Nová generace - 22.) Překážky

„Tak a jsme tady.“ řekl Kenshin a ukázal na polorozpadlou chatrč a malé jezírko vedle ní „Tady teď strávíme nějaký čas tvým tréninkem.“
Byla už tma, ale díky měsíčnímu svitu Ryo i Kenshin dobře viděli. Ryo došel k vodě a sáhl si do ní. Byla úplně ledová.
„Ale tohle není horký pramen.“ divil se Ryo „Mluvil jsi přece o horkém pramenu.“
„To ano, ty z tohoto uděláš horký pramen.“ usmál se Kenshin.
Ryovi spadla čelist a šokovaně se díval na Kenshina.
„Já? Jak?“ zeptal se Ryo.
„Svýma rukama.“ odpověděl Kenshin „Sledoval jsem tvůj zápas s tím klukem a přece on sám říkal, že tvé pěsti vůbec nepálí. Při tomhle tréninku se budeš snažit posílat svou ohnivou chakru do vody a ohřívat jí.“
„Jenže já potřebuju mít ruce uvolněné než použiju svojí techniku.“ začal se bránit Ryo „Ve vodě to fungovat nebude.“
„Promluvíme si o tom až zítra.“ řekl Kenshin a otevřel dveře do chaty.
Uvnitř byl pouze jídelní stůl, místo pro ohniště a dvě prožrané matrace. Oba dva si unaveně lehli každý na jednu matraci a do pár minut oba usnuli.
Asi hodinu před svítáním se Kenshin probudil. Vstal, došel k Ryovi a párkrát do něj šťouchnul nohou. Ryo se otočil na stranu a spal dál. Kenshin do něho kopnul o něco silněji. Ryo pomalu otevřel oči.
„Co se děje?“ zeptal se unaveně „Kolik je hodin?“
„Asi pět.“ odpověděl Kenshin „Vstávej musíš trénovat.“
„Proč?“ zeptal se rozespale Ryo „Je brzo.“
„Je tak akorát, rád bych měl teplou koupel, až vstanu.“ řekl Kenshin.
Ryo se prudce posadil a rozčileně se podíval na Kenshina.
„To si ze mě děláš srandu. Co si o mně myslíš? Že jsem nějaký tvůj sluha?“ rozčiloval se Ryo.
„Je to součást tvého tréninku. A jestli na mě budeš takhle drzý tak mi budeš muset říkat sensei a to by si snad nechtěl, ne?“ zeptal se klidně Kenshin.
„Ne.“ odpověděl v klidu Ryo.
Kenshin se vrátil zpátky ke své matraci. Lehl si a spal dál. Ryo znaveně vstal. Protáhl se a vyšel ven. Trochu si protáhl tělo, zaběhal si a pak půl hodiny meditoval. Když domeditoval, klekl si před jezírko.
„Tak jak na to?“ zeptal se sám sebe „Nejdřív to zkusim klasicky.“
Uvolnil ruce a chvilku počkal. Po necelé minutě začali jeho ruce planout. Ryo je zvedl a vložil do vody. Oheň uhasl. Ryo si potichu zanadával, vytáhl ruce z vody a zase je uvolnil. Jeho ruce zase začali planout a on je opět vložil do vody. Plamen uhasl. Takhle to Ryo zopakoval pětkrát, pak si musel aspoň na půl hodiny odpočinout. Lehl si vedle jezírka a zamyslel se.
„O co mu tímhle jde?“ přemýšlel „Jak tímhle mám zesílit. Nerozumím tomu a to mě štve. Ani nevím proč jsem tuhle techniku vymyslel. Vždyť tím moje pěsti moc nezesílí. A to je druhá věc, používám jenom ruce. Sakra co blbnu, měl bych odpočívat, ne se stresovat.“
Ryo zavřel oči a usnul. Mezitím se rozednělo a Kenshin se probudil. Unaveně se protáhl a vstal. Vyšel ven z chatrče zkontrolavat Rya.
Když si všiml, že Ryo spí pomyslel si: „Jo, chlapče, ty to ještě se mnou budeš mít těžký.“
V klidu k němu došel a pak ho kopnutím poslal přímo do jezírka. Ryo se šokem ze studené vody probudil a v jezírku se postavil. Voda mu byla do úrovně břicha.
„Soudě podle tvé reakce hádám, že voda není moc teplá.“ řekl Kenshin.
Ryo se jen klepal. Pomalu vylezl na břeh a posadil se na zem.
„Omylem jsem usnul.“ vysvětlil Ryo „Byl jsem unavený.“
„Omyl tě může stát život Ryo.“ řekl Kenshin „Teď když už jsi vzhůru můžeš pokračovat v tréninku.“
Ryo raději neodmlouval. Klekl si k jezírku, uvolnil ruce a čekal než ruce budou zas moct hořet.
***

Začalo svítat a všechny čtyry dívky se probudili. Nariko vstala, zatímco ostatní se ještě protahovaly.
„Měla bych nám sehnat něco k jídlu.“ řekla a už chtěla odejít.
„To nemusíš.“ zastavila jí Yukiko „Nastražila jsem tady past a něco se zřejmě do ní přes noc chytilo.“
„Snad to bude jedlý.“ řekla pochybně Leiko.
Yukiko vstala a zmizela v křoví. Za několik minut se vrátila a v ruce držela mrtvého zajíce.
„Bomba, pořádně se najíme.“ zaradovala se Etsuko.
„To ještě není jisté.“ řekla Yukiko „Umíte to někdo uvařit? Já to totiž neumím.“
„Já to udělám.“ pousmála se Nariko „Dej mi to.“
Yukiko dala zajíce Nariko. Ta udělala potřebné úpravy, zatímco Leiko rozdělávala oheň. Za necelé dvě hodiny si pochutnávali na krásně opečeném mase.
„To je vážně dobrota.“ pochválila Etsuko.
Nariko mlčela. Nechtělo se jí odpovídat, protože by tím pouze vytáhla pro ní bolestivé věci. Půl hodiny po jídle vyrazili dál na cestu. Nariko běžela vpředu a těsně za ní Leiko. Etsuko s Yukiko byli trochu pozadu.
„Řekneš nám už konečně kam jdeme?“ zeptala se Leiko.
„Do jedné vesnice.“ odpověděla Nariko „Musíme tam něco zjistit.“
„O tom muži, co ho hledáš?“ položila Leiko další otázku.
„Správně.“ přikývla Nariko a otočila se na Etsuko a Yukiko „Trochu zrychlete.“
Etsuko s Yukiko rychle doběhly k Nariko a teď běželi po jejím boku.
„Máme problém.“ oznámila Yukiko.
„Co se děje?“ zeptala se Nariko.
„Někdo nás sleduje.“ odpověděla Etsuko „Viděla jsem pohyb tak půl kilometru od nás. Byl to jen nějaký malý záblesk, takže to není jisté, ale měli bychom něco udělat.“
„Dobře, zrychlíme.“ řekla Nariko a bez dalších rozkazů přidala na rychlosti, stejně tak ostatní dívky.

***

„Do háje.“ postěžoval si Katsuro.
Běžel přímo v předu a vedle něho ho jen taktak dobíhal Jiro. Hned za nimi byli Rei a Nobu.
„Co se děje?“ zeptal se Jiro.
„Zřejmě jsem je ztratil.“ odpověděl Katsuro „Už nic nevidím.“
„Cože?! To si ze mě děláš srandu!“ rozčílil se Jiro „Vždyť používáš tu svojí techniku! Trochu se sakra snaž!“
„Já nemám Byakugan! Kolikrát mám vysvětlovat, že moje technika nevidí skrz věci! Vidím jen na dálku a pohyby!“ rozčílil se i Katsuro.
Mezi ně rychle vtrhl Nobu než by se to mohlo ještě zhoršit.
„Uklidněte se.“ řekl klidně „Prostě pokračujme dál. Za chvíli je určitě doženeme.“
Všichni dál pokračovali mlčky. Po další půl hodině se, ale Katsuro zastavil. Kluci stáli za ním a Katsuro se rozhlížel kolem sebe. Skrz stromy prosvítali paprsky Slunce a až na pár zakrákání vran nebylo nic slyšet.
„Děje se něco?“ zeptal se Rei.
„Něco mi tu nesedí.“ odpověděl Katsuro, podíval se nahoru a zhrozil se „Nad námi!“
Všichni rychle uskočili a na zem, kde před několika sekundami stál Katsuro přistála Nariko s maskou na obličeji a její meč se zabodl do hlíny. Rychle ho vytáhla a vyrazila na kluky. Ti se jejím útokům začali vyhýbat.
Šlo to ale dost ztěžka, protože Nariko se hýbala strašně rychle. Nobu při jednom z jejím vyražení natáhl svou ruku, vyhnul se meči a vrazil Nariko pěstí. Maska praskla, ale Nariko pokračovala dál jako kdyby jí pěst vůbec nezranila a bodla Nobua do ramena ruky, kterou jí dal pěstí. Nebodla ho ale příliš hluboko, protože Katsuro rychle vytáhl shurikeny a hodil je po ní. Nariko se jedním obrovským výskokem shurikenům vyhla a zmizela v korunách stromů. Bylo slyšet jen šustění okolo nich. Kluci se semkli víc k sobě a čekali odkud zautočí.
„Tohle byla Nariko?“ zeptal se Nobu a držel si zranění.
„Já nevím.“ odpověděl Jiro a nervózně se rozhlížel „Vypadá jako ona, ale tohle nejsou její pohyby. Také by nikdy na nás nezaútočila.“
„Myslíš?“ zeptal se Katsuro a vytáhl dva kunaie „Ví, že jí budeme chtít odvést domů.“
„Kanishiirudo .“
Zpod země vylezl tvrdý krunýř a uvěznil kluky v sobě. Ti se teď vyděšeně dívali, co se stalo. Z křoví vedle krunýře vyšla Nariko a sundala si masku. Na levé straně tváře se jí začala dělat modřina.
„Dobrá práce, Leiko.“ pochválila Nariko dívku, která zrovna nejistě vylézala z křoví.
„Zařídila jsem to tak, aby se to rozpadlo až za deset hodin, takže budeme mít náskok a už nás nedoženou.“ řekla provinile Leiko.
„To bude stačit.“ řekla Nariko „Tak pojď jdeme za Etsuko a Yukiko.
Nariko se začala vzdalovat od krunýře a Leiko šla pomalu za ní. Ušly asi jen dvacet metrů, když uviděli Yukiko na zemi opřenou o strom, jak brečí a Etsuko snažící se jí utěšit.
„Já mu vážně nechtěla ublížit, ale nestihla jsem zastavit.“ brečela Yukiko.
„Bude v pořádku Yukiko, moc jsem ho nebodla.“ snažila se jí utěšit Nariko „Aspoň si jsme kvit za tu ránu do obličeje.“
Yukiko ale brečela dál.
„Je to můj kamarád. Známe se od té doby, co jsem začala chodit na Akademii. Vždycky za mnou o přestávkách chodil a povídali jsme si.“ vzlykala Yukiko „Tohle mi nikdy neodpustí.“
„Nic si z toho nedělej. Nobu ti to určitě odpustí. Je to hodný kluk. Určitě to pochopí. Navíc je dobře, že se to stalo, kdyby nás pronásledovaly dál nebo se k nám přidali, mohlo by se jim stát něco horšího.“ utěšovala Etsuko Yukiko a podívala se na Nariko „Nemám snad pravdu, Nariko?“
„Pravda.“ přikývla Nariko „Takhle aspoň víme, že budou v bezpečí.“
Yukiko si otřela slzy a vstala. Nic neřekla a vydala se dál na cestu.

***

Junko s Daijim mezitím procházeli hustým lesem. Daiji se zrovna díval do mapy a četl znaky na její straně. Junko šla mírně znechuceně za ním.
„Jsi si jistý, že jdeme správně?“ zeptala se „Fakt si myslím, že jsme se na té louce měli vydat tou severní cestou.“
„Jdeme správně.“ řekl Daiji „Jsem si tím skoro jistý.“
„Právě že jen skoro.“ zamumlala Junko.
Daiji nic neřekl a pokračoval dál. Junko smířlivě za ním. Po půl hodině, když už byl les skoro tak hustý, že se jím nedalo pomalu ani jít se Daiji zastavil.
„Co je?“ zeptala se Junko.
„Pššt.“ dal si Daiji prst před pusu a poslouchal.
Junko se zaposlouchala také, ale nic neslyšela. Daiji se rychle kupředu, tak jak to jen cesta dovolovala. Junko šla za ním. Šli asi pět minut než Junko začala slyšet před sebou hučení vody.
„To je vodopád.“ řekla překvapeně.
Daiji pokračoval mlčky dál a čím blíž byli hukotu vody, tím víc se usmíval. Za několik minut z lesa oba dva vyšli a teď byli na mítince na které bylo jezírko a voda do něj tekla z asi desetimetrového vodopádu. Celá východní strana byla, kam až Daiji s Junko dohlédli zatarasená skálou.
„Páni, tady to vypadá nádherně.“ rozhlížela se úžasle Junko.
Daiji se sklonil k trávě a prohrábl jí rukou.
„Je jemná a zem je vlhká.“ řekl a sundal si boty.
„To už jsme jako tady? To ta naše výprava už skončila?“ ptala se Junko.
„Ne, ale radši si tady odpočineme a vyrazíme až odpoledne.“ odpověděl Daiji a začal se procházet po mýtině.
Junko si sundala batoh, sedla si na zem a začala meditovat, tak jak jí to Daiji večer ukazoval.
„Běž radši do vody. Sedni si tam na nějaký kámen nebo kdyžtak na břeh. Líp se uvolníš.“ řekl Daiji.
Junko přikývla a vstala. Došla k jezeru a rozhlédla se. Uviděla sice pár výstupků, ale žádný nebyl úplně na suchu.
„Ale co, tak budu trochu mokrá, je tu hezky teplo, tak uschnu.“ pomyslela si a s rozběhem skočila na jeden výstupek, který byl asi pět centimetrů pod vodou.
Posadila se a začala meditovat. Studená voda jí, ale trochu rozptilovala. Junko to vzala jako výzvu. Daiji zatím došel ke skále a prohlížel si jí. Pak se k ní přitiskl a obličej natočil na vodopád. Všiml si, že za vodopádem, i když špatně, je vidět otvor do skály. Rychle vytáhl mapu a prohlédl si jí.
„Takže musíme dovnitř.“ pomyslel si „Jenže, kam ta cesta vede. Na mapě je jen vstup dovnitř a pak mapa dál pokračuje. Cesta tunelem v něm není vyznačená.“
Daiji si povzdech a vrátil se zpět k batohu Junko. Sundal si ten svůj, lehl si na zem a snažil se usnout.

***

Ryovi ruce začali plát a on je strčil do vody. Oheň okamžitě uhasl. Kenshin mezitím seděl ve studeném jezírku a sledoval ho.
„Pořád to nechápe.“ pomyslel si Kenshin a sledoval Rya, který si rozčileně lehl na zem „Ale je do toho vážně zažraný, to se musí nechat. Dokonce se ani nezeptal co jsem provedl. Úplně na to zapomněl.“
„Sakra, proč to pořád nejde?“ myslel si Ryo a díval se do nebe „Snažím se jak jen to jde, ale tu vodu neohřeju. Co dělám špatně? Aspoň kdyby mi někdo poradil. Do háje to Slunce svítí silně, ale ta zem je kvůli tomu jezírku pořád studená. Chtělo by to, aby Slunce....“
„Hej, dneska už na to kašli, odpočíváš už potřetí, bež radši zatím trénovat taijutsu.“ přerušil chod Ryových myšlenek Kenshin a pomyslel si „Chtěl bych mu poradit, ale musí na to přijít sám.“
Ryo se mlčky postavil a začal utíkat dál od chalupy.
„Snad si šel jen zaběhat.“ pomyslel si Kenshin.
Došel ke břehu jezírka a vylezl ven. Vzal si ručník a otřel se. Pak se oblékl.
„Čas udělat průzkum.“ řekl si a zmizel.
Ryo mezitím dál běžel. Nohy ho začali bolet, ale on pokračoval dál a nehodlal zastavit. Byl naštvaný, že nezvládá trénink, i když šlo teprve o jeden den, ale přece jenom po více jak osmi hodinách od té doby co to zkusil poprvé, čekal aspoň nějaký pokrok.
Nohy přestali Rya poslouchat a on se natáhl na zem jak dlouhý, tak široký. Ani se nenamáhal vstát, jen se otočil na záda a díval se zase na nebe. Z levého obočí mu teklo trochu krve. Ryo se několik minut koukal na nebe a pak se rozbrečel.

***

Dívky pokračovali co nejrychleji ve své cestě. Teď běželi na severozápad a doufali, že už je nikdo nesleduje. Yukiko byla na sebe pořád naštvaná za to co udělala Nobuovi, ale nic nedávala najevo. Etsuko se pořád rozhlížela kolem sebe, aby se ujistila, že je nikdo nesleduje.
„Nemůžeme na chvíli zastavit?“ zeptal se unaveně Leiko „Už vážně dneska nemůžu.“
Všichni se zastavili.
„Myslím, že se na chvíli můžeme zastavit, ale tak maximálně na hodinu.“ řekla Nariko „Zatím si odpočiňte a já tu zkusím najít něco k snědku.“
Nariko odešla a dívky se unaveně posadili na zem. Leiko se naklonila k Etsuko.
„Co to mělo znamenat, tam mezi těma dvěma?“ zeptala se potichu „Vůbec jsem tomu nerozumněla. Nariko zranila toho zrzouna, ale olejnačka říkala, že je to její vina.“
„Yukiko totiž ovládala Naričino tělo, proto se mohla pohybovat takhle rychle a mohla útočit i po Nobuově úderu.“ zašeptala Etsuko odpověď.
„Jak?“ zeptala se potichu Leiko.
„Můžete být prosím ticho.“ řekla mírně podrážděně Yukiko.
Etsuko s Leikou sebou trhli a radši už mlčeli. Najednou se nad nimi v korunách stromů ozvalo zapraskání a na zem spadla větev. Dívky rychle vstaly a vytáhli kunaie. Čekali jestli se někde něco pohne. Nic se ale nestalo.
„Co to bylo?“ zeptala se Leiko.
„Nevím.“ odpověděla Etsuko a zmateně se rozhlížela kolem sebe.
Yukiko došla ke stromu ze kterého spadla větev a vyšplahala na něj. Dívala se na všechny pevné větve, jestli na nich nebude nějaká stopa. Po několika minutách sešplhala dolů.
„Nic jsem ta nenašla, jen další nalomenou větvičku.“ oznámila.
„Takže nás někdo sleduje. Ale kdo?“ zeptala se Leiko „Kluci jsou určitě pořád v mojí technice. Budou tam asi ještě tak pět až šest hodin.“
„Navíc, kdyby to byly oni, určitě by nás takhle nesledovali, ale rovnou nás přepadli, vždyť je známe.“ řekla Etsuko.
„Bude polívka.“ ozvalo se za nimi.
Nariko se zrovna vrátila a v rukou měla nějaké jídlo. Dívky se jí ale lekly a rychle si zase připravily kunaie. Nariko na ně vyjeveně koukala.
„Vy polívku neradi?“ zeptala se překvapeně.
Dívky uklidili kunaie a oddechly si.
„To ne, ale vypadá to, že nás někdo sledoval.“ oznámila Leiko.
„Oh, vážně?“ podivila se Nariko, položila co nasbírala na zem a začala v zemi hloubit díru pro ohniště „A viděli jste někoho?“
„Ne, ale slyšeli jsme někoho. Zlomil jednu z větví na stromě.“ odpověděla Yukiko.
„Takže je pryč, to je dobře.“ řekla Nariko a dál hloubila.
„Nariko jsi v pořádku?“ zeptala se podezřele Etsuko.
„No jasně, proč se ptáš?“ zeptala se Nariko a mírně se pousmála.
„Chtěla bych ti něco říct.“ řekla Etsuko a Nariko jí pokynula, že může mluvit „Vím, že to bylo nedávno co Jiro a Ryo zemřeli, ale chtěli bychom se ujistit, že jsi úplně v pořádku a chci aby si věděla, že když budeš s čímkoliv chtít pomoc nebo se jen vypovídat, jsme tu pro tebe.“
Leiko a Yukiko se na Etsuko překvapeně podívaly. Nechápaly co to má všechno znamenat. Nariko vstala a na Etsuko se usmála.
„Vážím si toho. Pořád to sice bolí, ale musím se s tím naučit žít.“ řekla Nariko.
Etsuko k ní šla s otevřenou náručí, když ale k ní došla vrazila jí pěstí do obličeje. Nariko spadla na zem.
„Co to děláš?“ zeptala se vyděšeně.
„Umíš se přeměňovat docela přesvědčivě.“ řekla Etsuko „Dokonce si nevynechal toho čerstvého monokla z dneška, ale vůbec nevíš jaká Nariko je a to tě znevýhodnilo.“
Leiko s Yukiko na ně vyjeveně koukali a všechno jim teď došlo. Falešná Nariko se drze pousmála a začala tleskat.
„Musím uznat, že jsi opravdu chytrá dívenka.“ řekla falešná Nariko a bez problému se postavila „Tvoje rány ovšem tak silné nejsou.“
Její obličej nevypadal na to, že by se jí měla udělat další modřina. Etsuko se rychle vrátila k Leiko a Yukiko, které si už připravily kunaie.
„Futon: Repuushou.“ ozvalo se za falešnou Nariko.
Na místě kde stála se zvedl větrný vír, zvedl jí do vzduchu a začal do ní řezat, pak jí odhodil za dívky. Z křoví vylezla pravá Nariko a držela si zadní část hlavy.
„Ten ******** mě omráčil, zrovna když jsem sbírala jídlo.“ sdělila v krátkosti a vytáhla svůj meč „Teď to ode mě pořádně schytá.“
Falešná Nariko se postavila a znovu se usmála. Trochu se protáhla a rozběhla se na dívky. Levou rukou se zavěsila za krk Leiko, vyskočila do vzduchu a kopla Etsuko s Yukiko. Pak Leiko shodila obličejem na zem a klekla si jednou nohou na její tělo. Leiko zaječela bolestí. Nariko rychle na svůj falešný protějšek vyrazila a chtěla ho seknout mečem. Falešná Nariko se rychle vyhnula. Nariko dál útočila, ale její protivník se jí pořád vyhýbal.
Po několika dalších úderech se jí vyhnul, tak že nakonec stál jen kousek za ní a parkrát jí praštil loktem do zátylku. Nariko spadla na zem. Falešná Nariko se k ní sehla a chtěla jí vzít do náruče, ale uslyšela za sebou pohyb, tak se otočila.
„Taka--“
„Počkej!“ zastavila rozběnutou Etsuko napřažením ruky falešná Nariko.
Etsuko se zastavila v pohybu a špičky jejích prstů byli asi deset centimetrů od dlaně falešné Nariko.
„Takhle to dál nejde.“ řekla falešná Nariko „Musíme to pro dnešek ukončit.“
„Cože?!“ zeptala se rozčileně Etsuko.
„Nemám na vás náladu.“ vysvětlila jednoduše falešná Nariko.
„Nechtěj mě ******!“ řekla rozčileně Etsuko.
Nariko se podívala na svou dlaň.
„Pořád střádá chakru, její ruka je ode mě asi deset centimetrů, ale já cítím jak mi pomalu probodává dlaň jako katana.“ pomyslela falešná Nariko, něco zašeptala a řekla „Tak zatím čau.“
Hned jak to řekla zmizela. Etsuko se vyjeveně koukala před sebe.
„Proč si jí nechala utéct?“ zeptala se Nariko.
Etsuko se otočila. Všechny tři dívky už stály na nohou. Yukiko se trochu motala a Leiko si držela nos, ze kterého tekla krev. Nariko nechápavě koukala na Etsuko.
„Nejdřív mě zastavila a pak během okamžiku zmizela.“ odpověděla Etsuko.
„To je blbost.“ řekla Nariko „V klidu si odkráčela a ty jsi se na ní jen koukala.“
„Já jí jen viděla zmizet.“ namítla Etsuko.
„Sakra, to už je jedno!“ rozčílila se Leiko a pořád si držela nos „Spíš by nás mělo zajímat, kdo to je?“
„Dokázal si udržet proměnu, takže to asi nezjistíme. Pokud vás tedy někdo nenapadá.“ řekla Yukiko.
Dívky se zamysleli. Nemohli si nikoho určitého vybavit.
„Asi to byl jen nějaký zločinec, co nás chtěl okrást.“ řekla Nariko.
„Ne, věděl že někdo od nás umřel, jenom neznal jména, i když se mi zdálo, že při jmenování sebou mírně trhla.“ řekla Yukiko.
„Teď to neřešme. Odpočineme si, navečeříme se a vyrazíme.“ řekla Nariko.

***

„Hej, Junko vyrážíme.“ zavolal Daiji na svou kamarádku, která znova seděla na výstupku a meditovala.
Junko vstala a vyskočila na břeh, kde jen tak tak přistála. Došla k Daijmu a chtěla si dát batoh na záda. Daiji jí ale zastavil a podal jí velký průhledný pytel.
„Na co to je?“ zeptala se a vzala pytel do ruky.
„Sundej si nepotřebné oblečení a hoď to do něj i s batohem.“ řekl Daiji, dal do pytle svůj batoh a začal si sundávat kalhoty.
„P-p-proč?“ zakoktala celá rudá Junko.
„Protože musíme projít tím vodopádem. Podél skal cesta nevede, tak musíme jít přes vodu.“ vysvětlil Daiji „Já nevím jak ty, ale já po vodě chodit neumím.“
Junko si začala mlčky sundavat nepotřebné oblečení a i s batohem ho hodila do pytle. Pytle si pak přivázali k pasu. Došli k vodě a vlezli do ní. Byla studená, ale Daiji s Junko nakonec do ní vlezli.
„Je to součást tréninku. Je to součást tréninku. Je to součást tréninku.“ opakovala si potichu zmrzlá a pořád rudá Junko.
Doplavali k vodopádu a pak proplavali skrz něj. Tam čekal Daijiho nepříjemný šok. Za vodopádem byla sice asi dva metry nad vodou jeskyně, ale nikam nevedla. Byla tak maximálně na úkryt.
„Co teď?“ zeptala se Junko.
„Nevím.“ řekl Daiji a podíval se pod Junko.
Junko zrudla ještě víc a vrazila Daijimu pořádnou facku.
„Kam to koukáš, ty úchyláku?!“ rozčílila se Junko a vyplavala skrz vodopád zpátky.
Daiji si držel místo, kam ho Junko praštila a pořád se díval na místo jako předtím.
„Něco tam je.“ řekl si teď už pro sebe a potopil se.
Plaval asi jen tři metry pod hladinu, když si všiml že ve skále je docela velká díra, která by i klidně mohla vést do jeskyně. Daiji vyplaval na hladinu, odmotal si pytel a přivázal ho k jednomu výstupku. Pak se znovu potopil. Doplaval k díře a pokračoval jí dal. Během okamžiku si všiml, že cesta končí a nad ním byla vidět kruhová hladina, asi dva metry široká. Daiji vyplaval na hladinu. Byl teď v rozlehlé jeskyni. Všiml si, že jeskyní vede cesta.
„Jo.“ řekl nahlas a praštil do vody „Jsem dobrej.“
Zase zmizel pod hladinu, odvázal pytel a přivázal si ho okolo pasu. Už se chtěl potopit, když si vzpomněl na Junko.
Ta mezitím rozmrzele doplavala ke břehu a zrovna vylezla ven z vody, když Daiji vylez zpod vodopádu.
„Našel jsem cestu, tak sebou pohni!“ zavolal na ní.
Junko na něj vrhla vražedný pohled.
„S tebou už nikam nejdu!“ řekla rozčileně.
„Jak chceš.“ pokrčil rameny Daiji a zmizel ve vodopádu.
Junko chvilku šokovaně koukala a pak si sedla na břeh zády k vodopádu.
„Však on se ještě vrátí a omluví se.“ řekla si Junko.
Daiji se ale vrátil zpátky za vodopád a hned se potopil k díře. Proplaval jí a vylezl v jeskyni. Už chtěl jít dál cestou, ale na chvíli se zastavil.
„No, nevím jestli bych jí měl nechat samotnou.“ zamyslel se „Kolik asi tak může být. Tak dvě hodiny než se začne stmívat. Tak dobře, počkám tu dvě hodiny, jestli se objeví, když ne budu pokračovat dál sám.“
Daiji se posadil před vodu a čekal.