Jako oheň a led / 5) Nepříjemné setkání

Ráno, když se oblékli a nasnídali, Kankuro řekl, že Yuki provede po vesnici, přesně, jak si naplánovali předchozí večer. Během popisování všelijakých budov a míst po dívce stále pokukoval. Nemohl si pomoct, líbila se mu. Už se ani trochu neobával, že by snad měla nějaké nepřátelské sklony, které by se mohly později projevit. Stoprocentně jí důvěřoval.
„Takže, už jsem ti ukázal nemocnici, restaurace i obchody, budovu Kazekageho už znáš, tak zbývají snad už jen cvičiště ... nikam jinam asi chodit nebudeme.“ Pokrčil rameny a vydal se k první tréninkové louce. Kankuro s sebou pro jistotu vždy nosil jeden svůj přivolávací svitek, tak si myslel, že by se na cvičišti mohl před Yuki trochu vytáhnout se svými loutkami. Ovšem neměli štěstí, na cvičišti už trénoval tým třech kunoichi, které si Kankuroa hned všimli. Shodou okolností patřily do té trošky lidí, které Kankuroa poznali i bez jeho obvyklého zjevu. Jak Yuki zjistila, spousta dívek ve vesnici šílela po Kazekagovi a tyhle tři jak vidno nebyly výjimkou. Zřejmě si mysleli, že by se k němu přes Kankuroa mohli dostat blíž. Shlukly se kolem mladíka do těsného půlkruhu a Yuki tak od něj oddělily. Začal být nervózní, příčilo se mu, aby mu někdo bránil s ní být a také si vzpoměl na Gaarova slova, že by jí snad někdo chtěl ublížit. Přes poskakující a ječící dívky ji nikde neviděl, snažil se rozhlížet kolem sebe, nic.
„Ale no tak Kankuroo-kuun, co by se ti asi stalo, kdybys nás seznámil s tvým bratrem?“ Normálně by ho napadlo, že jemu asi sice nic, ale ony by neskončily zrovna dobře, ovšem dnes měl důležitější věci na práci.
„Nechte mně na pokoji!“ Odsekl a vymanil se z jejich kroužku.
„Aale, Kankuro-kun, nežárlíš snad?“ Zachichotala se jedna z dívek, ve snaze ho přemluvit.
„Jestli si myslíš, že bych žárlil kvůli někomu, jako jste vy tři, tak by ses radši měla kouknout do zrcadla. Omluvte mně, ale já teď musím někoho najít.“ Zamračil se a začal hledat Yuki. Nemusel jít daleko, dívka totiž stála uprostřed cvičiště, které se mu předtím dostalo za záda, když se snažil utéct těm vlezlým holkám. Yuki měla v ruce hrst písku a nechávala si ji postupně propadávat mezi prsty. Připadalo jí to příjemné. Mladík si povzdychl a došel až k ní.
„Slib mi, že už nikdy nebudeš chodit nikam beze mě.“ Zarazil ruce hluboko do kapes.
„Šla jsem jenom sem. Byla jsem deset metrů od tebe.“ Usmála se.
„Já vím, ale tady v Suně se řeči šíří hodně rychle. Pravděpodobně už polovina vesnice ví, že jsi tady ... a bojí se tě. Zdejší lidé jsou převážně v pohodě, ale strach dělá divy. Vždycky, když jsi beze mě, ti všude hrozí nebezpečí. Prosím, nechci, aby se ti něco stalo.“ Podíval se jí do očí. Místo odpovědi ho objala. Byla šťastná, ještě nikdo jí nic takového neřekl. Kankuro jí objetí s radostí opětoval. Zabořil nos do jejích vlasů a nasával její nádhernou vůni. Nechtěl ji už nikdy pustit, ale ona se náhle začala odtahovat, tak mu nic jiného nezbylo.
„Děkuju, Kankuro.“ Pousmála se a stydlivě sklopila pohled. Měl rád její povahu. Chvíli byla hyperaktivní, akční a potom zas nesmělá a stydlivá. Byla zvláštní a to se mu na ní líbilo.

Když Kankuro ukázal Yuki všechna místa, které chtěl, vydali se hledat jeho sestru Temari. U ní doma nikdo nebyl a při procházení po vesnici jí také neviděli, proto se rozhodli, že zajdou za Gaarou.
Když vešli do budovy Kazekageho a našli jeho dveře, Kankuro zaťukal.
„Gaaro, jdu dovnitř.“ Prohlásil a otevřel dveře. Jeho bratr seděl za stolem a znovu se probíral papíry, zatímco Temari seděla naproti a znuděně si rukou podpírala hlavu.
„Ahoj, Kankuro. Zdravím, Yuki.“ Pozdravil Gaara. Yuki obdivovala, jak může vidět, kdo přišel, když ani nevzhlédl, ale Kankuro věděl, že má někde v místnosti schované své třetí oko.
„Yuki? Kdo je Yuki?“ Divila se Temari a napřímila se.
„Kankurouova svěřenkyně.“ Vysvětlil Gaara.
„Aha.“ Řekla jeho sestra a otočila se, aby si mohla dívku prohlédnout. Temari ji sjela pohledem od hlavy až k patě.
„Pozor, takhle si vybírá kamarádky. Nejprve si je prohlédne, pak zhodnotí jejich chování a potom se teprve rozhodne.“ Šeptl Kankuro směrem k Yuki. Temari ho zpražila pohledem.
„Ráda tě poznávám, jsem Temari.“ Vstala, přešla až ke Kankuroově společnici a napřáhla k ní ruku.
„I já tebe.“ Uchopila podanou ruku a potřásla s ní.
„Poslyš, co to znamená, že jsi svěřenkyně mého bratra?“ Zamračila se.
„No ... těžko se to vysvětluje ...“ Yuki si povzdychla.
„Měl jsem misi, ve které jsem měl zajmout nepřítele. Ale ukázalo se, že je to všechno jinak. Ten, koho jsme pokládali za špatného, byl vlastně dobrý. Vzal jsem Yuki do vesnice a poprosil Gaaru, jestli by tady mohla zůstat, no a on mi Yuki svěřil pod ochranná křídla, nebo jak bych to řekl.“ Vložil se do toho Kankuro.
„Takže, ona je tvůj příživník?“ Znovu se na Yuki zamračila.
„Takhle bych to nenazval. Nevadí mi, že se o ni musím starat.“ Snažil se jí to vyvrátit.
„Gaaro, proč jsi to udělal?“ Naštvaně se podívala na svého bratra.
„Dal jsem mu na vybranou. Ještě jsme ji mohli poslat do vězení, tam by byla také v bezpečí.“ Pokrčil rameny. „Jenže tuhle možnost zavrhl.“
„V bezpečí? Copak jí něco hrozí?“
„Trošku jsem pátral. Yukiin klan vyvraždila skupina velmi silných ninjů asi dva roky poté, co ji unesli. Je tu možnost, že to mohli být Akatsuki, ale není to doložená informace. Ale k věci. Yukiin klan byl velmi silný, ostatní vesnice se ho vždy obávali a jelikož je Yuki jediný žijící potomek toho klanu, mnoho lidí se ji snaží zabít.“ Pronesl Gaara a konečně vzhlédl od papírů. Kankuro byl překvapen a Yuki měla slzy na krajíčku. Vždycky si myslela, že je alespoň malá možnost, že by se někdy dostala zpátky do Skryté Sněžné a našla svou rodinu. Ovšem teď její naděje upadla.
„Gaaro, zbláznil ses? A ty Kankuro? Vždyť je to jako, kdyby sis kopal vlastní hrob!“ Z Temari mluvil strach. Bála se o svého bratra Kankuroa.
„Ne.“ Zakroutila hlavou Yuki. „Kankuroa budu chránit vlastním tělem, pokud to bude nutné. Zastavím kohokoli, kdo by mu kvůli mně mohl něco udělat.“ Řekla Yuki pevným hlasem. Kankuro na ní nepřestával zírat, ale možná to bylo od včerejšího dne normální.
„Ty si myslíš, že jsi tak dobrá, abys dokázala ubránit sebe i mého bratra?“ Zpražila ji naštvaným pohledem.
„Normálně bych tohle neřekla, ale jo. Víš, obvykle jsem skromná, nemám potřebu se povyšovat nad ostatní, ale když jsem ještě žila ve Vodopádové, sama jsem celou vesnici ubránila před nepřáteli, sice mi za to nikdo nepoděkoval, nikdo si mně stále nevšímal, ale nasadila jsem všechno, abych to dokázala. A to samé hodlám udělat i pro Kankuroua. Je to můj kamarád a já bych pro něj klidně i zemřela. Jestli mi nevěříš, je to tvoje věc, ale prosím, nesnaž se ho ode mě odehnat. Trvalo mi tak dlouho, než jsem našla někoho, kdo by mě měl alespoň trochu rád.“ Řekla Yuki a Temari, která nejdřív chtěla namítnout něco dalšího, strnula a zůstala z ticha.
„Já ... promiň.“ Temari sklopila pohled. Yuki jí neodpověděla.
„Kankuro? Mohli bychom jít prosím někam jinam? Teda jestli ti to nevadí ...“ Řekla tiše a s prosíkem v očích se zadívala na Kankuroua.
„Jo, jasně.“ Kývl. Věděl, že potřebuje mít soukromí. Právě se dozvěděla, že její klan už neexistuje, k tomu všemu teď musela obstát před jeho sestrou a znovu vytáhla svou minulost. Vzal ji kolem pasu a vyvedl z místnosti. Ještě, než zavřel dveře, se naštvaně podíval na Temari, která svůj pohled ihned sklopila a spolu s Yuki odešel.