Splněný sen - 2

Příští den byl jako z pohádky. Ráno svítilo slunce, zpívali ptáci, prostě idylka. Kuromaki musela ráno vstávat kvůli škole, proto si večer zapnula budík. Když ráno zazvonil, dívka v posteli zvuk neregistrovala a spokojeně pokračovala ve spánku. Za okamžik jí, ale někdo začal tlouct na dveře od pokoje.
„Kuromaki!“ Vstávej, nebo přijdeš pozdě!“
Neprojevila žádnou reakci a dál pokračovala ve spánku. Ten, komuž patřil tajemný hlas, otevřel dveře a vešel do dívčina pokoje. Místnost byla prostorná, s velkým oknem, kterým dovnitř pronikalo sluneční světlo. Majitel hlasu znovu promluvil, tentokrát ale hlasitěji a mnohem důrazněji: „Noták, už musíš vstávat, nebo přijdeme pozdě.“ Ano, hlas patřil Narutovi. Bylo až k nevíře, že se donutil vyhrabat z postele dříve, než jakýkoli student.
„To se mi zase něco zdá?“ zamumlala a protřela si unavené oči.
„No já se ti nezdám, ale opravdu by si měla vstávat.“
„Jéé!! Naruto, co tu děláš?“ vyjekla.
„Jen jsem tě přišel vzbudit, protože vždycky přijdeš do školy až po mně, že?“
„Hááái.“
Odpověď byla jen těžko rozeznatelná, protože během toho zívala. Zvedla se z postele a zamířila rovnou do koupelny.
„Chvíli počkej, jen se dám nějak dokupy.“ zavolala na něj zpoza koupelnových dveří.
„Jasně, ale být tebou, tak si pohnu,“ zakřičel na zpět. Naruto seděl u psacího stolu a prohlížel si pokoj. Pohled se mu zarazil na páru složek, které byly opřené o komodu. Vzal tu větší z nich a rozložil ji. Vypadlo na něj mnoho různých výkresů, ale zaujala ho jedna věc, co byla vložena mezi ostatními papíry. Malý, červený mráček s modrým pramenem vlasů a starou, popraskanou maskou.
Vždyť… to… to je znak Akatsuki a maska Anbu z listové.
Než stačila Kuromaki vyběhnout z koupelny, Naruto posbíral vypadané obrázky, ale kousek červené látky si nechal. Dívka mezi tím vyšla z malé místnosti a postavila se doprostřed pokoje.
„Vyhovuje?“ zeptala se. Před mladíkem stála drobounká kunoichi, v tmavě modrém triku a dlouhých, černých kalhotách. Ale to nebyla ta hlavní část, co ho zaujala. Zadíval se na její vlasy, které poprvé viděl rozpuštěné. Splývaly jí podél těla až ke kolenům. Barvou se podobaly mokré hlíně, až na jeden pramen. Ten se pyšnil barvou modřejší, než samotné moře. Naruto ji jen mlčky pozoroval.
„Co – co se děje? Je něco špatně? Zeptala se ostýchavě.
„Ne, ne. Naopak, moc ti to sluší.“
„Počkej prosím ještě chvíli, jen si svážu vlasy.“
„Na gumičku ani nemysli. Nech si je tak, jak je máš.“
„Dobrá tedy, ale nechápu proč.“
„Protože vypadáš neuvěřitelně nádherně. Půjdeme?“ řekl a natáhl k ní ruku.
„Hai,“ odpověděla stydlivě. Během chvilky došli ruku v ruce do školy. Před vchodem do třídy se Kuromaki zastavila a trochu znejistěla. „Co se děje?“ zeptal se Naruto.
„Jen, nechci, abys kvůli mně měl problémy.“
„Neměj strach a pojď.“ Lehounce se usmál a otevřel dveře. V ten okamžik ruch ve třídě utichl a pozornost patřila dvojici. To ovšem netrvalo dlouho, pronikavé ticho roztrhl Sakuřin hysterický křik. „Co... co to má znamenat?! Co si to dovoluješ?! Křičela přes celou třídu.
„Nic si nedovoluje! Už se s tím smiř, miluji jinou. Tu co stojí vedle mě!“ křikl.
„Naruto, počkej. Nepotřebuji, aby si za mě mluvil. Ona se vyřve a bude klid.“ Pousmála se a pomalinku se rozešla.
„Kam si myslí - “ Než stihla Sakura znovu zařvat, Ino ji překvapila svojí dlaní, co ji přistála na puse, aby ji umlčela.
„Já se o ni postarám, omluvte mě.“ Při těchto slovech už ale táhla Sakuru ven. Ve třídě znovu začal přirozený šum. Naruto a Kuromaki zamířili ke svým lavicím. Jakmile dosedli na svá místa, rozezvonil se školní zvonek ohlašující, začátek hodiny. Společně se zvukem vešel do třídy učitel. Došel ke katedře, rozhlédl se po třídě se slovy: „Nevíte, někdo kde je Ino a Sakura?“
„Sakura měla poněkud horkou hlavu, tak ji Ino, šla schladit,“Křičel kiba přes celou třídu.
„Dobrá, Kuromaki zajdi za nimi a řekni, že začala hodina.“
„No víte, sense. Já radši ne,“ řekla mu a sklopila hlavu.
„Pro - “ Než to stačil doříct, tak ho přerušila TenTen a nabídla se, že pro ně zaběhne. Učitel svolil a výuka začala. Přibližně po deseti minutách přišly do třídy Ino, Sakura a vysmátá TenTen včele. Všechny tři byly zacákané od vody, jen růžovlasá dívka se podobala zmoklé slepici.
„Ino, měla jsi ji jen trochu schladit, jestli se nepletu.“
„Hai sensei, ale ona si do té sprchy vlezla sama,“ uchechtla se a při navracení na místo na Kuromaki mrkla. Ta jí gesto opakovala a kývla hlavou směrem k ní. Sakura se převlékla ze svého růžového kompletu do oblečení, co měla na tělocvik a hodina pokračovala. Naruto a Kuromaki trávili každou přestávku spolu. Když škola odpoledne skončila, všichni nadšeně vyběhli ze třídy před školu a začali si povídat. Naruto odešel se svými přáteli a na Kuromaki čekal venku. Ta však byla zvyklá, zůstávat ve třídě jako poslední. Chtěla se vyhnout Sakuře, ale nezdařilo se. Ta na ni čekala před třídou a kolem ní byl hlouček dívek, stejného typu jako ona sama.
„Co po mě chcete?“ zeptala se důrazně.
„Chci ti dát lekci! Žádný přistěhovalec mě nebude ponižovat!“ prskla na ni a rozeběhla se. Kuromaki s přehledem uhnula a v klidu se připravila na protiútok. Věděla, že používat jutsu je ve škole zakázané, tak použila jen základní taijutsu. Ale i to na řůžovlásku stačilo. Po pěti minutovém „souboji“ Sakura skončila. „Ty- ty blecho! Co si mi to provedla!“
„Stačí se jen otočit, támhle máš zrcadlo.“
Kuromaki měla co dělat, aby se nerozchechtala na celou školu. Sakura se v rychlosti otočila a zamířila k oné věci, co visela na zdi. Stála tam jako přimražená, chvíli se prohlížela a potom zazněl její pronikavý jekot a rána. Sakuřin řev byl tak pronikaví, že si toho všimli i ostatní venku před školou.
„Co se jí stalo?“ ptal se Kiba, popadajíc dech.
„Chtěla mi dát lekci… Bylo to jen základní taijutsu, akorát jsem ji škrábla na obličeji.“ Řekla mu a krčila při tom rameny. „Když jsem ji do toho dostala, tak ji taky proberu.“ oznámila do davu. Všichni kolem jen stáli a pozorovali ji. Poté, co k Sakuře přišla blíže, dřepla si k její hlavě a vytáhla z kapsy drobounkou lahvičku. Jakmile ji odzátkovala u ležící dívky, vyhrnul se z lahvičky pronikavý zápach. Všichni z hloučku, co stáli kolem dívek couvli a zaznělo sborové „Fůůj.“
„Co v tom máš za látku?“ ptal se Shino, který jako jediný zůstal stát na místě.
„Jen obyčejný čpavek, ale lidé odsud na to nejspíše nejsou zvyklí.“
Jakmile to dořekla, tak se Sakura probrala.
„Co to tu tak smrdí? Áááá, co mi to děláš?!“
„Akorát jsem tě probrala, nic víc, nic míň. Ale nejspíš to byla chyba,“ dodala sklíčeně.
„Dokázala bych probrat i bez tvojí pomoci!“ osekla a odvrátila od hnědovlasé dívky pohrdavě hlavu.
„To si nejsem tak jistá, já nebyla ta, co po pohledu na svůj odraz omdlela,“ ušklíbla se, vstala a zamířila ven ze školy. Sakura se sesbírala ze země a chtěla se vydat za ní.
„Nemyslíš, že by to pro dnešek už stačilo? Nebo chceš dostat druhou nakládačku?“ zeptala se TenTen. Sakura neodpověděla, jen se otočila na podpatku a odkráčela pryč. Hejno jí podobných dívek ji následovalo. Naruto zatím čekal venku pln nervozity.
Kde je… To jí přece nemůže trvat tak dlouho vyjít ze třídy… Ohlédl se k hlavním dveřím školy a oddychl si, Kuromaki tam již stála. Plavovlasý mladík se k ní rozeběhl. Jakmile byl u své milované dívky, tak ji objal.
„Na – Naruto? Co se děje?“ ptala se dívka překvapeně.
„Měl jsem strach to je celý. Kde jsi byla tak dlouho?“ ptal se starostlivě.
„Sakura měla nějakej problém, tak jsme ho vyřešili.“
„Já ji viděl jak jde ze školy a ruku si drží na obličeji.“
„No.. Má tam jen drobounký škrábanec, ale po použití té tuny make – upu co nosí normálně, to nepůjde vidět.“
„To máš pravdu,“ ušklíbl se.
„Naruto, už mě můžeš pustit, nohy mám pořádku.“ Mladík neochotně položil dívku zpět na zem, chytl ji za ruku a rozešli se. Během chůze si Naruto hrál s kusem látky co měl v kapse a přemýšlel. Poté, co došli do parku a sedli si na jednu z laviček, vytáhl z kapsy onen červený mráček a ukázal ho dívce. „Kuromaki, jak jsi k tomuhle přišla?“