Splněný sen - 1

Všude, kam se podívám vidím ho, cítím ho, ale on neslyší. Uši jako by mu zalepili voskem. Neví o mě. Navzájem se vidíme, ale on nevnímá. Neslyší city, které mu jsem schopna dát. Už nechci být nikomu na obtíž… Vždy, když s ním chci promluvit, jsem ujištěna, že poslouchá, ale… nedokážu to. Najednou odvaha promluvit zmizí. Vždy, když kolem sebe projdeme, ohlédnu se za ním, on však nikoli…
„Hej, Kuromaki, prober se!“
Vysoký, blonďatý, modrooký chlapec vytrhl dívku z přemýšlení. Ta se začala červenat jen po uslyšení jeho hlasu.
„Na-Naruto? Co tu děláš?“
„Coby, hledal jsem tě.“
„Hledal? Někoho, jako jsem já? Hej, konec vtipů, zase klon? Co potřebuješ?“
„Proč si to myslíš? Copak tě nemůžu hledat jen tak? Jen proto, že si chci sednout vedle tebe a povídat si?“
Než stačila Kuromaki cokoli odpovědět, Naruto už seděl vedle ní. Uskočila.
„Co se děje? Provedl jsem něco?“ ptal se chlapec. Dívka se na něj jen podívala a v očích se jí leskly slzy.
„Proč to děláš, Naruto? Nikdy sis se mnou nechtěl jen tak povídat… Nevšímáš si mě… Raději běž zpět. Podívej se na Sakuru a ostatní, už tě hledají. Určitě bys nebyl rád, kdyby tě viděli s někým, jako jsem já a urči-“
„Proč bych neměl být rád?!“ přerušil ji s trochu důrazným hlasem. Dívka sebou jen letmo cukla.
„Proč se mám zajímat tam o ty… Nejsou, jako ty.“
„Já?! Já?! Co o mě víš?!“ Také přidala na hlase, ale byl roztřesený. Plný strachu…
„Vím jen to, co vědět potřebuji.“
„Co?!“
„Vždy se procházíš při západu slunce, počkáš, až vyjde měsíc a jen jej pozoruješ. Když se ti začne měsíční světlo odrážet od vlasů, tváří, pokaždé se ti vlije do očí a já ztrácím pojem o čase. Po splnění mise, vždy se zastavíš u dvou náhrobků. Jen chvíli postojíš, někdy se i posadíš…“
Dívka se na něj jen nevěřícně dívala a nebyla schopna slova.
„Vidíš, teď mlčíš. Jestli chceš, můžu pokračovat a věř, že by to zabralo více, jak den, více, jak rok, dá se jen s těží vyjádřit, jak dlouho.“
„Ne… prosím…“ Tyto dvě slova byla to jediné, a co se zmohla v záplavě citů. Nikdy by jí nenapadlo, že by o ní někdo něco věděl, třeba jen zlomek. Poprvé nevěděla, co má dělat.
„Kde jsi to zjistil? Řekl ti to někdo?“
„Ne, neřekl. Pozoroval jsem tě a pozoruji stále.“
„Vždy jsem si myslela, že…“
„Že o tobě nic nevím,“ dokončil větu za ní. „Můžu ti s klidem říct, že jsi se spletla.“
„Na-Naruto. Já nevím, co mám dělat… víš, jak tě mi… mi-“ To už ji ale držel v náruči a lehce ji políbil na chvějící se rty. Nebránila se.
„Miluji tě, Kuromaki. Vždy jsem tě miloval.“
„Ty moje city už dávno znáš. Naruto, miluju tě… Hele, mohl bys mě postavit na zem?“
„Proč bych měl?“
„Ehm… no…“ Dívka jen schovala obličej do dlaní a tiše zamumlala: „Podívej se kolem sebe…“
„Proč bych se měl dívat ko-“ Naruto se při těchto slovech ohlédl. To už ale stál kolem dvojice chuml dívek, se Sakurou v čele. Ještě, než stačily cokoli říct, Naruto seskládal pár pečetí a přemístil se i s dívkou na mítinku.
„To… to je…“
„Ano, to je ta mítinka, na které se díváš na měsíc.“
Kuromaki ušla jen pár kroků a svalila se do trávy. Jen ležela, dívala se na mraky a užívala si ten nádherný pocit. Lásku…