Nová generace - 19.) Návrat do Konohy

„Tak už to máme za sebou.“ oddechl si sklesle Yasuo a vstoupil do pracovny.
Michio, Sachio a Daichi šli za ním.
„Na jaké datum stanovíme pohřeb?“ zeptal se Michio.
„Ještě počkáme dokud se aspoň nevrátí její studenti.“ odpověděl Yasuo „Myslím, že by to bylo vůči nim nefér.“
„Souhlasím.“ řekl Sachio a vzal ze stolu velký štos papírů „Půjdu s Daichim tohle dát do archivu a pak rozdělíme ještě nějaké mise.“
„Už aby tu byl Hokage. Tolik práce jsem v životě neměl.“ řekl unaveně Daichi a odešel se Sachiem ven z pracovny.
Michio vytáhl svitek a položil ho na stůl. Yasuo vytáhl z jednoho šuplíku desky.
„Tak se podíváme ještě jednou koho tu máme.“ řekl Yasuo „První je Yakou Daiji?“
Michio přikývl. Yasuo otevřel desky a nalistoval na stránku, kde byly informace o Daijim.
„Yakou Daiji; Věk: 12; Rodina (Klan): Yakou; Kekkei Genkai: žádné, Výcvik: speciální druh meditace – ještě to myslím má druhý stupeň – Pozn. meditace lze naučit i jiné; Živel: Neznámý; Styl boje: převládá taijutsu, málo ninjutsu technik a žádná genjutsu.“ četl.
„Byl vybrán jako vedoucí týmu, ale spíš by měl být pouze trénující. Vedoucím budeš zřejmě ty. Pokud předpokládám dobře.“ řekl Michio „Jako dalšího tu máme Karada Nobu z mého týmu.“
„Klidně, pokud jím nechceš být ty.“ navrhl Yasuo a prolistoval deskami „Karada Nobu; Věk: 13; Rodina (Klan): Karada; Kekei Genkai: Stavba těla, díky které může za pomocí chakry prodlužovat své tělo (současný dosah: 5 metrů); Výcvik: Taijutsu klanu Karada; Živel: Neznámý; Styl boje: Taijutsu pomocí Kekkei Genkai, žádné ninjutsu ani genjutsu.“
„Já ne, já budu jenom zapírat, navíc mám nějaké známé mimo vesnici, takže budu shánět nějaké speciální mise.“ řekl Michio „Další je Daremo Yukiko.“
„To bude skvělé.“ řekl Yasuo a přelistoval „Daremo Yukiko; Věk: 12; Rodina (Klan): Daremo; Kekkei Genkai: žádné; Výcvik: Loutkař; Živel: Neznámý; Styl boje: Souen, Vlastní loutky – kruci nejsou tu jaké – jinak, mizerné taijutsu, žádné genjutsu. Ninjutsu jenom vlákna na ovládání loutek. Jak jsou ty údaje vůbec staré?“
„Asi dva týdny.“ odpověděl Michio „Už jsme v polovině. Další je Kaminari Jiro.“
„Kaminari Jiro; Věk: 12; Rodina (Klan): Kaminari, Kekkei Genkai: žádné; Výcvik: žádný; Živel: Blesk; Styl boje: Ninjutsu – Raiton: Jibashi, Taijutsu průměrné, Genjutsu žádné.“ předčítal Yasuo „Je to divné, všechno to jsou průměrní studenti. Proč vybrala zrovna je?“
„Nevím, ale po naučení té meditace budou slušně nad průměrem.“ řekl Michio „Předposlední Naifu Etsuko.“
Yasuo přelistoval.
„Naifu Etsuko; Věk: 12; Rodina (Klan): Naifu; Kekkei Genkai: Taka-me; Výcvik: Techniky spojené s Kekkei Genkai; Živel: Neznámý; Styl boje: Pouze pomocí Kekkei Genkai. Jinak taijutsu a ninjutsu jsou průměru, genjutsu žádná.“ četl znaveně Yasuo.
„A poslední je jen 2B8E, ale nevím co to znamená.“ řekl Michio.
„To je číslo ANBU jednotek.“ řekl Yasuo „A jméno bude zřejmě jenom přiděleno.“
„Máme tedy 5 geninů a jednoho člena ANBU.“ řekl Yasuo „Ten ANBU se mi tam nějak nezdá. Je to docela divný.“
„Zajdu pro něj a zjistíme co se dá. Otome-chan musela mít nějaký důvod k tomu, aby ho tam napsala.“ řekl Michio a odešel.

MEZITÍM U OTAFUKU

Celý tým dva se pomalu šoural do města, kde se měli setkat s týmem jedna a společně se vrátit do Konohy. Všichni byli šokováni, tím co viděli. Nikdo z nich nebrečel nebo to aspoň dokázali dobře zakrýt. Za půl hodiny došli na náměstí, kde se měly setkat se svými kamarády, ale nikdo tam nebyl a slunce už začínalo zapadat.
„To je divný.“ řekl Nobu „Myslíte, že s ním ještě bojují?“
„Zřejmě.“ odpověděla Leiko „Nevíme jak je jejich nepřítel silný, takže je mohl klidně porazit.“
„Hloupost. Náš tým má dost schopných členů.“ řekla Yukiko.
„Ale pokud, ten se kterým bojují je Jounin, tak ani to nepomůže.“ pokrčila rameny Leiko.
„Nariko ho porazila, ale utekl nám.“ řekla Yukiko.
„Myslím, že můžeme jen spekulovat o tom co se děje.“ řekl klidně Katsuro.
„Můžeme jim pomoct, ne?“ zeptal se Daiji.
„Ne. Nevíme kde přesně jsou a jsme všichni unavení, takže bychom jen překáželi.“ odpověděl Katsuro „Počkáme na ně. Za chvíli jsou tu.“

MEZITÍM U TÝMU JEDNA

Jiro pořád klečel na zemi a brečel. Nariko seděla na zemi, držela Ichira a pomalu se kývala dopředu a dozadu. Junko byla úplně ztuhlá a vyděšeně se koukala na Ichira. Etsuko byla opřená o strom a sledovala nebe. Po několika minutách se podívala na Ichira a Nariko a vytáhla malý svitek.
„Myslím, že už to stačí. Už je to moc dlouho.“ pomyslela si a řekla „Je čas.“
Všichni se na ní podívali a Nariko se podívala na svitek.
„Je to to, co si myslím?“ zeptala se.
Etsuko přikývla. Nariko se na ní rozčileně podívala, vstala, rozběhla se na ní a namáčkla ji ke stromu. Chytila ji pod krkem a začala ji škrtit.
„Co si o sobě myslíš?“ zeptala se naštvaně zatímco Etsuko lapala po dechu „Takhle se k němu chovat.“
Někdo jí najednou od Etsuko odtáhl a dal jí takovou facku, až spadla na zem. Byl to Jiro. Díval se vztekle na Nariko a ještě mu tekly slzy.
„Uklidni se!“ zařval „Co sakra blbneš?! Jen dělá co musí!“
I jemu bylo hodně líto toho co teď mělo přijít a byl také dost překvapený, když uviděl u Etsuko svitek, ale věděl, že s tím nic nenadělá.
„Ale, ale....“ vzlykala Nariko a s ubrečeným obličejem sledovala Jira „Ještě je šance. Přece to jde změnit.“
„Nejde! Ichiro je mrtvý a nic to nezmění!“ řval pořád Jiro na Nariko „Uklidni se a nech udělat tu práci Etsuko! Bude to tak lepší.“
Nariko se rozbrečela. Jiro k ní došel a objal jí. Etsuko rozvinula svitek, došla k Ichirovi a položila svitek vedle něj. Svitek byl celý popsán, až na jeho kruh uprostřed. Etsuko s nechutí dala dlaň ruky do Ichirovi krve, vytvořila několik pečetí a položila dlaň do kruhu. Ichiro s pufnutím zmizel a stejně tak zmizel i svitek.
„Hotovo, můžeme se vrátit zpátky domů.“ řekla Etsuko, vstala a očistila si ruku.
„Ještě se vrátíme do Otafuku. Čeká tam na nás tým dva.“ řekl Jiro a zvedl Nariko ze země.
„Dobře.“ řekla Etsuko a položila ruku na Junko, která se trhnutím probrala „Pojď, vyrážíme za týmem dva.“
Junko nervózně přikývla a celý tým se vydal do Otafuku. Šli docela dost pomalu, hlavně kvůli vedoucímu. Nariko byla úplně bledá a pořád brečela.

MEZITÍM V KONOZE

Yasuo nyní zastával Otominu práci a četl formuláře, které na stole nechala než umřela. Také mise společně s Daichim a Sachiem dal pouze ninjům, u kterých věděl, že nepůjdou na Otomin pohřeb. Na dveře pracovny někdo zaklepal.
„Dále.“ pokynul Yasuo a do pracovny vstoupil Michio v doprovodu členky ANBU se středně dlouhými fialovými vlasy a maskou ptáka na obličeji.
„Omlouvám se, že jdu tak pozdě, ale bylo těžké ji najít.“ řekl Michio „Bohužel její spis nám nebyl poskytnut.“
„Jak se jmenjuješ?“ zeptal se Yasuo.
„To nemohu říct.“ odpověděla členka ANBU.
„Aspoň nějakou přezdívku. Nechci ti říkat číslem.“ řekl Yasuo.
„Jako falešné jméno občas používám Natsumi.“ řekla členka ANBU.
„Dobře Natsumi, budu o tobě potřebovat pár informací.“ řekl Yasuo a vytáhl tužku a papír.
„Nemohu vám toho moc říci.“ řekla Natsumi.
„To ještě uvidíme.“ řekl Yasuo a otevřel desky do kterých koukal, když si procházel členy Renjaazu „Takže, věk?“
„Šestnáct.“
„Kekkei Genkai?“
„Žádné.“
„Výcvik?“
„Nemohu říci.“
„Živel?“
„Nemohu říci.“
„Styl boje?“
„Ovládám taijutsu, nijutsu i genjutsu. Techniky nemohu říci.“
Yasuo si povzdechl a řekl: „To stačí, můžeš se vrátit a nikomu neříkej, že jsem s tebou mluvil.“
Natsumi přikývla a odešla.
„To jsme se toho dozvěděli.“ poznamenal sarkasticky Michio.
„Musí nám to stačit, hlavně že je v tom věku, ve kterém se může ještě naučit meditaci.“ řekl Yasuo, zaklapl desky a papír do kterého si zapisoval schoval.
Do pracovny najednou vběhl Daichi a unaveně oddechoval.
„Co se děje?“ zeptal se Michio.
„Špatné zprávy.“ oddechoval Daichi „Mizu Ichiro z týmu třináct je mrtvý.“
„Cože? Kde jsi to zjistil?“ zeptal se rychle Yasuo a začal se strachovat i o ostatní členy týmu.
„Právě nám přišlo jeho tělo. Úplně probodané skrz naskrz.“ odpověděl Daichi.
„A něco o ostatních?“ zeptal se Yasuo.
„Zřejmě budou v pořádku, protože přišel jenom on a v záznamech je, že si tři svitky brala Knaifu Etsuko.“ odpověděl Daichi „Teď mi ale spíš dělá starosti, kdo to řekne Sachiovi a Ichirovo rodině.
„To nech na mě.“ řekl Yasuo „Můžeš už jít domů, odpočinout si.“

O NĚCO POZDĚJI V OTAFUKU

První hvězdy už začali na obloze zářit a členové týmu dva nervózně čekali na své kamarády. Yukiko se hlavně strachovala, aby se jim něco nestalo, protože v týmu chyběla. Za několik minut si ale mohla oddechnout, protože Nobu si všiml přicházejících kamarádů
„Někdo chybí.“ zaostřila Leiko „Nevidím Ichira.“
„Máš pravdu.“ řekla Yukiko a rozběhla se k týmu.
Když k němu dorazila zeptala se: „Jste všichni v pořádku? Kde je Ichiro?“
Jiro se na ní podíval, zakýval hlavou a spolu se s ostatními, kromě Etsuko, okolo ní prošli.
„Bohužel Ichiro nepřežil. Ten ninja ho..zabil.“ řekla Etsuko a šla za ostatními.
Yukiko se rozbrečela, ale byla potichu jenom jí tekly slzy a hlavou jí procházeli výčitky. Když to uslyšel zbytek týmu, nedokázali dát svůj smutek najevo, protože byli unavení a stačilo jim jen když viděli umírat Rya.
„Půjdeme domů nebo tu zůstaneme do zítřka?“ zeptal se po půl hodině mlčení Katsuro „Já jsem pro zůstat. A co ty, Nariko?“
Nariko nic neříkala, jen smutně koukala do země.
„Jsi velitel týmu, ty rozhoduješ.“ řekl Katsuro.
Nariko pořád mlčela, Katsrurovi nakonec odpověděl Jiro: „Myslím, že je lepší zůstat.“
Všichni vešli do nejbližší ubytovny, zaplatili si pokoj a přespali v něm do svítání. Ráno se mlčky nasnídali a vyrazili do Konohy, kam dorazili za dva dny. Po celé cestě na sebe nepromluvili ani slovo.
Všichni prošli branou, kterou před několika dny odešli a vydali se rovnou do Hokageho pracovny. Katsuro měl svitek se zprávou ze své mise a Jiro měl svitek se zprávou, kterou měla napsat původně Nariko. Ta ovšem nebyla ve stavu, aby něco psala. Katsuro zaklepal. Dveře se otevřeli a ven vyšel Yasuo a Sachio.
„Pojďte půjdeme do kanceláře zástupce. Předáte mi zprávy a pak vám musím něco řict.“ řekl Yasuo a všichni šli do zástupcovi kanceláře.
Katsuro a Jiro předali zprávy a Yasuo je v rychlosti přečetl. Nejprve přečetl Jirovu zprávu.
„To co se vám tam stalo mě opravdu mrzí. Už jsme to oznámili i rodičům. Pohřeb bude zítra.“ řekl Yasuo a Sachio sebou otřásl „Ještě k tomu. Nebude to jen Ichirův pohřeb.“
Všichni ztuhli a obávali se toho co Yasuo sensei.
„Je mi to opravdu líto, ale...Murasakii Otome je mrtvá. Její tělo jsme bohužel zatím nenašly.“ řekl smutně Yasuo.
Nikdo nepohnul ani brvou. Nejprve zemřel Ichiro. Pak tým jedna uviděl brutální zabití Rya a teď jedna z jejich učitelek umřela. Yukiko to už neustála a omdlela. Nobu ji rychle zachytil a snažil se jí vzbudit.
„Je tomu pár dní. Věřím, že je tohle na vás už moc, takže si odpočiňte.“ řekl smutně Yasuo „Sachio vás teď odvede do nemocnice, kde si nějaký čas pobudete, když se na vás tak dívám, ale zítra vás na pohřeb určitě pustí.“
Yasuo se pustil do čtení zprávy od Katsura. Teď si uvědomil co tu chybí. Rychle si přečetl zprávu a když jí dočetl zhrozil se.
„Katsuro,“ řekl, když už všichni odcházeli za Sachiem, který je měl odvést do nemocnice a v náručí měl Yukiko „je to všechno pravda? To co jsi napsal.“
„Ano, Yasuo-sensei.“ odpověděl Katsuro „Viděl jsem to se zbytkem svého týmu a Yukiko na vlastní oči.“
Ani nečekal co Yasuo řekne a odešel.
„Sakra, sakra, sakra.“ zanadával Yasuo a pomyslel si „Měl jsem na něj dávat větší pozor. Teď je to v háji. I když budu moct říct pravdu, tak bez něho to bude zbytečné. Navíc tam byl jako můj vlastní syn.“

O NĚCO POZDĚJI V NEMOCNICI

Dveře do velkého pokoje se otevřeli. Rei, který ležel u dveří otevřel zdravé oko. Druhé měl zakryté obvazy. Do pokoje vešel Sachio, který měl v náruči Yukiko a za ním se pomalu šoural zbytek Geninů. Jako poslední vešel Seikaku a zavřel za sebou dveře. Nikdo z Geninů si Reie ani nevšiml, asi už jen proto, že jeho levá strana byla zatáhnutá a při vchodu se všichni koukali zkroušeně do země.
„Takže běžtě každý k jedné posteli, zatáhněte si a já vás postupně prohlédnu.“ řekl Seikaku.
Všichni uposlechly a Rei slyšel jak všichni zatahují závěs. Sachio mezitím položil Yukiko na postel naproti Reiovi a zatáhl jí závěs.
„Sachio-san, můžete jít. Hned jí prohlédnu. Nejdřív se ale musím podívat na Etsuko.“ řekl Seikaku.
„Dobře, ale nezapomeňte, s Yakouem Daijim je vše vyřešeno. Žádné léčby nepotřebuje.“ připoměl Sachio.
I když Rei na Daijiho neviděl, bylo mu jasné, že se teď usmál. Zároveň znal, ale jejich situaci ohledně smrti Ichira i Otome, takže věděl že úsměv nebude zas tak velký.
„Jsem si toho vědom.“ přikývl Seikaku.
Sachio odešel a ani se na Reie nepodíval. Za necelou půl hodinu byli všechny závěsy zase odtáhnuté a Seikaku byl pryč. Yukiko se zatím neprobrala. Seikaku to ostatním vysvětlil jako následek extrémní únavy. Rei odtáhl svůj závěs, všichni se na něj podívali.
„Ahoj.“ pozdravil, ale dostalo se mu pouze slabé odpovědi „Už jsem slyšel co se stalo Ichirovi a Otome. Je mi to líto.“
Nariko, která byla na posteli vedle Yukiko, vrhla na Reie po zaznění Ichirova jména nenávistný pohled. Naštěstí ji Jiro, který byl hned vedle zastavil.
„Co se ti stalo?“ zeptala se Junko ležící hned vedle Reie.
„Tohle?“ zeptal se Rei a šáhl si na obvázané místo „Menší komplikace na misi. Přišel jsem tam o oko.“
„To mě mrzí.“ řekla Junko.
„Nějak se s tím smířím.“ povzdechl si Rei, ale znělo to jako by mu to vůbec nevadilo „Výhodou je, že jsem si vylepšil svou techniku a za pár týdnů zvládnu její další část.“
„Vylepšená technika?“ podivila se Junko a pak sklesle dodala „To zní skvěle.“
Hned potom zavřela oči a snažila se usnout.
„Jdeš tam zítra s námi?“ zeptal se Daiji z postele v druhé řadě u okna a podíval se Junko.
„Určitě. Rodiče mi zítra na to něco donesou. Vaši určitě taky.“ odpověděl Rei.
Nariko vstala z postele a zatáhla okolo celé postele závěsy.
„Nariko, prosím...“ začal Jiro.
„Dejte mi pokoj!“ řekla rozčileně Nariko „Musím se vyspat.“

MEZITÍM U SÍDLA KLANU YAKOU

Yasuo zaklepal na dvoukřídlé dveře. Nikdo neodpověděl. Pomalu je tedy otevřel a vstoupil do zahrady. Tráva v ní byla špinavě zelená. U špinavého jezírka stál shnilý strom.
„Haló, je tu někdo?“ zavolal Yasuo.
Dveře do domu naproti němu se odsunuli a zevnitř vylezl poloplešatý muž. Hned za ním byla o něco mladší černovlasá žena. Oba vypadali značně unaveně a strhaně.
„Přejete si?“ zeptal se sklesle muž.
„Jmenuji se Tatsui Yasuo.“ představil se Yasuo a uklonil se „Přišel jsem si s vámi promluvit o jedné věci.“
„O čem chcete mluvit?“ zeptala se žena.
„O vašem synovi Daijim.“ odpověděl Yasuo.
Muž se ženou jako by se probudili.
„Pojďte dál.“ pozval muž Yasua do domu.
Yasuo vstoupil a žena za ním zavřela dveře.
„Už jste ho našli?“ zeptala se okamžitě.
„Ano.“ odpověděl Yasuo „Teď je v nemocnici, ošetřují mu zranění.“
„Doufám, že nikomu nic neprovedl.“ vyděsil se muž.
„Ne, ne, přidal se na misi, ve které pátrali po jednom klukovi a tam se zranil. Nic víc.“ uklidnil ho Yasuo.
„Cože?! Vy jste ho pustili na misi. V jeho psychickém stavu?“ ptala se vyděšeně a zároveň rozčileně žena.
„Ano, bylo totiž shledáno, že váš syn je v naprostém pořádku a na psychiatrii už se vracet nemusí.“ odpověděl klidně Yasuo, ale začal dostávat strach.
Začínal v okolí cítit podivnou energii, která jakoby vycházela z těch dvou.
„Nám se to tak nezdálo, když jsme ho navštívili.“ řekl muž.
„Věřte mi je v pohodě. Je to silný ninja, ale kvůli tomu jsem sem nepřišel.“ řekl Yasuo.
„Tak proč tu jste?“ zeptal se muž.
„Jde o to, že za tři měsíce je chuuninská zkouška a jak já tak Daijiho učitel chceme, aby se jich Daiji učástnil. Váš syn je sice chytrý podle testů IQ, ale chybí mu síla, proto bych vás poprosil o tajemství druhého stupně vašeho speciálního výcviku.“ odpověděl Yasuo.
Oba dva rodiče se zamračili a Yasuo ucítil ještě silnější tlak energie. Snažil se být co nejvíc klidný.
„Vy si z nás děláte blázny?“ zeptal se muž „Chcete, abychom vám řekli tajemství našeho druhého stupně a naučili ho našeho nemocného syna.“
„Říkám, že Daiji je úplně v pořádku a naučení druhého stupně mu bude velice prospěšné.“ odpověděl Yasuo mírně zvýšeným hlasem.
„A co si myslíte, že mu jenom řeknete o druhém stupni a on to hned bude umět ovládat. Tak to se úplně mýlíte. Práce na druhém stupni je velice složitá a zdlouhavá. A když vám to řeknu, kdo mi zařučí, že mu ho předáte nebo že ho nerozšíříte?“ zeptal se muž a také zvýšil hlas.
„Váš syn se může aspoň něco z toho stihnout naučit. Tak mu dejte šanci. A mě můžete věřit.“ řekl Yasuo „Snad víte, kdo jsem.“
Muž se podíval na ženu. Ta přikývla a odešla. Muž se opět podíval na Yasua.
„Vím kdo jste.“ odpověděl „Jste druhý syn Tatsuiho Toria. Někteří celé vaší rodině přezdívají Jinchuuriki, ačkoliv sílu ocasých démonů nemáte. Přebíváte různě po světě a musíte zastávat neutrální názor a neplést se do žádné z válek ninjů.“
„Vystihl jste to pěkně.“ pousmál se Yasuo.
„Ale i tak se vás bát nebudu, pokud budete chtí použít sílu.“ ohradil se muž.
Yasuo ho chtěl ubezpečit, že nic takového nehrozí, ale do pokoje se vrátila žena a v ruce držela svitek obvázaný okolo bronzové tyčky. Muž svitek od ženy vzal a ukázal ho Yasuovi. Žena zase odešla. Tlak energie klesl.
„Tady to je, dejte to Daijimu.“ řekl muž a předal Yasuovi svitek.
„Můžu se podívat?“ zeptal se Yasuo.
„Klidně.“ řekl muž „ Vše je tam napsáno tak, aby to přečetl jen člen klanu.“
Yasuo roztáhl svitek. Po minutě ho opět sroloval.
„Je tam i nějaká mapa.“ řekl Yasuo a podíval se na muže.
Jeho žena se mezitím vrátila a oba teď měli na zádech batohy.
„Ano, je tam vyznačený cíl. Tam musí Daiji dojít.“ řekl muž a vytáhl tenký svitek.
„Na co je ten svitek a ty batohy?“ zeptal se Yasuo.
„Jsme poslední z našeho klanu a v rukou máte to co jsme chtěli předat našemu synovi. Už nás tady nepotřebujete, takže si konečně odpočineme. Daiji věděl, že to jednou příjde, takže až dostane svitek, bude věděť o našem odchodu.“ vysvětlil muž, rozložil svitek a kousl se do prstu.
S pomocí své krve začal do svitku něco kreslit.
„To přece nemůžete.“ řekl Yasuo.
„Pozdě.“ řekl muž a upustil svitek.
Než dopadl na zem oba zmizeli a svitek shořel. Yasuo stál na místě a koukal na popel ze svitku.
„No, tohle se nevidí každý den.“ řekl si a zastrčil svitek.

MEZITÍM V NEMOCNICI

Do pokoje, kde Genini odpočívali vstoupila se zaklepáním sestřička. Rozhlédla se po pokoji a podívala se na Reie.
„Na chodbě máte návštěvu.“ řekla a počkala dokud Rei nevyšel ven.
Na chodbě u okna stál opřený Shin a šklebil se.
„Ahoj.“ pozdravil Rei „Děje se něco?“
„Jo tady je to tvoje oblečení na zítřek.“ řekl a ukázal na zem vedle sebe, kde bylo černé oblečení „To tam vážně chceš jít? Toho kluka si skoro neznal a tu ženskou už vůbec ne.“
„Byl to můj spolužák.“ řekl Rei, vzal si oblečení a chtěl se vrátit zpátky.
„To ten prcek taky.“ řekl Shin a Rei se zastavil.
„To už jsme si snad vysvětlili.“ otočil se Rei na Shina.
„V tom případě tě nebude mrzet, když ti řeknu, že ten kluk je už mrtvý.“ usmál se Shin „Nějakej ninja ho sejmul.“
„Cože?!“ zeptal se vyděšeně Rei.