Nová generace - 23.) Informace

Den už se pomalu chýlil ke konci, když se najednou tichým lesem ozval bolestný řev. Byl to Ryo, který ležel na zemi, na pravém boku a držel si levé rameno. Cítil tam nesnesitelnou bolest. Kenshin, který byl poblíž rychle k němu doběhl.
„Co se ti stalo?“ zeptal se mírně vyděšeně.
Ryo neodpověděl, jen se teď snažil zadržet obrovskou bolest. Kenshin mu odstrčil ruku roztrh triko na místě, kde měl tetování s nápisem oheň. Okolo nápisu byly teď znaky. Kenshin rychle přes znaky projel prsty a něco zamumlal. Znaky začaly pomalu mizet a i Ryo cítil jak bolest polevuje.
„Můžeš mi prosím tě říct, co si dělal?“ zeptal se Kenshin.
„Co by, trénoval jsem a po jednom zapálení mě to začalo bolet. Už to bolelo předtím, ale nebylo to moc silné, tak jsem to ignoroval.“ odpověděl Ryo.
„Hlupáku, hned jak ucítíš tu bolest, tak přestaň.“ napomenul ho Kenshin.
„Proč?“ zeptal se Ryo.
„To ti teď nemůžu vysvětlit. Dostal jsi se už někam konečně? Rád bych si dal konečně horkou koupel.“ začal Kenshin další téma.
„Ne, už je konec třétího dne, ale nikam jsem se nedostal, tedy aspoň ohledně zahřátí vody.“ řekl Ryo.
„Jak to myslíš?“ zajímal se Kenshin.
„Povedlo se mi rychleji zapálit plamen na rukou a taky si myslim, že už mi vydrží déle, ale ohledně teploty jsem pořád na bodu mrazu.“ vysvětlil Ryo.
„Aspoň něco, když už nic.“ řekl Kenshin „Víš co, už jsi dneska dáme jen meditaci a jdeme spát. Třeba tě do rána něco napadne.“
„Dobře.“ přikývl Ryo.
Posadil se na zem a začal meditovat. Kenshin se posadil vedle něj. Takhle tam seděli skoro tři hodiny. První, kdo vstal byl Kenshin.
„Tak dneska jsem vydržel hodně dlouho.“ pochválil se a podíval se na Rya, který se ani nehnul.
Kenshin do něj šťouchnul. Ryo spadl na záda a začal chrápat.
„Usnul.“ pousmál se Kenshin „No tak ho nechám.“
Vešel do chatrče lehl si na svou matraci a povzdechl si.
„Ach jo, nechce se mi ho tady nechávat samotného, ale jestli nezjistím o něm podrobnosti, nebudu mu moc pořádně pomoct s jeho tréninkem. Navíc ty trosky jsou docela dost daleko.“ přemýšlel Kenshin „Otázkou taky je jestli tam vůbec něco zbylo. Přece jen je to víc jak šest let, tedy aspoň co jsem slyšel z drbů a ani těch se nemůžu držet pořádně. Ale co, přece jen tam radši půjdu a Ryo se bude muset nějak o sebe posarat.“
S těmito myšlenkami pomalu usnul. Ryo mezitím dál spál nerušeně u jezírka.

***

„Už určitě musí být večer.“ ozvala se Junko, která i když nechtěně šla za Daijim.
„To nám teď může být ukradené.“ řekl Daiji „Tady to stejně nepoznáme. Divím se, že se sem vůbec nějaké světlo dostane.“
Byli v jeskyni, která je měla podle mapy dovést k místu, kde se Daiji naučí novou techniku. V jeskyni byla tma až na občasné slabé průniky světla. Díky tréninku a zvyknutí viděli aspoň obrysy a Daiji tak poznal, že postupují dál aniž by na nějaké světlo narazili.
„Už jsme tady asi druhý den, ale já si pořád na to tady nezvykla.“ řekla mírně ustrašeně Junko.
„Tak si měla zůstat venku a vrátit se do Konohy.“ odsekl Daiji.
Většinou býval Daiji milý člověk, ale nejistota jeho cesty, zodpovědnost která ho čekala a skuhrání Junko ho rozčilovalo.
Junko už mlčela a jen se držela Daijiho ramene, aby se neztratila. Po asi půl hodině cesty se Daiji zastavil.
„Asi to bude pro dnešek muset stačit. Začínají mě bolet oči.“ řekl a posadil se na studenou kamenou zem „Najíme se, budeme chvilku meditovat a pak půjdeme spát.“
Junko jenom přikývla a sundala si batoh

***

Rya začali probouzet paprsky Slunce, které pronikaly přes koruny stromů. Zamžoural a rozhlédl se kde leží. Pořád byl u jezírka, za celou dobu se neprobudil.
„Asi jsem usnul při meditaci.“ vzpomínal Ryo „To už jsem na tom tak špatně, že mi nevadí spát na té studené zemi.“
Dveře chatrče se otevřeli a ven vyšel Kenshin. Na sobě už měl plášť a hlavu měl zakrytou kápí. Všiml si Rya jak na něho kouká a pomalu k němu došel. Ryo se postavil.
„Ryo, musím ti něco říct.“ začal Kenshin a Ryo nervózně polkl.
„Co se děje?“ zeptal se trochu vystrašeně.
„Musím někam jít.“ odpověděl Kenshin „Je to na docela dlouho, takže nevím kdy se vrátím. Nechám tě tu samotného tak se o sebe nějak postarej a dál trénuj, ale buď opatrný, ať se ti nestane to co včera.“
Kenshin ještě sáhl do kapsy a začal se v ní přehrabovat.
„Počkej a proč musíš odejít? Kam vůbec jdeš? Co když se ti něco stane nebo mně?“ ptal se Ryo „Vždyť nás spolu viděli ANBU z Písečné a proti nim nemám nejmenší šanci.“
Kenshin z kapsy vytáhl nějaké peníze a dal je Ryovi do ruky.
„Detaily ti nemůžu říct. Aspoň ne teď a neboj se, budeš v pořádku.“ odpověděl Kenshin a otočil se „Až se vrátím, chci tu horké prameny.“
Poté se rozběhl a za několik sekund zmizel Ryovi z očí. Ten si zklamaně povzdechl a strčil peníze do kapsy. Pak se dal do rozcvičování. Když se řádně rozcvičil, klekl si k jezírku, tak jako předchozí dny a zkoušel ho ohřát. Stejně jako v předchozích dnech se mu pořád nedařilo vodu nějak ohřát.
„Do háje, musím přemýšlet nad tím co dělám špatně.“ pomyslel si zoufale Ryo po dnešním pátém neúspěchu „Je tohle snad můj limit? Nemůžu už víc zesílit? Ne, ne, ne. Nesmím takhle nad tím tak přemýšlet. Kenshin mi věří, jinak by mě tu nenechal samotného.“
Ryo se postavil a pomyslel si: „Budu aspoň trénovat taijutsu a běhat. Fyzička je taky důležitá, zvlášť pro mojí techniku.

***

„Konečně jsme sem dorazily.“ řekla Nariko a podívala se na vesnici, která se pod nimi rozprostírala.
„To je ta vesnice, kterou jsme hledali? Jsi si jistá?“ zeptala se Leiko.
„Taka-me.“ řekla Etsuko a její oči změnili barvu „Je tam docela rušno.....Cože?..Támhle je jeden zločinec, kterého jsem před pár dny viděla v bingo knize a támhle další a další.“
„Jo jsme tu správně.“ odpověděla Nariko „Tak teď si sundejte ochranné čelenky a schovejte je tady.“
„Proč?“ zeptala se Yukiko, zatímco si Nariko sundavala masku a odvazovala čelenku.
„Protože tahle vesnice se jen hemží zločinci a čelenky by byli hodně nápadné. Stačí, že jsme ještě děti, takže už takhle to nebude žádná sranda.“ vysvětlila Nariko.
Dívky si tedy sundali svoje čelenky a Nariko je zakopala pod jeden strom. Pak se všechny vydali do vesnice. V klidu pocházeli ulicemi a nikdo si jich nevšímal.
„Zdá se, že všichni mají dost svých problému, tak se s námi ani nezahazují.“ pomyslela si Etsuko.
„Nechcete si koupit Kyuubiho prach?“ zastavil Yukiko pohublí muž.
Měl vtíraví hlas a usmíval se polobezzubým úsměvem. Yukiko se u něj zastavila a dívala se na jeho zboží. Zbytek zatím pokračoval dál.
„Co je to Kyuubiho prach?“ zeptala se zvědavě.
„Je to sušená Kyuubiho chakra. Je hodně vzácná.“ řekl muž svým vtíravým hlasem.
„Tak na to asi nebudu mít peníze.“ řekla zklamaně Yukiko.
„Tak si místo toho můžete koupit umělou chakru.“ nabídl muž a ukázal na pytlík obvázaný modrým páskem „Ještě se moc nepoužívá a je to jen prototyp, ale stoprocentně funguje a udělá vás silnější.“
Yukiko úžasla a hned začala hledat peníze. Najednou jí, ale začal někdo odtahovat. Byla to Etsuko.
„Co si sakra myslíš, že děláš?“ zeptala se když se vzdalovali od obchodníka.
„Měl u sebe věc, která mi pomůže zesílit.“ bránila se Yukiko „Něco takového by se mi hodilo.“
„Takovým věcem tady nevěř, jsi ve vesnici zločinců.“ řekla Etsuko a lidi okolo kterých prošli se na ní podezřele podívali.
Šly asi tak ještě minutu. Zastavili se u hospůdky, kde na ně čekaly Nariko a Leiko.
„Tady je, vykecávala se s nějakým šmelinářem.“ vysvětlila Etsuko.
„Ts, jak můžeš být tak hloupá. To mně už během cesty nabídly tři lidé nocleh zadarmo a já je slušně odmítla s tím, že pospíchám.“ vytahovala se Leiko.
Yukiko se s Etsuko znechuceně pousmály.
„Fajn, není čas se tu dohadovat, jaký kdo je, jdeme dovnitř.“ řekla Nariko a vstoupila do hospody.
Dívky šly za ní. Hospoda až asi na dvě lampy nebyla moc osvětlená. Jediné okno, které zde bylo bylo špinavé, takže do ní moc světla nepronikalo. Nariko procházela okolo stolů až k barmanovi a dívky jí následovali.
„Dobrý den, potřebovala bych od vás určité infomace.“ řekla Nariko.
„Dobrej slečinko a napadlo vás, že nic tady není zadarmo, natož pak informace?“ zeptal se barman a drze se pousmál.
Pár lidí, co to slyšelo se zasmálo. Nariko vytáhla váček s penězi a vysypala ho na stůl. Všichni se podívali jejím směrem. Zvlášť muž o dvě stoličky od ní peníze s chutí sledoval. Dívky také s úžasem sledovali kolik toho Nariko u sebe má. Barman si vzal jednu minci a prohlédl si jí, pak jí položil, vzal čtyři sklenice a nalil do nich nějaké pití.
„Jen se napijte, žádný jed ani jiné ****** v tom nejsou.“ řekl, když si všiml nervózniho výrazu dívek a podíval se na Nariko „Tak copak chcete vědět?“
Nariko se napila ze své sklenice a pak se zeptala: „Kolik toho víte o ninja klanech Konohy?“
„Znám jich docela dost a s některýma jsem dokonce bojoval.“ odpověděl barman.
„Hledám jednoho člena z klanu, který se specializuje na pečetění. Chtěla jsem pomoc od nich, ale oni razantně odmítly. Podařilo se mi, ale zjistit, že jeden jejich člen je z Konohy a utekl, tak ho teď hledám, aby mi pomohl.“ vysvětlila Nariko.
„Pečetění...hm... vzpomínám si na jednoho muže. Jmenoval se Makoto. Jednou jsem se s ním setkal, ale jak je vám jasné nebylo to v dobrém.“ vzpomínal barman „Slyšel jsem, že ho před pěti lety někdo zabil. Prý to byl jeho vlastní syn. Zřejmě toho hledáte.“
„Ano a znáte jeho jméno nebo aspoň víte jak vypadal?“ zeptal se s malou nadějí Nariko.
„To ne, nikdy jsem ho neviděl, ale vím že Makoto měl rudé vlasy, třeba je bude mít stejné i jeho syn.“ odpověděl barman.
Muž vedle Nariko se postavil a vzal si pár mincí.
„Znám jednoho takového *********.“ řekl muž a schoval peníze.
„Jak vypadá?“ zeptala se Nariko.
„To pořádně nevím, ale vím že má rudé vlasy a pořád chodí po Zemi Ohně v modrém plášti s kápí.“ řekl muž „Hraje si na hrdinu. Při mé akci mě ten **** napadl a rozbil mi ****. Kvůli němu jsem pak skončil ve vězení. Mohl by to být váš člověk.“
„Modrý plášť a rudé vlasy?“ pomyslela si překvapeně Yukiko.
„Modrý plášť?“ zamyslel se barman „Toho mladíka znám. Poslední tři dny tu chodil po vesnici a vyptával se na informace o jednom klukovi. Myslím, že vím kde přebývá.“
„Kde?“ zeptala se rychle Nariko.
„Na severovýchodě. Půl dne chůze odtud. Je tam malé jezírko a stará chatrč. Mohl by tam přespávat, ale šance je to malá.“ odpověděl barman.
Nariko s dívkami rychle dopily svoje pití, poděkovali a vyrazily ven. Zvláště pak Nariko, která byla jako blesk. Proto si také nevšimla před hospodou party mužů a narazila do nich.
„Ale, ale, ale copak to tu máme?“ zeptal se jeden z nich „Čtyři malá jehňátka.“
Nariko se pomalu zvedla. Mezitím z hospody vyšel muž, který seděl vedle nich.
„Pánové, buďte na ně jemní, ještě je budeme potřebovat.“ řekl muž a usmál se „Zatím je svažte.“
Muži vytáhli provazy a začali cukající se dívky svazovat. Leiko chtěla zařvat, ale hromotluk, který ji svazoval jí dal ruku před pusu a tak mu musel pomoc se svazováním další jeho kolega. Dohromady dívky napočítaly jedenáct mužů, včetně velitele. Až na velitele to byly všichni statní hromotluci.
„Hej ,co se to tady děje?!“ zeptal se vysoký blonďatý mladík, který zrovna procházel okolo.
„Špehové z Konohy.“ zalhal rychle velitel bandy.
„Aha.“ řekl mladík a pokračoval v cestě.
Nariko si všimla, že mladík má na pravé ruce uvázanou ochranou čelenku Konohy a její znak byl přeškrtnutý. Také si všimla, že dolní levý roh čelenky je odštípnutý. Nariko spozorněla a sledovala, jak mladík mizí.
„Tak jdeme. Míříme na severovýchod.“ zavelel velitel a celý tým se vydal po cestě, která měla vést k severní bráně vesnice, dívky táhli za sebou.

***

„Dneska už na to kašlu.“ řekl si Ryo a vstal.
Peníze v jeho kapse zachrastily. Ryo dal ruku do kapsy a peníze vytáhl. Přepočítal je a vrátil zpět do kapsy.
„To bude stačit, půjdu si něco koupit.“ řekl si a rozběhl se směrem k vesnici.
Moc daleko ale nedoběhl. Za půl hodiny běhu si všiml jak na polní cestě do vesnice veze vozík nějaký obchodník. Ryo si ho všiml a rozběhl se k němu.
„Aspoň nebudu muset až do vesnice.“ pomyslel si a zavolal „Haló, počkejte!“
Obchodník se zastavil a rozhlédl se. Když si všiml Rya jak na něj mává, nevěděl zda má počkat a nebo se dát na útěk. Nakonec se ale rozhodl počkat. Ryo k němu doběhl.
„Dobrý den, co tady prodáváte?“ zeptal se trochu udýchaně Ryo.
„D-dobrý den.“ zakoktal obchodník „Mám tady nějaké ninja vybavení, oblečení a pití.“
„Ukažte mi to, prosím.“ požádal Ryo.
Obchodník vzal plachtu, kterou měl na svém vozíku a strhl jí. Ryo se začal kochat. Jako první ho zaujala železná koule, velká asi jako jeho dlaň, ze které čouhal krátký provázek. Byla v otevřené dřevěné krabici vystalné senem. V krabici bylo ještě dalších pět kousků.
„Co je to?“ zeptal se Ryo a potěžkal si kouli v ruce.
„Tomu se říká granát. Tady to zapálíte.“ odpověděl obchodník a ukázal na provázek „Pak to hodíte po nepříteli a bum.“
Ryo položil granát na zem a dál se díval na zboží. Vzal si dva velké kunaie a pár malých, několik shurikenů, dva výbušné lístky, dvě kouřové bomby a jeden krátký mečík. Obchodník mu řekl, že se to nazývá wakizashi. Nakonec ještě vzal dalekohled a nějaké saké pro Kenshina. Obchodník mu ho nechal aniž by se ptal na věk. Ještě si nakonec vzal dvě petrolejové lampy a petrolej, protože měl v plánu začít trénovat i v noci.
„Páni.“ řekl Ryo, když se podíval jaké oblečení obchodník má.
Bylo tam mnoho zajímavého oblečení. Nakonec ale Rya zaujali dva obyčejné pláště jemně pískové barvy a dva slaměné klobouky s kovovým plýškem vpředu.
„Tohleto nosí skoro každý ninja nebo nukenin. Na ten plýšek na klobouku se vyrývá znak vesnice, pokud je používají ninjové místo ochranné čelenky.“ vysvětlil obchodník.
„A tak to má být. Abychom nebyli příliš nápadní, že?“ usmál se Ryo a vzal pláště i s klobouky.
Pak vytáhl peníze a obchodníkovi zaplatil. Oba dva si poděkovali, obchodník si opět zakryl zboží a vydal se na cestu. Ryo přes sebe hodil plášť, zapnul si ho u krku a nandal si klobouk.
„Frajer.“ pochválil se, posbíral zbytek, věcí které nakoupil a vydal se zpět domů.

***

Daiji s Junko dále pokračovali jeskyní. Daiji už byl hodně vystresovaný kvůli tomu jak cesta pomalu ubýhá. Junko raději už mlčela a nestěžovala si. Šli už dnes asi šest hodin bez toho aniž by si odpočinuli. Celou dobu klopýtali přes hrbolatou jeskynní cestu. Ta ale najednou nebyla hrbolatá, ale hladká. Daiji se zastavil.
„Děje se něco?“ zeptala se Junko a ozvěna jejího hlasu se nesla jeskyní.
„Zem se změnila, je to jako bychom stáli na vykamenované cestě a jak slyšíš naši ozvěnu, asi jsme v nějaké větší místnosti.“ odpověděl Daiji a udělal ještě několik kroků.
Okolo nich se začali rozsvěcovat pochodně a oba, když si na světlo po několika minutách zvykli uviděli, že jsou skutečně ve velké místnosti, která byla podpírána masivními kamennými sloupy. Stěny místnosti budovy byly vyrobené z hlíny, což Daijiho v jeskyni docela překvapovalo.
„Podívej se támhle.“ ukázala Junko před sebe
Daiji se podíval před sebe. Na konci místnosti uviděl cestu, která je měla vést dál. Vydal se tedy tím směrem.
„Počkej a nevezmeme nějakou pochodeň?“ zeptala se Junko.
„Jo, jo. Jen se chci podívat.“ odpověděl Daiji.
Oba došli doprostřed, když tu je zastavil podivný zvuk, něco jako hrabání. Junko se podívala na jednu ze stěn a hlasitě vyjekla. Daiji se podíval také na stěnu. Z té se mezitím hrabalo mrtvé lidské tělo. Ale nebylo to jen z toho místa. Ze všech stěn se snažila vyhrabat mrtvá těla. Několik jich dokonce sletělo ze stěny, která byla asi pět metrů nad podlahou.
„Rychle, musíme utéct!“ zařval Daiji na vyděšenou Junko.
Ta jen přikývla a dala se na útěk. Ten už ale byl zatarasený dalšími mrtvými.
„Co budeme dělat?“ zeptala se rozrušeně Junko.
Daiji ji předběhl a rozběhl se na mrtvoly.
„Konoha Senpuu.“ řekl vyskočil do vzduchu a jedním kopem smetl dvě mrtvoly.
Jejich lebky sice nakřuply, ale i tak vstali a dal se k nim sunuli.
„Kage Bunshin no Jutsu.“ řekl Daiji a okolo něj se objevilo deset jeho klonů.
Ti se hned dali do boje s mrtvými. Junko chvíli vyděšeně koukala, ale pak se vzpamatovala a vytáhla své senbony.
„Ninpou: Hachi.“ řekla a senbony se rozletěli na několik mrtvol.
Probodali je naskrz, ale mrtvoly pokračovaly dál. Junko si začala zoufat. Rychle vytáhla další zbraně a začala je bez přemýšlení házet po mrtvolách, které se k ní blížili. Zbraně se sice do mrtvol zapíchly, ale nic víc se nestalo. Mrtvoly dál postupovali k Junko. Daiji se mezitím bránil jak jen mohl, ale i k němu a jeho klonům se stahovalo dost mrtvol.
„Sakra co budu dělat?“ zeptal se zoufala sám sebe.

***

Muži už několik hodin táhli dívky na lanech po polní cestičce a co nejrychleji mohli se blížili k místu, kde by měl být muž, kterého tak jejich velitel hledá. Bylo pozdní odpoledne, když se muži zastavili.
„Dobře krátká přestávka.“ zavelel velitel.
Ještě než stačili něco udělat se začala okolo nich zvedat mlha a hned zase klesat. Dívkám se naskytl hrůzný pohled. Všichni muži včetně velitele měli podřízlé hrdlo a jejich krev prýštila do vzduchu. Trocha krve zašpinila i dívky. Ani jedna z nich nedokázala vydat jedinou hlásku a nevšimly si že už nejsou svázané.
Nariko si to uvědomila jako první, postavila se a otočila se do prava.
„Ty?“ zeptala se překvapeně.
Ostatní dívky se podívali jejím směrem. Kousek od nich stál krásný třináctiletý, slušně oblečený kluk s delšími hnědými vlasy. Dívky se postavili.
„Zdravím. Pár dní jsme se neviděli.“ pozdravil s úsměvem.
„Tenhle masakr?“ podívala se Nariko kolem „To jsi udělal ty?“
„Ano, ale abych pravdu řekl tu techniku nesnáším. Je hrozně...jak to říct nudná a nesportovní.“ odpověděl kluk a pokrčil rameny „Ale nechtěl jsem se s nimi moc zahazovat.“
„Co jsi zač a co po nás chceš?“ zeptala se Etsuko.
„Naše chytrá dívenka se ozvala.“ usmál se kluk „Jsem číslo Tři, ovšem většina mi říká Hiroshi.“
„Chytrá dívenka?“ zpozorněla Etsuko „To ty jsi se přeměnil za Nariko a napadl nás.“
„Bingo.“ rozhodil Hiroshi radostně rukama.
„Ale proč?“ zeptala se Nariko „Vždyť se ani pomalu neznáme.“
„To je jedno.“ řekla Leiko, udělala pár kroků dopředu „Kanishiruudo.“
Než Hiroshi nějak zareagoval zmizel v pevném krunýři.
„Rychle utečeme, než se z...“
Krunýř najednou zapraskal a pak se jeho přední část rozpadla. Hiroshi tam stál s jednou nohou napnutou. Pak ji vrátil zpět na zem a udělal pár kroků vpřed.
„Vypadá to, že s mluvením jsme skončili dost brzo.“ usmál se.