Nová generace - 21.) Nové cesty

„Už jsi úplně v pořádku.“ řekl doktor, když pořádně prohléd Rya „Všechny rány jsou zacelené. Zbyla ti po nich jen malá jizvička.“
„Děkuji vám.“ uklonil se Ryo.
„Nemáte za co.“ mávl rukou doktor „Kenshinovi-san a jeho přátelům vždy rádi pomůžeme.“
„Mohu se zeptat? Co pro vás Kenshin udělal?“ zeptal se Ryo.
„Kenshin-san osvobodil naši vesnici.“ odpověděl doktor „Bylo to asi před dvěma lety. Vesnici ovládal jeden klan nukeninů a my jim museli platit. Ať už penězmi, našími zásobami nebo ženami. Každý měsíc. Kenshin-san nás zachránil a málem přitom zemřel. Povedlo se nám zajmout některé nukeniny a odvézt do Konohy, kde jsme za ně dostali odměnu. Část peněz si Kenshin-san nechal a zbytek dal nám.“
Dveře do domku se otevřeli a dovnitř vešel Kenshin s plými batohy.
„Tak jak je na tom?“ zeptal se, když uviděl doktora a sundal si kapucu.
„Je v pořádku.“ odpověděl doktor.
„Dobře, děkujeme vám za pomoc.“ poklonil se slabě Kenshin a podíval na se na Rya „Tak můžeme vyrazit?“
„Kam?“ zeptal se Ryo.
„To už chcete odejít? Klidně jste tu mohli zůstat déle. Mně ani rodině by to nevadilo.“ nabídl se doktor.
„To ti řeknu cestou.“ odpověděl Kenshin na Ryovu otázku a zase podíval na doktora „To je dobré, musíme vyrazit. Máme ještě nějakou práci.“
Ryo přes sebe hodil plášť a nandal si kloubouk. Kenshin mu pak podal menší batoh a on si ho dal na záda.
„V tom případě, buďte opatrní a někdy se zastavte.“ rozloučil se doktor.
Kenshin s Ryem se s ním rozloučili a vyšli z domu. Dali se na směrem na jiho-západ.
„Tak kam míříme?“ zeptal se Ryo po několika minutách ticha.
„Nejdřív chci slyšet tvou odpověď.“ řekl Kenshin.

O ŠEST DNÍ DŘÍVE

Ryo se probudil. Tentokrát nad sebou měl dřevěný strop.
„Kde to jsem?“ zeptal se rozespale a posadil se.
Přitom cítil bolest na břiše a v rameni.
„U doktora, přesně jak jsem slíbil.“ odpověděl Kenshin, který stál u své postele a zrovna si nandal plášť „Jsem rád, že si se už probudil spal jsi dva dny.“
„Takhle dlouho?“ podivil se Ryo.
„Ano.“ odpověděl Kenshin a posadil se na svou postel „Vím, že si teď asi ještě mimo, ale rád bych ti řekl svou nabídku a byl bych velmi rád, kdybys jí přijmul.“
„Jsem v pohodě tak povídej o co jde.“ vyzval Ryo Kenshina.
„Dobře.“ přikývl Kenshin „Už od doby co cestuju se snažím pomáhat vesnicím Země Ohně a dalším vesnicím i mimo. Občas se mi podaří chytit některého toho zločince a dostat za něj odměnu. Chtěl bych tě požádat, jestli by jsi mi s tím nepomáhal?“
Ryo se zamyslel a po dvou minutách odpověděl: „Nejsem na to moc slabý?“
„Vytrénoval bych tě.“ odpověděl Kenshin „Vím, že máš ještě jinou práci, ale připusť si to, jsi slabý a kdybys chtěl udělat to co máš v plánu mohl bys rychle zemřít. Já ti pomůžu zesílit a ty mi za to pomůžeš ochraňovat vesnice a chytat zločince.“
Ryo mlčel. Kenshin se na něj díval, ale Ryo pořád neodpovídal.
„Nechci tě stresovat. Na odpověď si počkám než tě propustí. Teď musím jít.“ řekl Kenshin, vstal z postele, nandal si kapuci a odešel.

***

Ryo se zastavil a díval se do země. Kenshin se také zastavil a čekal až Ryo něco řekne.
„Hrdina, ochránce.“ zašeptal po minutě Ryo.
„Co jsi říkal?“ zeptal se Kenshin.
„Nikdy jsem neuvažoval, že bych mohl být něco takového. Vždy mi stačilo, že jsem sehnal nějaké jídlo a dokázal se vyhnout svým nepřátelům a všem těm lidem, co na mě tak divně zírali.“ řekl Ryo a pořád koukal do země „Ale být někomu nápomocný. To mě nikdy nenapadlo.“
Kenshin mlčel. Po několika minutách mlčení se na něj Ryo podíval.
„Chci ti pomoct a chci být silnější.“ řekl sebevědomě.
Kenshin se usmál a odpověděl: „To jsem rád. Bál jsem se, že couvneš.“
Oba dva znovu pokračovali v cestě.
„Kam tedy míříme?“ zetpal se Ryo.
„K horkým pramenům.“ odpověděl Kenshin „Tam začne tvůj trénink. Nejdřív musíš trochu trénovat, než si budeš moc dovolit jít do nějaké akce.“
„Ale proč zrovna tam?“ zeptal se Ryo.
„Víš něco o tom co máš na svém těle?“ zeptal se Kenshin.
„Myslíš ta tetování?“ zeptal se Ryo a Kenshin přikývl „No, slyšel jsem že je na sobě mají ninjové normálně.“
„Ne nemají.“ řekl Kenshin.
„Ale já to slyšel...“
„Tak to si slyšel špatně.“ zastavil ho Kenshin „Ano, podobná tetování měli ninjové. Ale tak za dob druhého Hokage a to pouze v Zemi Vody, Zemi Blesku a Zemi Země a měli je pouze Chuunini.“
„Já jsem ze Země Vody...zřejmě.“ řekl nejistě Ryo.
„Proč si to myslíš?“ zeptal se Kenshin.
„Slyšel jsem to a když se mi vrátil kousek mé paměti během zápasu s Katsurem, cítil jsem ten pocit, že jsem odtamtud, že mířím správným směrem.“ odpověděl Ryo.
„Vrátila paměť?“ zeptal se podezřívavě Kenshin.
„Jo během zápasu s Amayaou jsem si najednou vzpomněl na své jméno a na pár obrázku z minulosti, moc mi toho ale neřekli a pak se to samé stalo u Katsura, ale to jsem viděl jen jeden záblesk.“ vysvětlil Ryo.
Kenshin se zastavil. Ryo také a podíval se na Kenshina. Ten chvíli přemýšlel, pak došel k Ryovi otočil ho zády k sobě a podíval se na jeho tetování s nápisem Tělo. Všiml si, že okolo něho jsou tři drobné jizvyčky.
„Co se děje?“ zeptal se překvapený Ryo.
„Nech mě, prosím, chvíli přemýšlet.“ odpověděl Kenshin a dál pokračoval v cestě.
Přitom si pořád něco mumlal.

MEZITÍM V KONOZE

„Zdálo se mi to tehdy divné, už když jsem je neviděl na pohřbu a květinu mi dával otec Junko.“ řekl Daiji a díval se na svitek, který mě v ruce Yasuo „Vy si vážně myslíte, že bych to měl udělat?“
Byli zrovna v jedné prázdné pracovně. Daijiho a ostatní pustili z nemocnice už před třemi dny, ale Yasuo se rozhodl svitek předat až teď.
„Ano, pokud máš být připraven na Chuuninské zkoušky.“ odpověděl Yasuo „Nebudeš tu techniku ovládat úplně, ale budeš znát její základy.“
„A vážně to bylo její přání. Abych vytrénoval pár našich Geninů?“ zeptal se Daiji a pořád sledoval svitek.
„Ano. Vytrénuješ je a budete společně plnit speciální mise. Samozřejmě normálni mise také nepřestanou.“ odpověděl Yasuo „Ale speciální budou mít přednost. O to už se postarám.“
Daiji si vzal svitek a díval se na něj.
„Měl by sis zabalit a vyrazit co nejdřiv.“ řekl Yasuo.
„Vyrazit? Kam?“ zeptal se Daiji.
„Na místo, které je označené na svitku.“ odpověděl Yasuo „Je to totiž mapa, která by tě měla zavést na místo, kde se to zřejmě naučíš.“
„Dobře.“ řekl Daiji, uklonil se a odešel.
„Hodně štěstí.“ řekl ještě Yasuo.
Daiji vyšel z Hokageho budovy a vydal se směrem do svého domu. Po cestě potkal Junko.
„Ahoj, kam tak pospícháš?“ pozdravila Daijiho.
„Jdu si zabalit. Vyrážím si zlepšit svou techniku.“ odpověděl Daiji a pomyslel si „Mám takový dojem, že jsem tohle neměl říkat.“
„Hm, to je skvělý.“ řekla trochu zklamaně Junko.
„Co se děje?“ zeptal se Daiji.
„Ale já jen...všichni si vylepšují techniky a učí se nové.“ odpověděla Junko „Já mám pořád jenom jednu techniku. Vím, že na Genina to stačí a ještě budu mít hodně času se zlepšit, ale štve mě to.“
„Tak pojď se mnou.“ navrhl Daiji „Naučím tě tu naší meditaci a třeba po cestě narazíš na něco, co tě inspiruje k nové technice.“
„Vážně? Tobě by to nevadilo?“ zeptala se překvapeně Junko.
„Ne.“ zakýval hlavou Daiji „Bež si rychle zabalit a za dvě hodiny se sejdeme u brány.“
Junko přikývla a rychle utíkala domů. Daiji dál pokračoval k sobě.

***

Nariko vstoupila na hřbitov a pomalu se vydala k Ichirovu hrobu. V ruce měla rudou růži. Tvářila se smutně, ale v očích ji byl vidět záblesk naděje a radosti. Když byla Ichirovo hrobu blíž všimla si, že u Ryova hrobu stojí asi třináctiletý slušně oblečený kluk s delšími hnědými vlasy. Nariko se trochu podivila, ale bez jakéhokoliv slova došla k Ichirovo hrobu a položila na něj květinu.
„Láska, co?“ zeptal se kluk.
Nariko se na něj podívala. Kluk měl krásný obličej a hnědé oči. Mírně se na Nariko usmál.
„Dá se to tak říct.“ odpověděla a podívala se na Ryovu fotku „A vy jste ho znal?“
„Byli jsme skoro jako bratři.“ odpověděl kluk a podíval se na levé zápěstí, kde měl napsáno Voda „Nevíte jak umřel? Já jsem se o jeho smrti dověděl teprve včera.“
„To jste se to dozvěděl opravdu pozdě, devět dní od pohřbu. Kamarádi říkali, že ho zabil nějaký tajemný muž a odnesl si jeho tělo.“ řekla Nariko a zase se zadívala na Ichirovo fotku.
„Vzal si jeho tělo.“ zamyslel se kluk a pak se zeptal „Nechci vás nějak naštvat, ale co se stalo vašemu příteli?“
„Zabil ho jeden kluk. Něco do něj dal a to ho...probodalo naskrz.“ řekla Nariko a trochu se třásla.
„To je mi líto. Upřímnou soustrast.“ řekl kluk.
„Děkuji.“ poděkovala Nariko „Já jen, že to pořád bolí.“
„Nikdy to bolet nepřestane. Ztráta někoho blízkého, zvlášť když ho milujeme, nikdy nepřestane bolet. Musíme se s tím naučit žít.“ řekl kluk.
Nariko se na něj podívala. Kluk se na ní usmál a dal se na odchod.
„Někdy příště.“ zavolal ještě než zmizel.
Nariko se chvíli dívala na Ichirův hrob a pak řekla: „Zdá se, že je čas.“

***

„Proč tady zastavujeme?“ zeptala se Leiko Etsuko.
„Musím ještě pro někoho dojít.“ řekla Etsuko a vstoupila dřevěnými dveřmi na zahradu domu.
Po celé zahradě byla spousta kovového šrotu. Etsuka došla ke dveřím a zaklepala. Za několik sekund dveře otevřel muž s černými kulatými brýlemi.
„Dobrý den. Je Yukiko doma?“ zeptala se Etsuko.
„Ano, je ve svém pokoji.“ odpvěděl muž a pozval Etsuko dál „Vydej se tudy doleva a po schodech dolů. Tam má pokoj.“
Etsuko poděkovala a vydala se cestou o které muž mluvil. Na konci schodů byly dveře a ona za nimi uslyšela rachtání kovu. Trochu nervózně zaklepala.
Rachtání utichlo a z pokoje se ozval dívčí hlas: „Dále.“
Etsuko otevřela a vstoupila do pokoje osvíceného jednou lampou. U stěn byly samý kovový šrot a u stolu pod lampou stála Yukiko a prohlížela loutku, která ležela celá na stole.
„Ahoj Yukiko.“ pozdravila Etsuko.
Yukiko se otočila na Etsuko a ta si všimla kruhů pod jejíma očima.
„Ahoj Etsuko.“ opětovala pozdrav Yukiko „Co potřebuješ?“
„Nechceš zajít ven?“ zeptala se Etsuko.
„Jasně.“ odpověděla Yukiko a pokračovala v práci „Vydržíš tak pět minut, než to dodělám?“
„Určitě.“ přikývla Etsuko „A co to děláš?“
„Vylepšuju svojí loutku.“ odpověděla Yukiko, nandala si brýle a vzala let lampu „Zakryj si oči.“
Etsuko uposlechla a zakryla si oči dokud jí Yukiko neřekla, že je to v pořádku.
„Jak jí vylepšuješ?“ zeptala se Etsuko.
„Výrobní tajemství.“ ušklíbla se Yukiko, ale Etsuko její úšklebek neviděla.
Ještě v rychlosti prohlédla loutku. Když si jí doprohlédla sundala si rukavice a brýle a vyšla s Etsuko ven.
„A kam vůbec chceš jít?“ zeptala se Yukiko.
„Dneska je hezky a nemáme vůbec žádné mise, tak jsem doufala v nějaký malý trénink.“ odpověděla Etsuko.
„To zní dobře.“ řekla Yukiko a společně s Etsuko vyšla ven ze zahrady.
Její radost ale skončila, když spatřila Leiko. Ta se na ní jen pohrdavě podívala.
„A co jako budeme dělat s tímhle?“ zeptala se Leiko a kývla k Yukiko.
Yukiko zrudla a nervózně se dívala do země.
„Ale no tak. Jsme snad všichni kamarádi, ne? Můžeme společně trénovat.“ snažila se Etsuko nějak zklidnit atmosféru .
„S ní? Vždyť nic neumí. Ta mě může maximálně zašpinit olejem.“ řekla posměšně Leiko.
Yukiko se začala třást. Chtěla něco říct, ale bála se. Etsuko se nebála, protože se s ní zkamarádila, ale Leiko jí pořád shazovala.
„To není pravda. Zatím si jí v boji nikdy neviděla. Nevíš co dokáže.“ zastala se Etsuko Yukiko.
„No jo, prosímtě. Tak pojďme.“ řekla Leiko a vydala se směrem k bráně.
„Hele to bude dobrý. Nic s z toho co říká nedělej.“ poplácala Etsuko Yukiko po zádech a vydala se za Leiko.
Yukiko pomalu za ní. Za dvacet minut prošli branou. Najednou uslyšeli za sebou někoho běžet a za pár sekund je běžec předběhl. Yukiko si stihla všimnout masky ANBU a šedých vlasů. Na zádech měl běžec připnutý meč. Yukiko se rychle za běžcem rozběhla. Když si jí všimla Etsuko rozběhla se za ní. Leiko se ještě rychle přidala.
„Yukiko, co se děje?“ zeptala se Etsuko a snažila se dohonit dívku dohonit.
„To je Nariko.“ odpověděla Yukiko „Musíme jí dohnat.“
Etsuko jen přikývla. Nariko se mezitím otočila a všimla si pronásledovatelů. Zrychlila, ale dívky zrychlily také. Po minutě se Nariko zastavila a otočila se na ně.
„Vraťte se a nechte mě být!“ rozčílila se na dívky.
„To nemůžeme. Máme o tebe strach. Nechceme, aby se ti něco stalo.“ řekla Yukiko.
„Vážně?“ zeptala se Leiko.
Etsuko se na ní přísně podívala.
„Tak jo. Máme o tebe strach.“ řekla Leiko.
„Poslední možnost, odejděte nebo na vás zaútočím!“ vyhrožovala Nariko.
„Ne!“ řekla Etsuko „Buď se vrátíme s tebou nebo s tebou půjdeme.“
„Jak chcete.“ řekla Nariko a vytvořila několik pečetí „Fuuton: Reppushou.“
Najednou se ze země zvedl větrný vír a všechny tři dívky zvedl do vzduchu, trochu pořezal a odhodil je několik metrů. Všechny tři dívky dopadli tvrdě na zem. Nariko se dala na útěk, ale na zem upadla hned po prvním kroku. Chtěla vstát, ale nohy jakoby jí neposlouchaly.
„Řekla bych, že nám teď neutečeš.“ řekla Yukiko a vstala.
Etsuko s Leiko se postavili také. Měli na sobě mnoho šrámů, ale přesto stály.
„Co jsi mi to udělala?“ zeptala se Nariko, ale nohama nemohla pořád pohnout.
„Ovládám tvé nohy.“ odpověděla Yukiko, parkrát pohnula prsty levé ruky a nohy Nariko se začali hýbat.
„Tak proč jsi před námi utíkala?“ zeptala se Etsuko.
Nariko chvíli mlčela. Pak si sundala masku a podívala se na dívky.
„Upřímně, chtěla jsem jít hledat jednoho muže, který by mi mohl pomoct.“ odpověděla.
„S čím pomoct?“ zeptala se Leiko.
„To nemůžu říct.“ řekla Nariko.
„Můžeme ti pomoct?“ nabídla se Yukiko.
„Proč by jste to dělali? Vždyť nemáte důvod mi pomáhat. A jestli je to jen kvůli tomu co se stalo, tak ne děkuji.“ řekla Nariko.
„Udělali by jsme to, protože chceme.“ řekla Yukiko a Etsuko souhlasně přikývla.
Všechny tři se podívali na Leiko.
„No tak dobře, taky bych ti pomohla.“ řekla nakonec.
„Vidíš. Tak co, vezmeš nás sebou?“ zeptala se Yukiko.
„Dobře, vezmu vás sebou, ale měly byste vědět, že to nebude nic lehkého.“ řekla Nariko a ucítila, že může nohama znovu volně pohybovat.
„My to nějak zvládneme.“ ujistila Etsuko Nariko „Kam tedy vyrážíme.“
„Chtěla jsem původně namířit směrem k bývalé Zvučné vesnici a tam o něm zjistit informace.“ řekla Nariko.
„Proč zrovna tam?“ zeptala se Leiko.
„Mohla bych tam o něm zjistit informace.“ odpověděla Nariko.
„A víš jak vypadá a jak se jmenuje?“ zeptala se Etsuko.
„Ne, ale zjistím to.“ řekla Nariko a vstala „Ještě pořád chcete jít?“
Dívky přikývli. Nariko si povzdechla a mlčky se vydala směrem na sever.

***

Daiji už stál u brány a čekal na Junko. Nešla pozdě, ale Daiji byl u brány dřív, důvodem také bylo to, že toho neměl moc co zabalit. Nějaké to vybavení, jídlo a pití, oblečení. Víc nepotřeboval. Okolo brány zrovna procházel Rei a vypadalo to, že něco nebo někoho hledá. Jeho obličej v tuhle chvíli zdobila páska přes oko.
„Ahoj, co hledáš?“ pozdravil Daiji.
„Hledám Nariko. Jiro jí hledal, tak jsem se mu rozhodl pomoct.“ vysvětlil Rei „Má o ní vážně strach.“
„Promiň tak to ti bohužel nepomůžu. Nariko jsem od našeho propuštění z nemocnice neviděl.“ omluvil se Daiji.
„To nevadi.“ mávl rukou Rei a pak si všiml Daijiho batohu „Kam se chystáš?“
„Na jednu tajnější misi.“ odpověděl Daiji.
„A s kým?“ zeptal se Rei.
„S Junko.“ odpověděl Daiji „Měl jsem jít sám, ale ona se nudila, tak jí beru sebou.“
„Tak si to spolu užijte. Já budu zatím dál hledat.“ rozloučil se Rei a pokračoval dál.
Daiji čekal asi deset minut než Junko přišla. Sebou měla o něco větší batoh než Daiji. Když si Daijiho všimla, trochu se vyděsila.
„Snad nejdu pozdě?“ zeptala se vyděšeně „Snažila jsem si hlídat čas, ale pak jsem prostě nějak do toho zabrala.“
„Ne, ne je to v pořádku.“ odpověděl Daiji „Vlastně si tu asi o dvacet minut dřív.“
„Vážně? To je skvělé.“ oddechla si Junko „Kam tedy vyrážíme?“
Daiji vytáhl poprvé svitek a rozevřel ho. Zadíval se do mapy a pak se podíval na znaky vedle ní.
„No podle mapy se vydáme směrem na východ. Takže přímo za nosem.“ řekl Daiji a podíval se branou ven.
„Tak hurá, ať už jsme tam.“ řekla Junko a prošla branou.
Daiji s lehkým úsměvem za ní.

***

Jiro rychle vyběhl schody Hokageho budovy a zamířil přímo do jeho kanceláře. Dveře pracovny se otevřeli a z nich zrovna vyšel Yasuo.
„Jiro, co se děje?“ zeptal se a zavřel za sebou dveře.
„Nariko. Nemůžu jí najít. Hledal jsem všude. Rei mi pomáhal, ale nic nezjistil.“ odpověděl Jiro.
Ze schodů se ozývali kroky a během chvíle se před nimi objevil Rei.
„Pojďte do kanceláře zástupce, měla by být prázdná.“ vyzval je Yasuo a všichni tři vešli do kanceláře vedle Hokageho pracovny.
V ní byl pouze Michio a na příchozí se překvapeně podíval.
„Michio, co tady děláš?“ zeptal se Yasuo.
„Sakura-san mě kvůli jednání s Hokagem-sama požádala o pomoc.“ odpověděl Michio „A co tu děláte vy?“
„Máme tu problém.“ odpověděl Yasuo.
Rei zavřel dveře do kanceláře a Yasuo se nervózně opřel o stůl.
„Co budeme dělat Yasuo-sensei?“ zeptal se Rei „A kde je Sachio-san? Ten by nám mohl pomoc. Je to přece jeho studentka.“
„Včera se vrátil do práce a hned dostal misi. Takže se vrátí až za několik dní.“ odpověděl Yasuo.
„A co se stalo?“ zeptal se Michio.
„Nariko z týmu třináct zmizela.“ řekl Yasuo.
„Musíme se jí vydat hledat.“ řekl Jiro vyděšeně „Když bude sama, může se jí něco stát nebo si něco udělá, vždyť jí nejdřív zemřeli rodiče, pak bratr a teď ještě kamarád. Snažil jsem se jí pomoct, ale vyhýbá se mi.“
„Jak jí chceš hledat, když ani nevíš kam šla?“ zeptal se Rei.
Na okno pracovny najednou někdo zaklepal. Všichni se tím směrem podívali. Za nim byl přikrčený Katsuro a měl co dělat, aby se tam udržel. Michio okno otevřel a Katsuro vklouzl dovnitř.
„Slyšel jsem, že Rei hledá Nariko.“ řekl „Já jsem jí viděl.“
„Kde, kde?“ zeptal se netrpělivě Jiro.
„Viděl jsem jí venku s Yukiko, Etsuko a Leiko. Mířili směrem na sever.“ odpověděl Katsuro.
„Proč jsi je nezastavil?“ zeptal se rozčileně Jiro.
„Za prvé: Neměl jsem důvod a za druhé: Už jsi někdy zkoušel zastavit čtyři kunoichi sám?“ zeptal se Katsuro.
„Můžeme za nimi vyrazit ještě teď.“ řekl Jiro.
„Ale jsme jenom tři a ony jsou čtyři. Co když se budou bránit?“ zeptal se Rei.
„Tohle podle mě nehrozí, ale dole už čeká Nobu. Potkal jsem ho, když hledal Yukiko. Chtěl s ní mluvit a já jsem mu řekl, že jsem jí viděl s Nariko.“ řekl Katsuro.
„Takže jsme čtyři. Můžeme tedy vyrazit.“ řekl Jiro a došel ke dveřím „Tak pohněte.“
Rychle vyběhl ven a Katsuro s Reiem za ním. Michio se zamyšleně díval na dveře.
„Ani se nezeptali jestli vůbec mohou jít.“ pousmál se Yasuo.
„Myslím, že bychom měli jít za nimi.“ navrhl Michio.
Yasuo se na něj tázavě podíval a čekal odpověď.
„Ta šance je sice malá, ale na severu se nachází taková malá vesnička. Schází se tam hodně zločinců a nukeninů. Řekl bych, že ta dívka bude chtít sehnat nějaké informace.“ vysvětlil Michio „Teda aspoň mě nenapadá jiný důvod proč zrovna na sever.“
„Tak dobře, vyrazíme za nimi.“ rozhodl Yasuo a pak si povzdechl „Proč jsou letošní Genini tak problémoví.“