekroutila jsem hlavou a chystala se vytratit z jeho přítomnosti.
„Proč bys to dělala? Když tě konečně vidím, zase zmizíš?“ Zahrál na mně smutný výraz. Jak bych si přála, aby to nehrál. V duchu jsem si představovala, že to myslí vážně.
„A-Ale, já bych zase něco řekla a …“ Chtěla jsem říct A ty by ses pak na mně nikdy nepodíval, ale to jsem nemohla.
„A co? Přeci přede mnou nic neskrýváš, no ne?“ Myslím, že si mně dobíral. Musel vědět, že před ním něco tajím. Podle mě dokonce věděl, jaký mám v pocitech zmatek a brzy bude vědět i proč. Samozřejmě, pokud rychle neodejdu.
„Ne, ale já vážně musím jít.“ Řekla jsem.
„Kam?“ Nadzvedl obočí.
„No … domů. Musím si udělat večeři.“ Vymyslela jsem si.
„A co kdybych tě doprovodil a pomohl ti? Alespoň bychom se víc poznali, co říkáš?“ Usmál se tím jeho neodolatelným úsměvem. Samozřejmě, že bych se mu nejraději vrhla okolo krku, jako kdyby mi právě vyznal lásku a zakřičela trojité ano, ale musela jsem se držet poněkud zpátky.
„Nevím, jestli je to zrovna dobrý nápad.“ Snažila jsem se to zamluvit.
„Proč?“ Divil se.
„No … Ehm …“ Vymýšlela jsem, co bych mohla říct.
„Tak už se přestaň vymlouvat, kde bydlíš?“ No jistě, věděl, že bydlím sama, protože jsem se nedávno od rodičů odstěhovala, tím pádem by jeho příchod nikomu nevadil. V duchu jsem svými radostnými skoky bourala střechu akademie, ale ve skutečnosti jsem se stále tvářila stejně stydlivě a zamlkle. „Myslím, že jsem tě jednou, nebo dvakrát viděl zacházet do domu, nedaleko toho mého.“
„Jo, já tam bydlím. Také jsem si všimla, že žiješ poblíž.“ Pousmála jsem se. Pravdou je, že jsem si vyhlídla právě tento byt, jen proto, abych ho mohla potají sledovat. Nebydlel totiž nedaleko, ani poblíž, ale přímo naproti a já ho vždy v okně vyhlížela a pohledem přímo hltala jeho vypracovanou hruď, když se převlékal. Začervenala jsem se, když jsem si na toto vzpomněla. Rychle jsem odvrátila pohled, aby neviděl mou zbarvenou tvář.
„No super, tak to tě budu navštěvovat častěji!“ Usmál se.
„No … to bude vážně … super.“ Už znovu jsem v mé nejhlubší fantazii skákala několik metrů do vzduchu, ale zároveň jsem se obávala, že mně odhalí. A on to o mých pocitech zjistí určitě, pokud se rozhodl se mnou trávit svůj čas. Což mně dovedlo k otázce: „Kibo, proč jsi za mnou dnes přišel? Proč chceš jít ke mně domů? A proč …“ Měla jsem ještě spoustu otázek, ale on mně zarazil.
„Nevím. Jen tak.“ Pokrčil rameny a vydal se na cestu. Klopýtavě jsem ho doběhla a kráčela se sklopeným pohledem vedle něj.

„No, tak jsme tady. Nemám uklizeno, tak se prosím nelekni.“ Povzdychla jsem si a otočila klíčem v zámku. Během té cesty, kdy jsem šla po jeho boku a stále si s ním povídala, jsem se naučila svou stydlivost potlačit alespoň natolik, abych nekoktala.
„Neboj, větší binec než je u mě, určitě nemáš.“ Zasmál se.
„No, to nemůžu posoudit, protože jsem u tebe nikdy nebyla.“ Pokrčila jsem rameny. Pravdou bylo, že jsem u něj sice nebyla, ale z neustálého zkoumání jeho bytu skrze okna jsem toho věděla víc než dost. A binec tam opravdu měl a to pořádný. Ale to ke klučičím vlastnostem patří, no ne? Dokonce mi to přišlo docela roztomilé.
„Někdy tě tam vezmu.“ Pousmál se, a jakmile jsem otočila klíčem v zámku, vešel dovnitř.
„Tak … vítej.“ Blbější poznámka mně snad napadnout nemohla.
„Prosím tě, tomuhle říkáš neuklizeno? Co já bych za to dal, mít v bytě takhle čisto. Někdy nemůžu najít ani ponožky!“ Zasmál se, když se rozhlédl kolem.
„Náhodou …“ Také jsem se zasmála a zadívala se na hromadu oblečení, která byla zakopaná někde vzadu pod postelí.
„Jak myslíš.“ Pokrčil rameny. „Tak pustíme se do toho?“ Zeptal se.
„Cože?“ Nechápala jsem.
„Do vaření tvojí večeře.“ Připomněl mi a přitom se smál. Jak já jsem zbožňovala zvuk jeho zvonivého smíchu.
„Jo, vlastně!“ Plácla jsem se do čela. „Promiň, ani jsem ti nepoděkovala, že mi chceš pomoct.“ Pousmála jsem se.
„To nestojí za řeč.“ Mávl nad tím rukou. Zavedla jsem ho do kuchyně a postupně mu ukazovala, kde co najde. „Hmm, a co se dnes bude podávat?“ Zajímal se.
„Nevím, máš nějaký nápad?“ Zeptala jsem se ho. Musím přiznat, že za tu krátkou chvilku, co se semnou náhle začal bavit, jsem se naučila před ním nestydět. Tedy přinejmenším do té míry, abych nekoktala a dokázala vyslovit alespoň jednu souvislou větu.
„Co bys řekla na čínské nudle?“ Navrhl.
„Jo, to by šlo.“ Vlastně to bylo jedno z mých oblíbených jídel, tudíž se dá říct, že se strefil přímo do černého. „Kdo bude šéfkuchař?“ Otázala jsem se.
„Já se toho ujmu.“ Oprášil si ruce. „Kde tady máš vepřový?“ Zeptal se a rozhlížel se po na pohled prázdné kuchyni.
„Tady.“ Řekla jsem a vytáhla maso z ledničky. Poté jsem připravila ještě nudle, pórek a špenát. Kiba se pustil hned do vaření. Nejprve připravil vepřový vývar, do kterého potom maso nechal vyvařit nudle. Pak už tam stačilo přidat jen plátky vepřového masa, trochu špenátu a pórek. Já jsem vlastně nic nedělala, celé to uvařil sám. Jediné co jsem dělala, bylo snad jenom podávání ingrediencí. Nakonec stačilo jen nudle dát do misek ve které se tradičně podávaly. Musela jsem uznat, že to vypadalo dobře.
„Taak.“ Oddychl si po asi hodinovém stání u plotny. Dal misky – udělal porci i pro sebe - na jídelní stůl a zmoženě sebou praštil na židli.
„Voní to.“ Pochválila jsem.
„Taky jsem to vařil já.“ Zahrál na mně velmi pyšný tón a následně se zasmál.
„Jo, bude to tím.“ Řekla jsem a pustila se do nudlí. Měl to snědené snad během třiceti vteřin a během dalších pěti už z misky srkal vývar. Musela jsem se zasmát, když misku položil zpátky na stůl a zůstal mu od ní hnědý knírek.
„Co?“ Divil se mé reakci a nechápavě na mně zíral.
„Máš špinavou pusu.“ Smála jsem se dál.
„Co, nelíbím se ti?“ Hravě se ušklíbl. V tu chvíli jsem měla chuť z plných plic zařvat „Ano, moc a za každých okolností.“ Jenže to by vypadalo trochu divně a navíc jsem ho od sebe nechtěla odlákat, když s ním můžu trávit volní chvíle.
„Ale jo.“ Zasmála jsem se. Také se smál a hnědý knírek od vývaru si setřel hřbetem ruky.
„No nic. Asi bych měl jít.“ Zvedl se a chystal se k odchodu. Trochu – hodně – jsem posmutněla.
„Doprovodím tě ke dveřím.“ Řekla jsem a šla za ním. „Tak se -“ Chtěla jsem říct „Měj.“ Ale zarazil mně.
„Tak zas někdy?“ Usmál se a já vykulila oči.
„Ty bys chtěl?“ Divila jsem se.
„No jasně, bylo to fajn.“ Zasmál se.
„T-Tak jo.“ Skoro jsem samým nadšením vypískla radostí.
„Tak se potom domluvíme.“ Usmál se.
„Dobře.“ Zakývala jsem hlavou.
„Tak ahoj.“ Naposledy se usmál a vyšel ze dveří.
„Ahoj.“ Stačila jsem ještě křiknout, než zahnul za roh na schodiště.