Nová generace - 20.) Hrdina nebo vrah?

„Je to jak říkám, prostě nám Ookami pošel.“ usmál se Shin.
„Mlč!“ okřikl ho Rei a chodil nervózně z místa na místo.
„Neříkej mi, že si snad k tý cizácký spodině něco cítil.“ šklebil se Shin.
„To ne, ale...“ zasekl se Rei a podíval se na svého bratra „Ale raději bych ho zabil sám.“
„No jasně.“ zasmál se Shin „Máš holt smůlu bratříčku, na tebe řada už nedojde. Určitě to má za sebou a jestli ne tak ti budu sloužit do konce svého života.“

O DVA DNY DŘÍVE

Ryo pomalu otevíral oči a před sebou uviděl bílé světlo.
„To už jsem po smrti?“ zeptal se.
„Ne.“ dostal ráznou odpověď, která ho probudila a donutila ho otevřít oči pořádně.
Nad sebou uviděl kamenný strop jeskyně a vedle sebe slyšel praskání ohně. Cítil, že na sobě má jen kalhoty. Chtěl se posadit, ale někdo ho chytil za ramena a zase stáhl k zemi.
„Ještě chvíli počkej. Účinky přestanou působit až za několik minut kdybys si se teď snažil postavit, tak skončíš v ohništi.“ řekl mužský hlas.
„Kdo jsi?“ zeptal se Ryo.
„No, to se uvidí. Máš hrozně krásná tetování na těle.“ odpověděl tenším hlasem muž.
Ryo vyděšeně vykulil oči a začal koktat: „C-c-c-cože?“
Muž se začal hlasitě smát. Přestal až po minutě.
„Neboj se jen jsem žertoval. Navíc nejsi můj typ.“ řekl muž a pomyslel si „Vypadá to, že fakt neví co na tom těle má. Bod pro mě.“
„Teď už se nenachytám.“ řekl rozčileně Ryo.
„Dobrá, dobrá, jen jsem se trochu nudil.“ uklidnil ho muž.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Ryo a zakýval sebou.
„Jmenuji se Kenshin“ odpověděl muž „a ještě chvíli vydrž, za chvíli už budeš moct vstát. Mezitím ti řeknu svou nabídku.“
„Jakou nabídku?“ zeptal se Ryo „Doufám, že to není zase nějaký vtip.“
„Neboj se myslím jí vážně.“ odpověděl Kenshin.
„Jak jsi se o mně dozvěděl?“ položil Ryo další otázku.
„Najala si mě Boží pěst a chtěla abych tě zabil, protože si jí zranil.“ odpověděl Kenshin.
„Boží pěst? To mi nic neříká.“ zamyslel se Ryo „Kdo to je? A proč to neudělal sám?“
„Boží pěst je přezdívka pro nukenina jménem Amaya. Prý jsi s ní bojoval a zranil jí. Nemohla jít sama, protože jí teď někdo pronásleduje a ona se musí skrývat.“ vysvětlil Kenshin.
„Už si vzpomínám, chtěl jsem s ní pomoct zničit Konohu, ale pak jako bych prozřel a postavil jsem se jí a jejímu týmu. Dal jsem jí jen jednu pěst a pak utekli. Měl jsem tehdy prostě štěstí.“ řekl Ryo „Proč by mě kvůli tomu chtěla zabít?“
„Zničil jsi její čest.“ odpověděl Kenshin „Nikdo jí nikdy nezranil, byl jsi zřejmě mezi prvníma. Vzala to opravdu špatně.“
Postavil se vedle Rya a podal mu ruku, aby mu pomohl se zvednout. Ryo vstal a trochu se zamotal. Když se vyrovnal prohlédl si Kenshina. Byl to asi sedmnáctiletý kluk s rudými vlasy. Na sobě měl modrý plášť.
„Co jsi mi vůbec udělal?“ zeptal se Ryo „A co teď chceš dělat?“
„Použil jsem na tebe svoje genjutsu.“ odpověděl Kenshin „A teď musíme vyrazit na sever.“
„Proč tam? Co tě tam čeká?“ zeptal se Ryo.
„Spíš co tam nás čeká.“ řekl Kenshin.
„Hele Kenshine, já jsem ti vážně vděčný za to, že jsi mě nezabil a zachránil, ale nemůžu s tebou cestovat. Mám trochu jiné plány.“ řekl omluvně Ryo.
„No, já si myslím, že pokud to nebude nějaká rychlovka, jako koupit si pořádnou porci jídla, budeš muset jít se mnout.“ řekl Kenshin a ukázal na Ryovo břicho.
Ryo se podíval na místo kam ukazoval. Hned vedle jeho tetování s nápisem Ookami bylo malá škvíra do jeho těla, ale nic z ní neteklo.
„Co to sakra je?!“ zeptal se vyděšeně.
„To je zranění, které ti způsobil ten kluk z Konohy. Zapečetil jsem to speciální pečetí, takže nevykrvácíš, ale pečeť sama zmizí tak za pět dní a pokud tě do té doby neprohlédne doktor, no buďme upřímní..zemřeš.“ vysvětlil Kenshin.
„Myslím, že můžem vyrazit okamžitě.“ změnil svůj předchozí názor Ryo „Kde ten doktor je?“
„Ve vesnici, která dříve patřívala spadala pod Zvučnou vesnici.“ oznámil s úsměvem Kenshin.
„Ale tam se za pět dní nedostaneme.“ řekl hystericky Ryo.
„Budeme muset.“ řekl Kenshin, zvedl ze země Ryův plášťa klobouk a podal mu je „Ještě jsem je stihl vzít.“
Ryo rychle přes sebe hodil plášť a nasadil si kloubouk. Kenshin mu ještě podal malý batoh ve kterém byly zásoby. Sám si vzal o něco větší batoh a nasadil si kápi.
„Nikdo nás nesmí poznat. Zvlášť tebe ne, když jsi teď mrtvý.“ řekl Kenshin, uhasil oheň a otočil se na Rya „Připraven?“
Ryo nervózně přikývl.
„Tak vyrážíme.“ řekl Kenshin a oba rychle vyběhli z jeskyně.
Běželi skoro celý den, většinou po lesích a loukách. Kenshin ho vedl tak, aby se vyhýbali vesnicím. Během dne měli pouze dvě přestávky na něco malého k snědku. Utábořili se až někdy k večeru. Ryo byl příšerně unavený, ale Kenshin se cítil v pohodě, protože tohle bylo jeho vlastní tempo a zraněný Ryo vydržel snad jen díky své vůly. Kenshin se už chystal spát s tím, že musí brzy ráno vyrazit. Ryo si ale sedl do tureckého sedu a pustil se do meditace.
„Co to děláš?“ zeptal se Kenshin.
„Trénuju.“ odpověděl Ryo.
Kenshin se jen pousmál, lehl si a snažil se usnout. Ryo meditoval skoro hodinu. Pak si lehl kousek od Kenshina a usnul během minuty. Ráno se vzbudili za svítání, rychle pojedli a zase vyrazili. Zase běželi celý den, ale museli mít více přestávek, protože Ryo byl pořád unavený z předešlého dne a na zranění cítil podivný tlak.
„Nezhnisá to, když to budu mít nezakryté?“ zeptal se večer unaveně Ryo „Cítím v tom podivný bolestivý tlak.“
„Nemělo by. Ta pečeť funguje jako obvaz. Ten tlak cítíš z pohybu. Když si zraněn, neměl by si se moc hýbat, ale nám nezbývá nic jiného. Neřeknu, kdybych ovládal Fuuton: Kootsuu (Živel Vítr: Přeprava), ale to je moc složitá technika.“ vysvětlil Kenshin „Neboj se, určitě to tam stihneme.“
„Snad ano.“ řekl sklesle Ryo „Proč mi vůbec tak pomáháš?“
„Jen tak.“ odpověděl Kenshin a lehl si.
„Jen tak. Tomu nevěřím. Musíš mít nějaký důvod.“ řekl Ryo.
„Teď to neřeš. Musíme se vyspat. Dobrou.“ řekl Kenshin, zavřel oči a otočil se obličejem od Rya.
Ryo si sedl na zem a dal se do meditace. Opět po hodině přestal, lehl si a po několika minutách přemýšlení usnul. Ráno schválně Kenshin vstal později, aby si Ryo víc odpočinul. Nechápal smysl jeho tréninku, nevěděl jak moc je náročný a co obnáší, ačkoliv to byla jen meditace. Vyrazili skoro v poledne a Ryo, když zjistil že zaspali se hnal po cestě jako vítr. Kenshin si všiml, že mu doopravdu záleží na tom, aby přežil, ale také si všiml stahujících se dešťových mraků, které by je mohli zpomalit.

MEZITÍM V KONOZE

Celé ráno bylo zataženo, zatím ale nekápla ani kapka. Genini v nemocnici se převlékly do černého a vyšli ven před nemocnici, kde na ně čekali jejich rodiny a každému z nich podali bílou růži. Pak se pomalu v tichém hloučku vydali na hřbitov, kde měl být pohřeb. Na hřbitově bylo mnoho lidí. Všichni se seřadili a koukali na tři hroby vedle sebe. Na každém z nich byla fotka, která byla měla v pravém horním rohu černý proužek. Na fotkách byli Ichiro, Otome a dokonce i Ryo.
Yasuo vylezl z davu lidí a stoupl si před ně.
„Dnešek je dnem smutku pro nás všechny! Během posledních dnů zemřeli tři skvělý ninjové! Jednen z nejlepších Jouninů a moje kamarádka Murasakii Otome a dva nadějní Genini: Mizu Ichiro a Ookami!“ říkal nahlas, aby ho všichni slyšeli „Všichni tři bojovali hrdině až do svého konce! Zemřeli, ale svojí Ohnivou vůli předali jiným a proto s námi zůstanou i po smrti! Zůstanou v našich srdcích a budou s námi i v těžkých situacích! Teď vás poprosím o minutu ticha!“
Všichni sklonili hlavy a v mysli se modlili za mrtvé. Hodně z nich brečelo, ale jakmile Yasuo požádal o ticho nebyl slyšet ani jejich brekot. Během ticha se silně rozpršelo. Michio a Yasuo zvedli hlavu a oba se uslzenýma očima dívali na mraky.
„Je to jako tenkrát, když jsme ještě byli dětmi.“ pomyslel si Michio „Ale tentokrát slunce nevyjde.“
Minuta ticha skončila a všichni zvedli hlavu.
„Teď vás požádám, abyste se postupně se zesnulými rozloučili.“ řekl Yasuo, obrátil se k Otomininu hrobu a sklonil se k němu „Budeš nám tady chybět. Byla si výborná kamarádka a dobrá učitelka. Nevím co víc ti říct, než..Sbohem.“ pak se podíval na Ryův hrob „Ty mi taky budeš hodně chybět, myslel jsem si, že až se vše vyřeší a ty si na vše vzpomeneš, budeme zase přátelé. Sbohem.“
Yasuo položil na Otomin hrob růži a odešel. Mezitím se všichni seřadili do dvou řad, podle toho s kým se chtějí rozloučit. K hrobu Rya nikdo nepřišel. Genini si stoupli kousek dál od lidí a čekali až všichni odejdou, aby se mohli v klidu rozloučit s mrtvými.
Po půl hodině už tam zůstali jenom oni. Nariko klečela u Ichirova hrobu a něco šeptala. Přitom jí tekli slzy. Jiro byl za ní a přátelsky ji hladil po zádech. Yukiko s Etsuko se zatím loučili s Otome. Junko a Nobu je všechny smutně sledovali. Oni jedini mezi nimi neměli nikoho, koho by dobře znali, stejně tak Leiko, ale ta odešla se svou rodinou, takže tam teď stáli samy a sledovali jak se ostatní loučí. Teď jim nezáleželo na tom, že před pár dny nebyli žádní kamarádi.
„Budete nám hrozně chybět sensei.“ řekla se slzami v očích Yukiko „Ačkoliv jste moc neprojevovala své city, věříme že jste nás měla ráda. Budeme dál na vás v dobrém vzpomínat a poneseme dál vaše jméno, protože...“
„..se staneme nejsilnějšími ninji v Zemi Ohně. A všichni, které porazíme budou vědět, že naším učitelem byla Murasakii Otome. Nejlepší sensei na světě. Sbohem.“ dokončila Etsuko.
Obě dvě položili růže na Otomin hrob. Daiji, Rei a Katsuro stáli u Ryova hrobu. Katsuro se sklonil k Ryově fotce.
„Škoda, že jsem tě nemohl zabít já.“ řekl Katsuro, ale zdálo se jako by chtěl říct něco jiného.
Narovnal se a přešel k Ichirovi, u kterého pořád klečela Nariko.
„Byl jsi skvělý ninja. Bylo tě vážně škoda. Sbohem, kamaráde.“ řekl, dal na jeho hrob růži a odešel zpět do nemocnice.
„Bude se nám po tobě stýskat. Fakt jsme si to s tebou tehdy užili. Byl jsi dobrý kamarád a i skvělý ninja. Jen si nedostal více příležitostí.“ loučil se Daiji s Ryem a Rei přikyvoval.
„Snad se tam máš líp než tady.“ řekl Rei.
Oba dva položili na jeho hrob růži. Když se postavili, Daiji se podíval na Reie a řekl: „Stejně si myslím, že to všechno byla moje vina. Kdybych tenkrát nechtěl mu pomoct zesílit, nic z toho by se nestalo.“
„Není to tvoje vina a myslím si, že trénink Ookamiho bylo to nejlepší co ho potkalo, že mu to dalo důvod žít a dalo mu to nějaký cíl.“ utěšil ho Rei.
„Myslíš?“ zeptal se Daiji a Rei přikývl.
„Pojď, ještě bychom se měli rozloučit s Ichirem.“ řekl Rei a přešli k Ichirovo hrobu u kterého se zrovna s ním loučili Etsuko a Yukiko.
Když od něj odešli, přišli tam Daiji s Reiem. Oba se skrčili k hrobu. Nariko tam pořád klečela a mlčela. Jiro byl vedle ní a utěšoval jí, ale sám brečel.
„Je nám líto, že jsme tě nemohli poznat blíže. Budeš nám chybět. Sbohem.“ řekl Rei a Daiji souhlasně přikývl.
Pak oba zase vstali, odešli od hrobů a čekali na zbytek. Junko s Nobuem se osmělili a také přišli k Ichirovu hrobu, aby se s ním rozloučili. Yukiko se dívala na Ryův hrob a potom se naklonila k Etsuko.
„Myslím si, že bychom se měli rozloučit i s ním.“ řekla a znovu se podívala na Ryův hrob.
„Asi máš pravdu. Neměli jsme ho zrovna moc rády, ale je to slušnost.“ řekla Etsuko a i s Yukiko se vydali k jeho hrobu.
Yukiko si před něj klekla, ale nic neřekla. Etsuko se podívala na jeho fotku.
„Sbohem.“ řekla.
V tu chvíli Yukiko propukla v pláč. Už se pomalu uklidnila, když odešli od Ichira, ale teď zase začala.
„Yukiko co se děje?“ zeptala se starostlivě Etsuko.
„Já jsem ho viděla.“ brečela Yukiko.
„Jak to myslíš?“ zeptala se Etsuko.
„Viděla jsem ho jak žije ve špíně, v té uličce, ale nikdy jsem mu nepomohla. Chodila jsem tamtudy skoro každý den, ale nikdy jsem pro něj nic neudělala. I ten pes, který se tam občas objevil mu přinesl jídlo, ale já jsem si ho nevšímala.“ brečela dál Yukiko „Kdybych mu pomohla, určitě by se tohle nestalo.“
Etsuko Yukiko obejmula a řekla: „Prosím tě, nic si z toho nedělej. Stejně by mu to nepomohlo. Prosím nebreč, nestojí ti za to.“
„Ale, ale...“ vzlykala Yukiko.
„Pššt. To bude dobrý.“ utěšovala jí Etsuko.
Po několika minutách obě vstali. Až na Jira a Nariko už byli všichni připraveni odejít zpět do nemocnice.
Jiro se na ně otočil a požádal je: „Mohli byste, prosím, odejít. Chceme tu být o samotě.“
Všichni přikývli a pomalu odcházeli. Nariko se podívala na Jira.
„Vrať se už do nemocnice. Chtěla bych tu být sama.“ řekla Nariko.
„To je dobrý. Já tu budu s tebou.“ řekl Jiro.
„Prosím.“ poprosila Nariko.
Jiro si povzdechl a pomalu odešel. Nariko se asi půl hodiny dívala na Ichirovu fotku. Pak se pomalu postavila.
„Já pomstím tvou smrt a najdu způsob jak tě oživit. To ti přísahám.“ řekla Nariko zřetelně a otřela si slzy.
Otočila se a vydala se do nemocnice.

O PÁR HODIN POZDĚJI NA SEVERU ZEMĚ OHNĚ

Kenshin s Ryem zrovna odpočívali. Už začalo mrholit, ale oni věděli, že musí pokračovat dál.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se Ryo.
„Jsme někde za polovinou cesty.“ odpověděl Kenshin „Myslím, že to bez problému stíháme.“
Najednou na ně odněkud z lesa vyletěli shurikeny. Oba dva se jim jen taktak vyhli.
„Co to bylo?“ zeptal se vyděšeně Ryo a rozhlížel se kolem.
„Konečně jsme tě našli, ty vrahu.“ ozvalo se z jednoho stromu.
Ryo i Kenshin se na něj podívali. Na jeho větvích stáli tři ninjové s maskou přes obličej.
„Vy jste ANBU z písečné?“ zeptal se Kenshin.
„To ti snad musí být jasné.“ řekl ninja uprostřed, vytáhl shurikeny a hodil je po Kenshinovi.
Kenshin neuvěřitelnou rychlostí vytáhl meč a odrazil bez problému všechny shurikeny.
„Podle toho meče soudím, že pověsti nelhaly.“ řekl ninja „Opravdu jsi Ochránce..nebo si jím spíš býval.“
„To je mi jedno. Zaplatíš za své činy.“ řekl ninja vlevo, vytáhl svůj meč a seskočil na zem.
„Mám tě. Kuchiyose: Kawarimi no Jutsu.“ řekl Ryo a rychle své již hořící ruce přitiskl k zemi.
Ninja zmizel a objevil se těsně u Rya. Ryao se napřáhl pěstí, ale zasekl se protože ninja byl rychlejší a svým mečem ho bodl do ramena. Ryo se teď nemohl pohnout a jen vyděšeně zíral na ninju. Lesem se najednou začal rozléhat podivná vůně. Kenshin se pousmál.
„Tady jste skončili.“ řekl a dal před sebe volnou ruku „Tajuu Kage Bunshin no Jutsu.“
Okolo ANBU se najednou objevilo asi padesát klonů. Ninja, který bodl Rya vytáhl meč a pravý Kenshin zasunul meč zpět a rychle Rya chytil než spadnul. Hned se dal na útěk, ale ANBU si toho nevšimly, protože je pořád obklopovalo dost klonů.
Kenshin utíkal lesem s Ryem v náručí. Běžel asi deset minut, než to jeho ruce nevydrželi a on Rya pustil na zem. Zastavil se oddechoval. Ryo se pádem probudil a šáhl si na zranění. Cítil jak z něj teče horká krev.
„Já umřu, já umřu! Já umřu! Chcípnu tady jak pes!“ hysterčil Ryo.
„Mlč!“ okřikl ho Kenshin „Ty tady neumřeš, bodl tě jen do ramene. Já to obvážu a doktor to všechno napravý. Jasný? Jasný?!“
„Ano.“ řekl nervózně Ryo.
Kenshin vytáhl z jednoho batohu dva obvazy. Jeden obvaz přitlačil na ránu a druhým jí obmotal. Když skončil, oba se zase mlčky vydali na cestu. Běželi jako obvykle, ale Ryo se cítil hodně unavený a proto během zbytku dne měli docela dost přestávek. Dokonce se nakonec utábořili před západem Slunce, i když si nebyli jistí tim kolik ve skutečnosti je, jelikož stále pršelo. Žádné speciální místo na přespání nehledali. Utábořili se pod jeden strom, pod kterým bylo docela sucho.
„Omlouvám se.“ řekl Ryo, když se navečeřeli.
„To je dobrý.“ zamumlal Kenshin „Jdu spát.“
Lehnul si a zavřel oči. Ryo nevěděl v kolik ve skutečnosti usnul, ale on sám usnul až někdy pozdě v noci. Ráno už konečně nepršelo a mraky na obloze se trhaly. Kenshin se zase probudil jako první. Vstal a jemně šťouchl nohou do Rya. Ryo unaveně vstal.
„Včera večer jsem trochu přemýšlel.“ řekl nezávázně Kenshin.
Ryo dostal strach. Myslel si, že po tom včerejšku ho teď Kenshin opustí a jen tak si odejde.
„Myslím si, že mi můžeš vlézt na záda.“ řekl s jistotou Kenshin „Ury...“
„Ale vždyť jsi říkal, že mě vezmeš k doktorovi a ten mě zachrání. Vím udělal jsem chybu a mrzí mě to, ale dej mi prosím ještě jednu šanci. Prosím.“ žadonil Ryo a klekl si před Kenshina.
„Hlupáku! Nech mě nejdříve domluvit.“ vynadal mu Kenshin a ukázal si na záda „Když mi vlezeš na záda, urychlíme tak naši cestu.“
„Cože?“ podivil se Ryo.
„Mám v záloze jednu techniku pro případ, že by se něco stalo. Když mi vlezeš na záda a já tu techniku použiju budeme u doktora do večera.“ odpověděl Kenshin.
„Vážně?“ usmál se Ryo „To je skvělý. Ty jsi vážně frajer.“
Kenshin mírně zrudl a řekl: „Zase to nepřeháněj, nasnídej se, vlez mi na záda a vyrazíme.“
Ryo přikývl a rychle se nasnídal, zbalil zbytek věci z malého batohu do většího a nandal si ho. Pak vlezl na Kenshinovo záda.
Kenshin vytvořil několik pečetí a řekl: „Fuuton: Kasokudo.“ (Živel vítr: Zrychlení)
Kenshin se rozběhl neuvěřitelnou rychlostí. Tedy neuvěřitelnou na to, že měl na zádech Rya a všechny zbývající zásoby. Byl schopný běžet až do večera bez toho aniž by se zastavil. Ještě před západem Slunce dorazili do malé vesničky. Kenshin doběhl k jednomu z domů a zaklepal. Dveře se otevřeli a v nich stál postarší plešatějící muž a s údivem se na Kenshina podíval.
„Kenshin-san. Co tady děláte?“ zeptal se překvapeně.
„Potřeboval bych od vás pomoc.“ odpověděl Kenshin „Pomůžete mi, prosím?“
„Ale samozřejmě. Našemu zachránci, vždy pomůžu. Pojďte dál.“ řekl muž a ustopil od dveří.
Kenshin vstoupil dovnitř. Uvnitř hořely dvě lampy. U jídelního stolu seděla žena a spolu s ní dvě malé děti.
„Tak co ode mě potřebujete, Kenshin-san?“ zeptal se muž.
„Zachránit kamaráda a ošetřit mě, protože tak za dvě minuty tady omdlím.“ odpověděl Kenshin.
„Pojďte za mnou.“ řekl muž a odvedl je do vedlejšího pokoje „Tohle je pokoj pro hosty, položte svého přítele na jednu postel a lehněte si na druhou. Hned se vám budu věnovat.“
Kenshin uposlechl a položil Rya na jednu ze slaměných postelí. Sám si pak sundal plášť a červeno-bílé kimono, které měl pod ním a lehnul si na druhou postel.
„Má zranění na břiše a na pravém rameni. To zranění na břiše je zapečetěné, ale měl byste tam mít volný přístup. Zranění na rameni jsem obvázal, abych zastavil krvácení. Já budu jen potřebovat ošetřit svaly na nohou, protože jsem je dnes hodně namáhal, ale myslím, že stačí jen, když se vyspím.“ vysvětlil Kenshin.
Ani ne za minutu omdlel. Muž se pustil do léčení Ookamiho

***

Na dveře do slabě osvětlené pracovny někdo zaklepal.
„Dále.“ řekl muž za pracovním stolem a dveře se otevřeli.
Do pracovny vešel muž ve špinavých hnědých hadrech s rozcuchanými šedými vlasy a hrubým hlasem pozdravil: „Dobrý den, Manabu-sama. Přináším vám zprávy z posledních událostí.“
„Povídej, Kaito-kun.“ pokynul Manabu.
„Misi zadanou naším zákazníkem jsem splnil. Bohužel dračího bojovníka jsem nezabil.“ začal Kaito.
„To je dobrý, dračí bojovník se nám do našich plánů plést nemůže. Kde je vůbec Kano-kun?“ zeptal se Manabu.
„Špatná zpráva. Nepřežil. Ninjové z Konohy ho pronásledovali a zajali ho. Zabil jednoho z nich tím prototypem číslo..“ Manabu se zamysel „Myslím dvacetjedna. Potom jsem mu podřízl hrdlo a spálil jeho tělo.“
„Škoda. Byl to docela slušný projekt.“ řekl Manabu „Vložili jsme do něj něco?“
Kaito zakýval hlavou.
„To je dobře.“ pokračoval Manabu „Co tam máš dál? Snad už jste něco zjistili o Amaye a Akiovi?“
„Pořád ne. Máme jen potrvzení o tom, že Ai doopravdy umřela.“ odpověděl Kaito.
„Další zkažená mise a Amaya nás nakonec zradila. Zřejmě nechtěla čekat až jí pomůžu.“ zamyslel se Manabu.
„No, další co tu mám.“ snažil se rozpomenout Kaito „Toho poustevníka se nám nepovedlo najít a myslím si, že už nám bude k ničemu.“
„Proč?“ zeptal se Manabu.
„Lidé mu říkají Slepý poustevník a vy jste chtěl jeho Dojutsu, jenže pokud je doopravdy slepý je nám k ničemu.“
„To je pravda. Prozatím jeho hledání ukonči. Pokud je to všechno můžeš jít.“ řekl Manabu.
Kaito se uklonil a odcházel. U dveří se ale ještě zastavil.
„Ještě na něco jsem si vzpomněl Manabu-sama a myslím, že by vás to mohlo zajímat.“ řekl a otočil hlavu na svého pána.
„O co jde?“ zeptal se Manabu.
„Je tu možnost, že Projekt Nula žije. A je teď nebo byl v Konoze.“ oznámil Kaito.
„Vážně?“ zeptal se zájmem Manabu a postavil se „Jak to víš?“
„Když jsem byl v Konoze, měl jsem prohlídnout seznamy ninjů a mezi letošními Geniny byl chlapec jménem Ookami.“ řekl Kaito „Bylo tam ještě napsáno, že má na těle pět tetování, zřejmě nevědí...“
Manabu se začal hlasitě smát. Přestal asi až po minutě. Kaito se jen nervózně pousmíval.
„Tetování. Ninjové v Konoze jsou hloupější než jsem si myslel.“ řekl ještě s úsměvem na rtech Manabu „Ale i tak je to zajímavé. Myslel jsem celou dobu, že je mrtvý, ale on to nakonec nějak přežil.“
„Máme se ho pokusit najít?“ zeptal se Kaito „Hned můžu poslat Hiroshiho.“
„Jaké má číslo?“ zeptal se Manabu „Pokud si dobře vzpomínám Kano byl poslední.“
„Ano. Hiroshi je Trojka.“ odpověděl Kaito.
„Dobře. Tak ho pošli.“ řekl Manabu „Můžeš jít.“
„Ano Manabu-sama, nashledanou.“ uklonil se Kaito a odešel.