Jako oheň a led / 6) Utěšování

Odvedl Yuki na své oblíbené místo. Ne proto, že to tam měl rád, ale proto, že bylo nejblíže a on věděl, že teď Yuki potřebuje na nic nemyslet a to co nejdřív. Místo, na které ji zavedl, bylo staré, zapomenuté, dětské hřiště. Nikdo sem nechodil a byl tu klid, bylo to tu přímo jako stvořené pro takovéhle situace. Oba dva se posadili na dětské houpačky, řetězy, které je přidržovaly, již byly rezavé a skřípěly, ale přesto pevné, jako kdyby byly nové. Chvíli bylo ticho, pak ovšem začaly být slyšet zvuky padající vody, tedy slz, které Yuki spadaly po tváři. Kankuro ji chápal. Dozvěděla se, že ztratila rodinu, kterou sice nikdy neviděla, ale vždy doufala, že uvidí. Také se jí určitě musela dotknout Temariina slova. Mladík si připadal špatně, že nic nedělal. Zvedl se tedy a přidřepl si vedle ní na písek. Chytil ji za ruku a stáhl k sobě dolů, kde ji objal a šeptal jí do ucha konejšivá slova. Yuki zaryla nehty do jeho košile a plakala.
„B-budeš mít m-mokré obleč-čení.“ Vykoktala mezi tím, jak se její tělo otřásalo pod návalem vzlyků.
„Mně to nevadí.“ Ubezpečil ji a zabořil nos do jejích vlasů. Věděl, že teď to není vhodné, ale už zase ho omámila její vůně. Byl rád, že mu nevidí do obličeje.
„Kankuro?“ Zeptala se po chvíli.
„Ano?“
„Víš, celý život jsem ty slzy dusila v sobě a teď, když jsem se dozvěděla, že ...“ Znovu se rozvzlykala.
„Nemluv o tom.“ Pohladil ji po vlasech.
„Ne, já musím, jinak to bude ještě horší.“ Zakroutila hlavou. „Když jsem se dozvěděla, že jsou všichni mrtví, musela jsem to ze sebe dostat. Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tady se mnou ty. Myslím, že kdybych na to byla sama, asi bych se psychicky sesypala a spáchala bych sebevraždu ... ale když vím, že je tady někdo, kdo ... teda, máš mně rád, že jo?“ Nadějně se zeptala.
„No jistě, jsi moje nejlepší kamarádka.“ Přitakal, i když si nebyl jistý, jestli slovo kamarádka je přesný výraz pro to, co pro něj znamenala.
„Díky.“ Zašeptala a objala ho pevněji. „No, když vím, že je tady někdo, kdo mně má rád, mám pro co dál žít a nějak se srovnám s tím, co jsem teď zjistila.“ Dopověděla to, co chtěla říct předtím. Kankuro nevěděl, co na to má odpovědět.
„ ... A ty mně máš ráda?“ Zeptal se.
„Moc.“ Zakývala hlavou. Pak už tam jen seděli v objetí, zatímco Yuki vypouštěla spoustu slz na Kankurouovu košili a on se jí snažil utěšovat.
„Půjdeme prosím už domů?“ Zeptala se ho, když už se začalo stmívat.
„Dobře.“ Usmál se, vstal a pomohl jí na nohy.

Po celý krátký zbytek dne zůstali doma. Yuki celou dobu se skelným pohledem mlčky seděla na pohovce a Kankuro se na ni bezmocně díval. Stále ji obskakoval, jestli něco nepotřebuje, nebo si k ní sedl a konejšivě ji objal, jenže nic z toho nepomohlo. Vždycky jen zavrtěla hlavou, nebo se krátce usmála. Kankurouovi samozřejmě otupěl mozek při každém jejím úsměvu, ač ty dnešní byly falešné. Ovšem, jakmile se její koutky znovu svěsily dolů, vrátil se do kruté reality a znovu se potýkal s jejím smutkem, který nakonec dopadl i na něho.
„Měli bychom jít spát.“ Promluvil, když bylo kolem jedenácté večer.
„Ano.“ Pokývala hlavou a vstala. „Dnes spím v ložnici?“ Zeptala se.
„Jo.“ Odpověděl.
„Dobře.“ Řekla a odebrala se ke dveřím do ložnice. „Kankuro?“ Otočila se ještě, než vešla dovnitř.
„Co?“ Vyhrkl v domnění, že Yuki si to snad rozmyslela a přeci jenom něco potřebuje.
„Díky.“ Usmála se a než se stihl zeptat: Za co?, už zavírala dveře. Kankuro si povzdychl a odešel do koupelny s cílem smýt ze sebe všechno špatné, co se dnes událo. Nejraději by se vrátil v čase a změnil své rozhodnutí jít hledat Temari do Gaarovy kanceláře.
Když se osprchoval a oblékl se do pyžama, rozhodl se, že ještě zajde vedle za Yuki.
„Můžu dál?“ Mírně pootevřel dveře.
„Samozřejmě.“ Uslyšel zevnitř.
„Jen jsem se chtěl ujistit, že je všechno v pořádku. Tedy, víš jak to myslím ... jestli opravdu něco nepotřebuješ, nebo tak ...“ Zeptal se, když vešel. Yuki zakroutila hlavou.
„Ne.“ Ujistila ho.
„Tak dobře. Dobrou noc.“ Řekl a otočil se k odchodu.
„Kankuro?“ Zarazila ho.
„Ano?“ Znovu se obrátil jejím směrem.
„Nevím, jestli to ode mě není sobecké, ale víš ... nechtěl bys tady se mnou přes noc zůstat? Víš, stále jsem otřesená z toho zjištění a určitě budu mít noční můry ... Ale jak jsem řekla, asi je to ode mě neohleduplné.“ Stydlivě sklopila pohled. Byla ráda, že v místnosti panovala tma, jelikož cítila, že se červená.
„J-Jistě. Když si to přeješ ...“ Pokrčil rameny a snažil se vypadat lhostejněě, ovšem i když se to zdá jako holčičí záležitost, jeho srdce začalo bít jako splašené.
„Ale, jestli ti to vadí ...“
„Nevadí!“ Kankuro ji skočil do řeči. „Jen si sem budu muset něco dotáhnout, abych měl na čem spát.“ Usmál se a začal se rozhlížet po místnosti. Když nic neobjevil, došel si vedle pro peřinu a polštář, kdeté od rána zůstaly na pohovce. Ustlal si hned vedle Yukiiné postele na tvrdé zemi. Ještě štěstí, že tam byl alespoň koberec. Yuki mu ještě jednou poděkovala, že se rozhodl trávit noc s ní v pokoji, i když věděl, že bude mít pravděpodobně ještě bilavější záda, než z pohovky. Ubezpečil ji, že se to určitě dá přežít, a že přeci musí něco vydržet.
Kankuro večer nemohl usnout. Nebylo divu. I když ze sebe dělal hrdinu, který může spát na všem možném, nyní poznal, jak tvrdé to všechno může být. Po půl hodině neustálého převalování to nakonec vzdal. Skončil tedy na levém boku, sledujíc Yukiinu klidnou spící tvář. Připadalo mu to nemožné, ale ve spánku byla snad ještě krásnější, než normálně. Dokázal ji takto sledovat celé minuty, pak i hodiny. Ale pak ...
„Ne! Prosím, nezabíjejte ho!“ Yuki začala křičet ze spaní. Kankuro byl hned na nohách a horlivě přemýšlel, co má dělat. Sedl si na okraj její postele a jemně s ní zatřásl.
„Yuki, nikdo nikoho nezabíjí.“ Řekl, dost potichu na to, aby nevzbudil sousedy, ovšem dost nahlas na to, aby to uslyšela Yuki, zmítající se v noční můře. Prudce otevřela oči a vystrašeně se rozhlédla po místnosti a potom s úlevou na Kankuroa.
„Díky bohu!“ Vyhrkla a vrhla se mladíkovi kolem krku. Kankuro nechápak její reakci ale objetí jí mile rád opětoval. „Kankuro, nikdy mně nespíš opustit, nikdy!“ Rozvzlykala se najednou.
„Ale já přeci nikam nejdu.“ Usmál se.
„Ale mohl bys. A to bych nepřežila.“ Zakroutila hlavou. „Zdálo se mi tom, jak si Akatsuki přišli i pro tebe, víš? Byla jsem pěvně rozhodnutá, že pokud by tě zabili, nejdřív bych tě pomstila a poté bych se sama zabila.“ Objala ho ještě pevněji, jako by teď snad měl utéct někam daleko. Kankuro neměl slov.
„Nikdo nás nerozdělí, dobře? Do konce života se od tebe nehnu na krok, to ti slibuju.“ Konejšivě ji políbil do vlasů.
„Tak ráda bych tomu věřila, Kankuro.“ Povzdychla si. „A myslím, že bych tě nedokázala ochránit, kdyby proti mně stál někdo tak silný, jako Akatsuki.“
„Yuki, já vím, že moje loutky proti tvému ledu nepůsobí, ale já jsem také dost silný. Společně zvládneme každou překážku, kterou před nás osud postaví. Tomu věřím.“ Usmál se. Yuki měla chvíli ve tváři stále ten zachmuřený výraz, ale pak se zničehonic rozzářila.
„Tak já tomu budu taky věřit!“ Řekla s úsměvem téměř od ucha až k uchu.
„Ještě, aby ne.“ Zasmál se. Yuki zývla.
„Jsi unvená? Fajn … tak půjdeme zase spát.“ Povzdychl si Kankuro. Ač nechtěl, musel ji objetí pustit a přesunout se zpátky na nepohodlnou zem.
„Počkej!“ Zarazila ho tím, že ho chytila za ruku. „Nemohl bys prosím zůstat tady se mnou, dokud neusnu? Já vím, zase jsem sobecká, ale myslím, že dnes už pro mě nebude jednoduché usnout.“ Nadějně se na něj podívala.
„Vždyť já nikam nejdu. Spím tady vedle.“ Nechápal.
„No … já myslela tady.“ Poklepala na místo vedle sebe na posteli.
„Jo, aha … dobře, zůstanu, než usneš.“ Usmál se a lehl si vedle ní. Pravdou bylo, že by vedle ní nejraději spal celou noc. Yuki se na něj také usmála a spokojeně se k němu přitulila. Nemusím snad zmiňovat, že ho to velice příjemně překvapilo. Objal ji jednou rukou a obličej spokojeně zabořil do jejích vlasů.
„Děkuju.“ Zamumlala potichu. „Víš, tohle je pro mě nové, nevím jak se ke kamarádovi chovat, tak mi prosím řekni, jestli se moc vtírám.“ Pronesla ještě.
„Ne, nevtíráš.“ Ihned ji ubezpečil a ona se šťastně usmála. No, možná, že v normální situaci by mu to přišlo divné, ale věděl, že mezi ním a Yuki panuje nějaká zvláštní energie, tedy alespoň z jeho strany. Něco ho k ní přitahovalo. Uvědomoval si, že to vůči ní není možná správné, ale chtěl využít jakoukoli situaci k tomu, aby se k ní mohl alespoň trochu přiblížit. Ale zároveň věděl, že to nesmí moc přehánět, protože by se Yuki mohla zaleknout a už by s ním nikdy nepromluvila ani slovo.
„Dobrou noc.“ Popřála mu a zavřela oči.
‘Tu nejlepší.’ Opravil ji v duchu.
Kankuro se díval, jak Yuki v jeho náručí spokojeně usínala. Klidně by ji mohl pozorovat celé dny a neomrzelo by ho to. I když už dávno spala, stále ležel vedle ní a úplně zapomněl, že by se snad měl přesunout zpátky na zem. Prostě ležel dál vedle ní a užíval si pohled na její klidnou, ničím nerušenou tvář.