Jako oheň a led / 4) První den

Následující noc Kankuro spal v obývacím pokoji a Yuki v ložnici. Ráno se probudil celý rozlámaný. S pomyšlením na tu řadu povinností co dnes bude muset vykonat s bolavými zády, se rozhodl, že bude muset pořídit něco pohodlnějšího.
Když se mladík konečně rozhodl vstát, oblékl se a připravil snídani na stůl.
„Vstávej!“ Zabouchal na dveře od pokoje, kde dívka zrovna spala. Dveře se otevřely a v nich stála Yuki, již převlečená, bez náznaků ospalosti.
„Nespala jsem už nějakou chvíli. Čekala jsem, než vstaneš.“ Vysvětlila a vešla do místnosti.
„Aha, musela ses tu nudit ... příště mně vzbuď.“ Pousmál se. „No nic, udělal jsem něco k snídani, dáš si?“ Pokynul hlavou ke stolu.
„Moc ráda. Už dlouho jsem se pořádně nenajedla.“ Řekla a s chutí se pustila do obyčejného chleba.
„Ehm, dáš si čaj?“ Zeptal se Kankuro, zatímco obdivně hleděl na to, jak rychle to dokázala sníst.
„Ano, prosím.“ Zazubila se. Vstal tedy od stolu a z kuchyně přinesl již dva připravené hrnky a konvici vařícího nápoje. Jeden šálek postavil před Yuki a druhý před sebe. Dívka si usrkla, ale ihned, až příliš rychle, hrnek položila zpátky na stůl.
„C-co? Nechutná ti? Klidně můžu udělat jinej!“ Řekl Kankuro a užuž se hnal zpátky.
„Ne, je velmi dobrý. Ale horký.“ Zasmála se. Upřeně se zadívala na svou dlaň, na které se objevily dvě kostky ledu, které vhodila do hrníčku.
„Páni.“ Řekl obdivně. Dívka totiž k vytvoření ledu nepoužila žádné pečetě.
„Chceš taky?“ Usmála se a na Kankuroově talíři se objevily další dvě kostky.
„Jo, díky.“ Pousmál se. Dívka se náhle zadívala na mladíkův obličej. Kankuro strnul. Že by přeci jen měl pravdu? Chce ho teď zabít? Zrovna teď? Nechápal to. „C-co je?“ Zakoktal se.
„Já jen, že vypadáš jinak, než včera.“ Zamračila se. Kankuro si oddychl.
„Jo, to bude tím, že jsem se ještě nestihl namalovat.“ Zasmál se.

Po snídani se vydali na menší nákup. Dnes totiž snědli zbytek Kankuroovy zásoby jídla a navíc Yuki slíbil, že jí koupí nějaké oblečení. První po cestě byl obchod s oblečením. Jakmile vešli, Yuki zamířila k prodavačce.
„Prosím, co tady máte nejlevnější?“ Ptala se.
„Yuki, chci, aby sis koupila to, co se ti líbí, jasný?“ Chytil ji za ruku a odvedl ji dál.
„Ale ...“ Snažila se protestovat.
„Nechci nic slyšet!“ Zarazil ji a začal prohledávat dámské oblečení, načež vytáhl jakési růžové něco připomínající šaty. „Co třeba tohle?“ Pokrčil rameny a zadíval se na Yuki. Ta pevně stiskla rty a neměla se k žádné odpovědi. Kankuro si povzdychl a vrátil tu věc zpátky na věšák. Yuki se také dala do hledání, ovšem ne tak, jak by si mladík představoval. První, na co se koukala, byly totiž cenovky.
„Yuki!“ Zamračil se na ni. „Řekni mi jediný důvod, proč si nemůžeš vybrat něco, co se ti opravdu líbí.“
„Ale Kankuro,“ Povzdychla si. „Nechci, aby ses o mě tolik staral.“ Sklopila pohled.
„Hele, tak si to vyjasníme, dobře? Teď budeme chodit pořád na mise, často se ušpiníš, nebo se ti oblečení potrhá, takže musíš mít prostě víc věcí. A ohledně toho druhého, i kdybych neměl od Gaary nařízeno se o tebe starat, tak bych to stejně udělal, takže se mi do toho nesnaž mluvit, jasný?“ Zamračil se.
„Jasný.“ Přikývla stále se sklopeným pohledem, pak se na něj ovšem podívala a zazubila se. „Takže si teda můžu vybrat cokoli?“ Zeptala se.
„Už několikrát jsem říkal, že ano.“ Zasmál se.
„Faajn.“ Radostně vyjekla a začala běhat po obchodě sem a tam. Yuki byla zvláštní, na to Kankuro přišel, už když ji poprvé potkal. Poznal, když se snažila nedělat potíže. Zná ji teprve tři dny a už tolikrát se před ním snažila zakrýt své pravé pocity.

Kankuro dnes nebyl namalovaný, stávalo se zřídka, že na sobě neměl svůj loutkářský převlek a malůvky na obličeji. Sotva kdo ho bez nich poznal, chodil takhle totiž jen před sourozenci, nebo když šel nakoupit. Měl na sobě černé kalhoty a volnější též černé triko. Jeho hnědé vlasy se leskly ve svitu slunečních paprsků a na obličeji měl celkem nedočkavý výraz. Už patnáct minut totiž přešlapoval před kasou a čekal, než Yuki najde vše, co se jí líbí.
Překvapeně vyvalil oči, když se k němu dívka přihnala s půl metrovou hromadou oblečení v rukou.
„Není to trochu moc?“ Nadzvedla obočí.
„N-ne! V Pohodě!“ Vyhrkl Kankuro a přebral od ní všechno to oblečení ve strachu, že by se snad rozhodla to všechno vrátit, když ji konečně přesvědčil.

Kankuro nepopíral, že mu Yuki dala pořádně zabrat, v peněžence mu jen taktak zbylo něco málo, aby mohli nakoupit nějaké jídlo. Ovšem, aby řekl pravdu, stálo to za to. Když totiž dorazili domů, Yuki šťastně prohlásila, že se jde převléknout. Vrátila se za necelých deset minut. Měla na sobě fialové šaty bez ramínek, které jí sahaly těsně nad kolena. Kolem pasu měla obmotanou tlustou červenou stuhu, jejíž dva cípy za ní ještě povlávaly, jak prudce vtrhla do místnosti. Ačkoli to byl celkem jednoduchý oděv, jasně v něm vynikala Yukiina bezchybná postava. Kankuro si pomyslel, že jí to velice slušelo. Navíc jí oblečení ladilo s tmavými vlasy a fialovo-růžovýma očima.
„Páni ... sluší ti to.“ Vydechl. Až teď si všiml, jak byla Yuki krásná. Nedokázal pochopit, jak si toho mohl nevšimnout.
„Díky.“ Usmála se a na tváři jí naskočil červený ruměnec.
„Nemáš zač.“ Pousmál se a stále na ni zíral. Pár minut tam ještě stáli, zatímco ona stydlivě sklápěla pohled k zemi a přála si, aby ji tak nesledoval, jelikož ji to znervózňovalo, zatímco on se nemohl nabažit tím, co viděl, respektive zíral na nádhernou Yuki.
„No ... jak budeme dneska spát?“ Prohodila dívka, stále s červenými tvářemi.
„Jo, ehm ... no ...“ Kankuro ze sebe nebyl chopen vydat jediné slovo.
„Dneska spím na pohovce, že?“ Zeptala se Yuki.
„No ... jo ... teda, myslel jsem, že budu ... však víš, gentleman a nechám tě spát na posteli.“ Konečně se vzpamatoval a řekl něco, co mělo hlavu a patu.
„Ne, to je v pohodě. Dneska jsi toho pro mě udělal až moc.“ Zasmála se.
„Ehm a proč ses teda ptala?“ Divil se.
„To aby řeč nestála.“ Pokrčila rameny.
„Aha.“ Pousmál se. Zbytek dne strávili doma a plánovali, co budou dělat následující den. Kankuro navrhl, že ji provede po vesnici a představí ji své sestře Temari a pak možná zajdou za Gaarou.
Kankuro po Yuki nenápadně pokukoval celý den. Když nastal večer a oba dva byli unavení, rozhodli se, že půjdou spát. Dívka usnula hned, ale Kankuro spát nemohl. Měl v hlavě moc velký zmatek, nedokázal rozpoznat své pocity a ani je nemohl vyhnat z hlavy.
„Tahle noc bude hodně dlouhá.“ Povzdychl si a znovu zavřel víčka ve snaze usnout.