Nástrahy minulosti - kapitola 1. : Úkol Tobě přidělený

„Naruto Uzumaki.“
„Má nejvíce chakry ze všech Bijuu – a je jediný, kdo nám ještě schází.“ Jakoby Hidan přečetl myšlenku všech zúčastněných.
Jak dlouho jim ten blonďatý chlapec už ležel v žaludku. Zdánlivě snadný cíl se proměnil v nedosažitelný poklad, který byl bohužel velmi zapotřebí. Přesněji – to, co bylo v něm, bylo velmi zapotřebí. On byl schránkou, která v sobě držela to, po čem prahnul každý padouch, na jehož hlavu bylo vypsáno ohromné množství peněz. Síla v něm dávala možné budoucnosti tak moc odlišný spád, který by se nikdy nenaplnil, pokud by onen démon v něm ani neexistoval. Tak moc byl důležitý.
„Myslíte si, že je již čas?“ Zeptal se zdrženlivě klepeťák, ačkoliv jeho hlas zněl velmi vzrušeně samotnou debatou.
„Nechme rozsudek na Hlavním. Jeho slovo je tím, na co všichni úpěnlivě čekáme.“
„Nuže, Pein-sama...?“
Hlasy se rozléhaly chladnou místností a kamenný stůl se mírně zachvěl. Všichni čekali, až muž posetý piercingy promluví a rozhřeší otázku, která způsobila ve všech členech oraganizace mírné napětí. Všichni byli jako nedočkavé děti, které čekají na bonbón po obědě. Pein však celou záležitost uměl patřičně protáhnout - Po dlouhé chvíli ticha ale přeci jen promluvil. Jeho odpověď byla tím, co ve všech způsobilo nenadálou extázi.

Hleděla jsem z okna a dřevěným kartáčem jsem si pročesávala své vlasy. Připadaly mi, že jsou den ode dne delší. Možná to bylo tím, že jsem si je nikdy nenechala zkrátit – volně mi rostly od mých sedmi let. Aha, proto jsou tak dlouhé. Proto mi jejich délka sahá až po kolena. Dnes mi je přece už o devět let více. Tak dlouhou dobu jsem už neviděla svou vesnici. Upřímně, co jediné si ve spojitosti s ní pamatuji? Jedna hrůzostrašná vzpomínka dokázala všechny krásné pohřbít tak rychle. Tak... nemilosrdně.

Položila jsem kartáč na parapet k otevřenému oknu a dlaněmi se o něj opřela. Bylo léto v plném rozkvětu a vzduch voněl tak svěže. Měla jsem chuť splynout v jedno s červánky, které se na obloze tak rychle hemžily a zbarvovaly se do toho nejkrásnějšího odstínu červené. Byl to tak nádherný pohled, tak skvostná vůně. Slabý větřík mne ovál a hrál si s mými vlasy, jakoby mne vyzýval, abych si šla do vázi natrhat květiny, které mi volně kvetly pod oknem a jejichž vůně a atraktivnost omámily mé smysly. V tu chvíli jsem si pomyslela, jak moc miluji léto. Naprostý opak zimy.
Z mého příjemného snění mne ale probudilo zavrzání pantů. Konan vstoupila do sluncem zalité a teplem prohřáté místnosti. Slyšela jsem její mírný povzdech. S velkými obtížemi jsem se odtrhla od svobodných myšlenek a otočila jsem se. Zkoumavý a zároveň smělý pohled modrovlásky mi byl zvláštním překvapením. Chvíli se na mne dívala a pak jakoby naznačila letmý úsměv. Kdo promluví první? Konan se nečekaně slova ujala, už když jsem otevírala ústa připravena si sama odpovědět.
„Inuri-san, nyní je potřeba Tvé přítomnosti. Pein chce, aby ses dostavila.“ Její slova ve mne probudila zvědavost.
„Neřekli jste mi, že vám nemám chodit na oči, dokud neskončí zasedání?“
„To ano,“ odvětila „ale teď se jedná o Tebe.“
O mě? Jen málokdy se jednalo o mne. Vlastně téměř nikdy. O mě se jednalo pouze za předpokladu, že zbylo nějaké neumyté nádobí od snídaně nebo tak něco. Proto jsem se dlouho neostýchala s reakcí.
„Co může být tak důležitého?“
„To se dozvíš, pokud přijdeš.“ A to bylo vše. Tak strohá odpověď mne nenechala klidnou.
Hned, jak se Konan vytratila, stála jsem už u zrcadla snažejíc se trochu si upravit fasádu. Dlouhé vlasy jsem zkrotila gumičkou a rty jsem potřela rudou rtěnkou, kterou jsem ostatním dávala najevo svou nelibost k celé této organizaci. To byla, spolu s mým navenek arogantním chováním, má jediná obrana, kterou jsem si i přes mistrné ovládání boje z blízka mohla dovolit.
Zavřela jsem těžké dvěře a vstoupila do temné jeskyní chodby. Sotva jsem vkročila, měla jsem chuť se zase vrátit do svého pokoje – do svého malého světa. To by ale znamenalo nechat si ujít jistě zajímavou konverzaci, která mi za těch dlouhých devět let nikdy nebyla dovolena slyšet. Až dnes.
Kráčela jsem chladnou chodbou, která se zdála, jako by nebrala konce. Zastavila jsem se a po rozvaze opatrně sešla kamenné, kluzké schody. Najednou byly stále zřetelněji slyšet hlasy doléhající až z haly. Slovům jsem ale porozumněla až před prahem dělícím místnost, v které celé dění probíhalo a chodbu, která nebyla o nic hřejivější a v které jsem se já prozatím nacházela. Byla jsem tak zvědavá a zvláštně netrpělivá, ale nechtěla jsem o sobě hned dát znát. Opřela jsem se o stěnu a tiše naslouchala. Debatě jsem příliš nerozumněla – stále se bavili akorát o nějakém Narutovi či jak se to jmenoval. Párkrát jsem slyšela i své jméno, ale ne tolikrát, jako jméno onoho neznámého chlapce. Kdo byl Naruto? A co to znamená Kyuubi? Má přítomnost ale nezůstala bez povšimnutí.
Stále opřena o mrazivou zeď jsem zaostřila modré vlasy a štíhlé tělo po krk zabalené v černém plášti s obláčky: Konan. Stála tam a po náznaku úsměvu mi rukou pokynula, abych ji následovala. Mám se bát? Nepřívětivě vypadající interiér mi na odvaze nepřidal. Stále jsem byla velmi nedočkavá, ale zároveň se mi žaludek téměř nepříjemně svíjel v lehounkých křečích z přítomnosti obav, které jsem pociťovala. Jedna polovina mne byla pro a druhá by raději utekla. Vypadalo to ale, že bych snad měla na výběr?
Snažila jsem se učinit co nejmenší, abych se protáhla úzkou chodbičkou, kterou mi Konan ve dvěřích ponechala. Na pokožce jsem ucítila průvan – větřík protahující se drobnými škvírami ve skalních stěnách, jež celé sídlo obklopovaly. Objemula jsem se pažemi, neboť mi z nepřítomnosti teplejšího oblečení naskočila husí kůže. Vstoupila jsem a místnost jako kdyby oněmněla. Hlasy utichly a já pocítila krom chladu a motýlků v břiše i trému. Konan se zatím vrátila na své místo k obrovskému stolu a zasedla. Stála jsem tam zpola se chvějící zimou, zpola nepříjemnými pocity, které mě obstoupily.
„Pojď blíž, drahá Inuri. Prohlédni si to tu. To, že ses sem dostala, je velká pocta.“ Zaslechla jsem mužský, velmi tajemný hlas, který mi v uších zněl jako rekviem. Hlas s tónem takovým, jako kdyby mne potají klamal. Poznala jsem v něm ihned Peina – toho, jehož jméno zde bylo velmi ctěným a všemi považovaným. Kromě mne – mě jeho hlas děsil.
Poslechla jsem a pomalu jsem odvrátila hlavu od země a celou halu jsem si důkladně prohlédla. Má hlava se nehýbala, pouze panenky v očích. Všimla jsem si, jak je hala velká. Přímo obrovská. A velmi tmavá a chladná – to jistě dělala ta skaliska. Pak můj pohled sklouzl k tichému obecenstvu, které si mě se zaujetím prohlíželo. Jako bych byla jakýsi nevyzkoumaný exponát. Bylo mi tak nepříjemně.
„Inuri, to že jsi tu, má svůj důvod. Pojď sem, sedni si. Všichni bychom Ti rádi něco sdělili. Něco výjimečného.“
Jako by ve mně zahřmělo. Pein, který na mne v životě promluvil tolikrát, že bych to mohla spočítat na prstech do deseti, se ke mně choval velice přátelsky. Ba co víc, vyzval mě, abych si sedla k oragnizaci ke společnému stolu na častné místo, naproti němu. Do čela rozlehlého stolu. Nenechala jsem se ale obelstít – byl to přece Pein.
Stále jsem se držela ve velmi schoulené pozici. Všichni na mne upírali svůj zrak a očekávali, co udělám. Sledovali každý můj pohyb. Po chvíli jsem klouby přiměla k pohybu a pomalu a obezřetně jsem kráčela ke „svému“ místu. Nepříjemné pocity se stupňovaly. Důkladně jsem si dávala pozor, abych cestou ke kamenné židli nezakopla o nějaký z vykukujících balvanů. Zvládla jsem to. Domátořila jsem se ke stolu a téměř neslyšitelně jsem zasedla.
„Jestlipak víš, proč tu jsi, Inuri?“
„Netuším.“ Šeptla jsem. Pein s tím počítal a málem mi do mé kraťoučké věty skočil.
„Jistě budeš velmi překvapena. Zatím si zde zastávala pozice služebné. Nyní to bude ale jiné. Úkol, který jsem Ti přidělil, je velmi důležitý. Nikdo z nás ho nemůže vykonat – pouze Ty.“ Neubránila jsem se polknutí. Pein ovšem pokračoval:
„Nyní poslouchej dobře, otázky se nekladou. Řeknu to pouze jednou.
Inuri, my všichni známe Tvé vlohy. Víme, jak moc dobrá v taijutsu jsi. Tato mise ale nezáleží jen na této schopnosti. Budeš muset používat hlavu, umět hrát, být neustále ve střehu. Nebude nikdo, kdo by Ti kryl záda – budeš se muset spolehnout jen sama na sebe. Naskytne se Ti spousta možností, jak poznat svět, který Ti byl doposud zapřen. Budeš dlouho žít mimo toto sídlo, budeš si moct dělat, co se Ti za chce. Zároveň se ale každý den budeš čelem stavět k nebezpečí, které Ti bude hrozit, pokud nebudeš dostatečně opatrná. Budeš riskovat svůj život... A jako odměna za dobře vykonanou práci Ti bude oficiální členství v naší organizaci, Akatsuki.
Inuri, Tvůj úkol zní takto:
Ty nám přivedeš Bijuu, Kyuubi no Youko, poslední chybějící článek, který tak nutně potřebujeme.
Přivedeš nám Naruta Uzumakiho.“