Budoucnost klanu Hyuuga XX

Budoucnost klanu Hyuuga XX

---Tma… opravdu velká tma… a les… opravdu hodně hluboký les---
„Bacha, stromšek!“ zahuhlal Neji, který jakožto jediný díky Byakuganu něco v naprosté tmě viděl (i když, přiznejme si, že s takovým množstvím alkoholu v krvi mu to bylo prakticky k ničemu).
„Kde? Kde?!“ zajímal se pohotově Hidan, ale než mu kdokoli stihl odpovědět, ozvala se dutá rána a potom typické: „Au! Ku*va! Dopr…Zas*anej strom!!! Já bych se na to…“
„Musíššš… musíš koukat na sestu víššš?“ ujasnil Neji a pomohl mu vstát. Z jakéhosi neznámého důvodu začal podivně šišlat. Kakuzu proto přišel s ohromující myšlenkou- saké mu částečně paralyzovalo kromě mozku i jazyk.
„Malá poznámka ty bystrozraký pako… Já v takové tmě vidím asi tolik, co Pein na Konan ve sprše!“ zařval Hidan na další z blízkých stromů v domnění, že je to Neji.
„Tím jsi chtěl říct jako co?!“ vyjela na něj naštvaně jediná žena v týmu. Její hlas k němu doléhal z blíže neurčitelného směru. Proto se raději bedlivě rozhlédl na všechny strany. Nechtěl zase dostat nakládačku a už vůbec ne od holky.
„Ale nic…“ zamumlal nakonec a vrazil do dalšího stromu. „Dopr…!!! Sakra! Já chci domů!“ fňukal, drže si lomený nos.
„Neboj Hidánku… Uššš… tam budeme… Je to jen koušššek!“ ujistil ho Hyuuga a dál se střídavě motal a padal mezi stromy, jako nějaké zjevení…

Když se dostali k sídlu Akatsuki bylo krátce po půlnoci. Z Nejiho „koušíšššku“ se nakonec vyklubalo deset kilometrů naprosto zbytečné cesty. Všichni byli vyčerpaní, jak fyzicky (neschůdným terénem) tak psychicky (Hidanovým zpěvem).
„Já vám říkal, že u té borovice máme odbočit vpravo!“ zanadával Hidan. „Ale to byste mě museli poslouchat!“
„Po tom tvým pěveckým výkonu už radši ne!“ odsekl Kakuzu popuzeně.
„Kde- kde to jsme?“ zeptal se zmateně Neji ještě stále posilněný alkoholem. Šišššlání naštěstí už pominulo.
„A kde je vůbec ten váš úkryt? Tady nic není!“ Měl pravdu. Z lesa vyšli na jakousi louku a mířili si to k velké skále opodál. Hidan ho poplácala po tváři. „Snad nečekáš, že ti to prozradíme, hošánku. To bychom už museli být vážně blbci.“
„Ale… když nechcete, abych to věděl… jak se tam pak dostanu?“ zeptal se zmateně, alkohol zapracoval skutečně na výbornou.
„Jednoduše.“ usmál se Kakuzu. Neji ucítil tupou ránu do zátylku… a pak se složil k zemi.
„Huh. To bylo rychlý.“ zachechtal se Hidan (pozn. autora: odmítám cokoliv o dvojsmyslnosti této věty, když je vytržena z kontextu ségra!)
„Jenom doufám, že jsi ho nezabil.“
„Buď v klidu. Jen sem do něj trochu šťouchl, nic víc. To přežije.“ ujistil ho Kakuzu. Konan kriticky pohlédla na bezvládné tělo v trávě. „Když už jsem u toho přežití… Nechci vidět Peina až se o něm dozví. Za tohle nás zabije.“
„Chtěla jsi říct, že vás zabije.“ poopravil ji v rámci možností nesmrtelný Hidan.
„Snad bude mít dobrou náladu…“ povzdechl si Kakuzu a přehodil si Nejiho přes rameno, jako pytel brambor. Pak se společně s ostatními vydal směrem k supertajnému Akatsuki úkrytu…

Neji otevřel oči. Hlavu měl jako střep. S bolestným skučením se posadil a zmateně zamžoural na trojici siluet opodál. Hádali se. Jejich zlostné hlasy, umocněné ozvěnou doléhaly až k němu. Měl dojem, že jsou v nějaké jeskyni.
„Držte zobáky!“ okřikla Konan své společníky naštvaně a přitom nepřestávala prohledávat všechny kapsy a záhyby svého pláště. Neji jen tiše přihlížel tomu divadlu.
„Kdo z vás má klíče?“ zeptala se po chvíli.
„Klíče?“ podivili se všichni včetně Nejiho.
„Vy máte dveře na… na klíče?“ zeptal se udiveně mladý Hyuuga.
„Ale to snad né! Už se zase probral!“ zabručel Kakuzu směrem k Nejimu. Nebavilo ho pořád toho kluka omračovat, aby náhodou neviděl, co neměl. Vchod do sídla Akatsuki zrovna patřil k těm věcem.
„A cos jako čekal?!“ zavrčel Hidan nepřestávaje se osahávat. Neji se podobal na hlavně.
„No já… nevím… nějaký pancéřový dveře na heslo. Tajný vchod ve skále co se otevírá… prostě nějak! Já nevím, ale dveře na normální zámek?!“
„Víš, jaký máme škrty v rozpočtu?!“ zahučel podrážděně Kakuzu, který jakožto Akatsuki „pokladník“ měl o všem ohledně financí dokonalý přehled.
„Tak našel je někdo?!“ zeptal se pochvíli Hidan. „Já totiž ne!“
„Já je taky nemám!“ odfrkl si Kakuzu.
„Já… taky ne!“ zaječela hystericky Konan.
„CO?! To si děláš… Jak se teď dostaneme dovnitř?!“ rozkřičel se Hidan naštvaně. „Zvonek totiž nefunguje! Už tři roky…“
Kakuzu zakroutil očima. „Co třeba požádat tady… jak se to jmenuješ?“ a ukázal na Nejiho, „Aby se podíval tím svým bystrým okem? Najít klíče… to pro něj musí být hračka!“
„To je chytrý…“ pokývl dutou hlavou Hidan. Neji zakroutil očima a aktivoval Byakugan. Už ho tohle zbytečné využívání jeho cenné schopnosti celkem unavovalo. Rozhlédl se nalevo, napravo…
„Tak co? Vidíš ten klíč někde?“ zeptal se někdo. Podle protivnosti hlasu usuzoval, že to je Hidan.
„Jo.“ ušklíbl se Neji a natáhl po něm ruku.
„Hej! Ty chlípný prase!“ zaječela Konan, když jeho ruka zabloudila k nebezpečně blízko k jejímu výstřihu. „Co si myslíš, že děláš?!“
„Máš ho… ve výstřihu?!“ zašeptal překvapeně Neji a dál se pokoušel polapit klíč.
„Prasáku!“ zaječela a vrazila mu facku. „Stačilo to jen říct!“
„Au!“ zafňukal Hyuuga a pohladil si bolavou tvář. Chtěl jen pomoct. Konan mezitím s příšerným kovovým skřípěním otevřela velké zrezivělé dveře. Legendární vchod do úkrytu Akatsuki.
„Je tam tma!“ konstatoval Neji, když zběžně nahlédl dovnitř.
„Bezva… Už zase nesvítí světlo!“ zakňoural nespokojeně Hidan. Neji se mezitím rozhodně vkráčel do temnoty. On Tenten zachrání Akatsuki neAkatsuki!
„Být tebou dával bych si pozor. Je tam totiž…“
„Jáááuuu…!!!“ ozvalo se ze tmy.
„… schodiště.“ upozornil ho Kakuzu, ale bylo příliš pozdě. Neji se v neovladatelných kotrmelcích řítil ze schodů dolů.
„Áááá… Au!!!“ zaječel mladý Hyuuga, když se rozplácl na studené podlaze. Jak si stihl ve své otřesené mysli všimnout, schody skončily.
„Au!“ zakňučel a přetočil se na záda. Měl velmi neblahý pocit, že si při pádu zlomil přinejmenším tři žebra.
Opatrně pootočil hlavou. Všude byla tma. Ze schodů byl slyšet nějaký hluk. Ani ne za tři vteřiny o něho někdo nechtěně zakopl a spadl na něj.
„Jauvajs!“ zaječel.
„Jej, promiň!“ omluvil se Hidan a pohotově se z něj začal zvedat. „Já tě v té tmě neviděl.“
"Dobrý." zásténal.
Jenže pak ze schodů seběhla Konan a zakopla o ně taky. A vzápětí na to Kakuzu. To už nebylo tak dobrý...
„Áúúú…!!!“ ječel Neji, který na sobě bolestně pociťoval váhu všech tří.
„Konan! U Jashina kolik to vážíš?!“ zaskučel Hidan.
„To ne já… to Kakuzu!“ začal se bránit.
„Nemůžu d- dýchat!“ zaječel zoufale Neji. „Pomoc! Jste... moc těžcí!“ Ve tmě se něco pohnulo. A to „něco“ rozsvítilo světlo. Neji opatrně pootočil hlavou.
„A jste taky pěkně hluční!“ zavrčel nevrle vysoký zrzavý muž s vražedným pohledem... Bylo to jedno z Peinových těl, co se tu jen tak poflakovalo a prudilo ostatní členy Akatsuki.
„Kde se tak dlouho couráte?!“ vyjel na ně nasupeně. Pak si všiml Nejiho.
„A kdo je zase u všech čertů tohle?!“ rozkřikl se.
„No… víš to je-“
„Ne! Počkat! Nechci to vědět…“ přerušil jejich počínající výmluvy.
„Proč taky, když mě tu každej obchází!“ zařval naštvaně „Prostě tu nemá co dělat… Takže ho zabijte nebo odveďte do cely!“
„Ale on sem přišel protože-“
„Hned!“
„Dobře.“