Splněný sen - 3

Kuromaki jen sklopila hlavu.
„Naruto, do Akatsuki nepatřím, to je jen připomínka na matku. Neřekla jsem ti to, protože tě nechci odradit…“
„Já tě neopustím, je mi jedno, kdo jsou tví rodiče. Miluju tě, a to už jiný nebude.“
Dívka si jen dala ruce před obličej a tiše vzlykala.
„Neplakej,“ zašeptal a objal ji. Přitiskl se k ní, jak nejtěsněji to šlo. Dívenka v chlapcově náručí ale plakala dál. Chvíli trvalo, než se stačila uklidnit.
„Naruto, díval ses i do té druhé složky?“ ptala se nejistě.
„Ne, otevřel jsem jen tu menší.“
„V tom případě pojď se mnou.“
Kuromaki se pomaličku zvedla z lavičky a stoupla si před Naruta. Natáhla k chlapci ruku. Také vstal, ruku dívky přijal a společně se rozešli. Když procházeli vesnicí kolem Ichiraku, tak na ně někdo zavolal.
„Kuromaki? Jsi to ty?“
Hnědovláska se ohlédla a koho neviděla. Byla to Hinata, kterou držel Sasuke kolem ramen.
„Ahoj, Hinato. Kohopak to máš sebou?“ zeptala se Kuromaki zvídavě.
„Jmenuji se Uchiha Sasuke, chodím do vedlejší třídy. Rád tě poznávám,“ řekl a jemně se usmál.
„Já jsem Kuromaki“ odpověděla a úsměv mu opětovala.
„Hele, zaparkuj si ten úsměv tam, kde jsi ho měl,“ vyjel na něj Naruto.
„Co jsem udělal? Jen jsem se na ni usmál,“ odpověděl a nechápavě se podíval na Hinatu.
„Klid, ty žárlivče. Sasukeho nikomu nedám!“
Ihned po odpovědi se Hinatiny ruce omotaly kolem Sasukeho pasu. Ten jí pohyb opětoval.
„Myslím, že už půjdeme, co, Naruto?“ Blonďatý chlapec se jen podíval na svoji dívku a kývl ji na souhlas.
„Tak ahoj, Hinato. Uvidíme se ve škole.“
„Hai, mějte se,“ odpověděla Hinata a každá dvojice se rozešla svým směrem. Naruto a Kuromaki si během cesty začali povídat a málem zapomněli zastavit u domu, do kterého měli původně namířeno.
„Naruto, vzpomínáš, o čem jsme se bavili v tom parčíku?“ Chlapec mlčel a jen dívce ukázal červený mráček. „O tomhle. Kuromaki, jestli mi to nechceš říct, tak se k tomu nenuť.“ Dívka mu ale neodpověděla, chytla ho za ruku a rozešla se do schodů. Naruto ji následoval. Před dveřmi do bytu se dvojice na okamžik zastavila. Naruto po celou tu dobu jen mlčky sledoval dívku. Obličej jí zbledl a oči se jí leskly od slz. Po chvíli odemkla vstupní dveře a vešla dovnitř. Mladík chvíli váhal, ale rozhodl se ji následovat. Zatím, co Naruto postával venku tak, Kuromaki stačila vytáhnout zmuchlaný a částečně potrhaný papír, co byl umístěn ve druhé složce. Položila jej na stůl a sama si sedla na postel. Jakmile Naruto došel do pokoje, tak spustil: „Kuromaki? Jsi v pořádku?“ Dívka jen letmo kývla hlavou a naznačila chlapci, ať jde k ní.
„Naruto, ty víš kdo má z Akatsuki modré vlasy, že?“ ptala se bázlivě.
„Ano, jediná dívka – Konan. Měl jsem s ní tu čest.“ Naruto se na chvíli odmlčel a pak mu to došlo. „Ona… ona je tvoje máma?!“
„ Správně. Támhle na stole je zápis z jejího deníků. Přečti si ho prosím. Já nemám sílu ti to říct…“
„Klid, lehni si a odpočívej. Přečtu si to,“ usmál se na dívku, které tekly slzy po tváři. Naruto si sedl na okraj postele, natáhl se pro list papíru, co ležel na stole. Chytil dívku za ruku a ještě jednou se šeptem zeptal: „Můžu?“
Dívka jen kývla hlavou jako symbol kladné odpovědi. Naruto jí pevněji stiskl ruku a dal se do čtení.
- Kvílel silný vítr. Zvuk meluzíny se mi vrýval do kostí. Nervozita a strach, tyto pocity u mě převládaly. Utíkala jsem celé týdny, bez jídla. Z dívky, co jsem vídávala v zrcadlech, už dávno nic nezbylo. Barvou se podobám zrnku rýže. Na chvíli jsem zastavila. Jsem od nich daleko a nikoho necítím. Tato místa mi nepřišla nijak známá. V lese byly odlišné rostliny. Už dávno jsem nebyla v okolí deštné. Po rozednění zpívali ptáci a nebe bylo blankytně modré, sem tam mráček. Sotva jsem se držela na nohou. Nedostatek jídla se na mě projevil dokonale. Po chvilkovém odpočinku jsem se snažila ujít pár kroků, ale bez úspěchu. Ihned jsem se zhroutila zpět k zemi, žádný sval v těle mě neposlouchal. Jen jsem ležela, nic kolem sebe jsem nevnímala. Stačila jen chvilička a upadla jsem do spánku. Žádný ze snů si nepamatuji, ale probuzení stálo za to. Po otevření očí jsem před sebou viděla stříbrné vlasy. Ruce byly položeny přes něčí ramena a volně se houpaly v rytmu kroků. Na zádech mě nesl jakýsi muž. Jakmile jsem nabyla plného vědomí a uvědomila si, co se děje, odžduchla jsem se od něj. Nohy mě stále neposlouchaly, takže jsem jen žuchla na zem. Bezeslova mě zvedl a nesl mě dál, tentokrát v náručí, nejspíš proto, aby mě měl pod kontrolou. Podle masky, co měl na obličeji, to byl ANBU z Konohy. Křikla jsem na něj, ať si ji sundá, ale neprojevil ani kapičku zájmu. Vytrhla jsem se a během pádu mu zvířecí škrabošku strhla. Konečně jsem zahlédla obličej. Zírala jsem do dvou očí, ale nebyly stejné… -
Na tomto místě končila stránka a na druhé straně nebylo psáno nic. Naruto se protáhl, odložil papír zpět na stůl a pohlédl na dívku. Kuromaki stále ležela, podařilo se jí usnout. Naruto ji lehce pohladil po vlasech a přehodil přes ni deku. Celou dobu přemýšlel o tajemném ANBU.
„Erosenin to být nemůže, ten má bílé vlasy…“ zašeptal, odmlčel se a chvíli přemýšlel. Nakonec mu to došlo. „ Cože? Ka – Kashi?“ zakřičel.
„Co se děje?“ zeptala se Kuromaki ospale.
„Ko – Konan a Kakashi?! Ty jsi jejich dcera?!“ vykoktal ze sebe. Dívka na něj jen nechápavě koukala. „Ty víš kdo je můj táta?“
„Nikdo jiný tu stříbrné vlasy nemá. Ty jsi to nevěděla?“
„Ne, mamka o otci nikdy nemluvila, a když jsem se začala ptát tak mě poslala do Konohy.“
Kuromaki se začala pomalinku usmívat a spustila: „ Já jsem dcera kopírovacího ninji! Jahůůůů, já mám tátu!“ Naruto jen zůstal sedět na posteli a pozoroval poskakující dívenku. Po chvíli vstal, přešel k dívce a chytl ji za ramena.
„Hej, uklidni se!“ řekl zvýšeným hlasem a zatřásl s ní.
„Jak mám být klidná, já mám tátu… tátu…“ najednou přestala poskakovat a zničehonic se sesunula k podlaze a slzami v očích koukala na Naruta. Ten ji zvedl a postavil, chvíli si koukali do očí.
„A Kakashi ví, že jsi jeho dcera?“
„Nevím. Když učí, tak se chová normálně, nic zvláštního jsem nezaregistrovala… Možná ví, co před 16 lety udělal, ale nejspíš netuší, že jsem z toho vznikla já,“ přemítala a začala se červenat.
„A nemyslíš si, že by se to měl dozvědět? To že má tak úžasnou dceru?“ zašeptal a jemně se na ni usmál.
„Měl by to vědět, ale napřed dám zprávu mamce, jestli to tak opravdu je. Souhlasíš?“
„Hai, ale jsem zvědav, jak zareaguje Kakashi.“ Řekl a začal se smát. Kuromaki ho jen dloubla do břicha a zamračila se na něj.
„A jak jí chceš dát vědět?“ ptal se. Dívka od něj ustoupila a na papír, co našla v pokoji napsala požadovanou otázku. Poté kousek odstoupila a složila pár pečetí. Papír se sám poskládal do tvaru malého andílka, který po chvíli zamířil ven z okna.