Akio 05- S pravdou ven!

Tohle vážně přesahovalo moje chápání, buď spím a mám dost divný sen nebo je Naruto dost divný. Zatřást s ním by nemělo vůbec žádný účinek, nejspíš by to dopadlo úplně stejně. Celkem mě překvapilo i to jeho blábolání, snad to není nějaká kletba, popravdě to tak vypadá.
Ozvali se kroky, pomalu jsme otočil hlavu ke dveřím, nejspíš už Sakura zjistila, že ji zmizeli klíče. Pro všechny případy jsem se schoval pod postel. Dovnitř vešla osoba, viděl jsem jen její boty a to mi moc v identifikaci nepomohlo. Nechvíli nastalo ticho
„Vylez z spod tý postele srabe,‘‘ přeruš to ticho neznámí. V tenhle okamžik jsem přesně věděl o koho se jedná. Moje princezna a sehnula a chmatla mě za provaz, co jsem měl obvázaný kolem pasu. Chytil jsme se jedné nohy postele a odmítal jsme se pustit. Moje princezna měla snad větší sílu než Sakura jedním rychlým pohybem mě vytáhla ven. Pěkně jsem si u toho sedřel břicho.
„Jsi vážně ubohej,‘‘ usmála a provokativně a vytáhla nahoru moje fialové lano. V ten krátký okamžik jsme si uvědomil, že to lano my drží kalhoty nahoře. Pomalu jsem se tedy postavil a přitom jsem si přidržoval kalhoty. Tak trapně mi nikdy ještě nebylo, vlastně bylo když mi jednou zapomněl Kabuto přinést čisté ručníky a já pobíhal nahý po skrýši, ale to už je jiný příběh.
„Chtěl bys tohle,“řekla provokativně a zamávala přede mnou mým provazem. Měl jsem chuť po ní skočil, ale dobře jsem věděl s kým mám tu čest, ještě by mi mohla i sebrat kalhoty.
„Vrať mi to nebo..?‘‘ chvíli jsme si rozmýšlel co bych mohl ji udělat, moc možností jsem neměl.
„Nebo co?‘‘ řekla znovu provokativně a zamávala přede mnou provazem. Zuřil jsem, opravdu moc. Připadalo mi trochu jako tenkrát, když jsem cvičil s Akio. Cítil jsem stejný vztek, cítil jsem se tak od té doby co jsem do Konohy donesl tu zraněnou dívku. Od té doby bylo všechno jinak, připadal jsem si chvílemi jako Naruto. Dostával jsem se do podobných situaci a dokonce jsem se z nich dostával stejně. Něco tu nehraje.
„O co ti jde?‘‘ zeptal jsem se ji přímo, takhle hra mě přestávala bavit. I když měla přes tvář masku, poznal jsem, že jsme ji zaskočil, ale i přes to všechno si zachovala hrdost.
„Nevím co tu zas meleš, ale víc mě zajímá co tu děláš?‘‘ přešla ihned na jiné téma, já se ale odradit nenechal .
„Měl bych se zeptat na totéž, nemáš s ním žádnou spojitost, tak proč tu jsi?‘‘ ptal jsem, ale mlčela. Tušil jsem, že to tak dopadne, ale nechtěl jsem se vzdát, né když jsem tak blízko .
„Od té doby, co jsem tě našel je všechno okolo mě jiné, divné,‘‘ řekl jsem a čekal jsem napjatě na její odpověď . Ona se místo toho otočila a vyběhla na ven z pokoje. Tímhle mi odpověděla na všechny otázky. Vyběhl hned za ní zcela rozhodnut ji chytit. Tentokrát jsem měl štěstí, popadl jsem ji kolem pasu a spolu s ní jsme tvrdě dopadli na zem. Bránila se, ale chytil jsem ji za ruce a dal jsem ji je za hlavu. Chtěl jsem ji strhnout masku s tváře, ale nemohl jsem se ani pohnout.
„Chtěl jsi vědět, co mám pod maskou, ale nemůžeš se pohnout jaká smůla,‘‘ řekla s pořádnou ironii. Teď jsem si už byl jitý, je to ona. Našel jsem ji.
„Proč se schováváš, já už vím kdo jsi?‘‘ zeptal jsem se ji. I když jsem neviděl přes její masku, poznal se jak se tváří. Docela jsme šokoval, poznal jsem to podle toho, že jsem byl pomalu schopný chytit masku a konečně se ji podívat do tváře. Doufal jsem že konečně ukojím svoji zvědavost, ale vyrušili nás rychlé kroky. Jelikož jsem se sem vloupal, rychle jsem se zvedla a zatáhl jsem ji spolu se mnou za roh. Vykoukl jsem za roh, ale nepouštěl jsem její ruce.
Nikdo nikde, nejspíš to byla jen sestřička. Otočil se zpět, abych mohl dokončit co jsme začal. Bohužel v krátké chodbě jsem stál sám. Zmizela i když jsem celou dobu cítil jako bych svíral její dlaň a teplo které z ní sálalo.
Na konci chodby bylo otevřené okno, kterým nejspíš utekla. Vlála v něm záclona do místnosti pomalu prostupovali sluneční paprsky a čerstvý ranní vánek. Mě to ovšem moc chuti do
života nepřineslo, po své noční akci jsem snil jen své vyhřáté posteli. Bohužel měl čekal trénink a to za necelou hodinku. To sotva stihnu dojít domů se převléct dát si sprchu.
Cestou mě trápily vzpomínky, snažil jsem se je dlouho vytěsnit, ale jako by se sami bránili, pořád dokolečka se mi v přehrával její obličej.