Nástrahy minulosti - PROLOG

Ten den začalo sněžit. První letošní sníh. Krev se na mléčně bílém povlaku obvzlášť vyjímala. Byla tak rudá jako nikdy předtím... A bylo jí hodně.
Žádné dítě se dnes nesmálo. Žádné nezlobilo, žádný rodič ho neokřikoval. Ti, co zůstali živi, měli jiné starosti, ale moc jich nebylo. Bolest je všechny přehlušila.
Pod malým stolečkem na nohách ze starého ztrouchnivělého dřeva, který sotva stál, se krčila malá holčička, jejíž ebenové vlasy zakrývaly uplakané oči. Dlaněmi si tiskla uši – to aby neslyšela všudy přítomný řev, který pomalu ustával a na něj navazoval jiný. Chvílemi bylo těžké rozeznat, zda-li je toto skutečnost nebo sen, neboť přítomnost se spíše podobala velmi těžké noční můře. Sníh čím dál více zakrývala nová a nová bezvládná těla obyvatel tehdejší Mlžné vesnice. Mlhy a sněhu bylo všude dost, ale krve více.
Najednou křik utichl.
Dívenka otevřela čokoládově hnědé a od slz smočené oči. Když je měla naposledy otevřené, byly všude stíny míhající se se zbraněmi v rukou. Teď je ale nahradila děsivá nicota a místo hlasité kulisy bylo všude ticho. Ticho po bouři, hlas utrpení.
Odkryla si uši a chvilku se opájela klidem, který široko daleko zavládl. Strach, který ji předtím srdce rozbušil, ustal. Chvilku seděla, stále sbalená do klubíčka, poté se rozechvěle postavila na bosé nožky a okusila chladnou podlahu. Našlapujíce k oknu byla její tichá chůze jediným, co bylo v tichu s obtížemi k doslechu. Pomalými krůčky se ocitla u skla, který svým dechem ihned zamlžila. Skrze mlhu hledala své rodiče a když její zrak spočinul na dvou povědomých postavách ležících ve vlastní krvi, na nic nečekala a rozeběhla se za nimi. Prokřehlé nohy se každým dalším prudkým pohybem více a více prolamovaly.
Nakonec dopadla mezi ně, mezi své zesnulé rodiče, kterým nestačila dát své Sbohem. Jejich těla byla velmi zbědovaná a bylo těžké je rozeznat, ale dcera svou matku poznala. Vůně bramboříku jí byla známá.
„Maminko...“ hlesla potichu. Poté hlasitěji, ale stále velmi tiše.
Nic. Žádná odezva.
„Maminko, tatínku, probuďte se!“
Dětskou tvář ochladily slzy, tělíčko už nemělo sílu a po dopadu se setkalo se zasněženou zemí. Vzlyky ustávaly, dívenka pomalu upadala do spánku. Slabá bílá košilka ji kažkou vteřinou přesvědčovala o chladu, který zavítal spolu se sněhem. Nyní ale už nezbývaly síly k pláči ani k odporu, neboť nedostatek spánku se přihlásil o slovo. Znovu tedy bylo ticho.
Trvalo několik málo minut a kdosi si dívenky všiml. Její dlouhé černé vlasy na poprašku zářily a bledá pleť si vyžadovala teplé oblečení. Stále ale dýchala, i když s obtížemi. Vysoká postava si nejdříve dívku prohlížela a když viděla téměř nepatrné pohyby při jejím dýchání, vyzdvihla ji.
Muž se s úsměvem chystal vychutnat si i svou poslední oběť – do té doby, než vlasy dívence spadaly z obličeje a jemu se naskytl pohled na její spánkem umlčenou andělskou tvář. V tu chvíli se její osud zpečetil.
Všech devět zabijáků zdevastovanou vesnici opouštělo – a polomrtvé děvče si bralo s sebou.