A co kdyby... 01 - Dlouholetí přátelé

Zachmuřeně procházel Konohou. Pohled měl zabodnutý do země a ruce zastrčené do kapes. Mohlo mu být maximálně tak devět let. Blonďaté vlasy měl rozcuchané okolo celého obličeje.

Tvářil se smutně.

Najednou zaslechl nějaký hluk a ohlédl se tím směrem. Zastavil se.

„J-já se o-omlouvám.“
„Řekni to pořádně!“
„J-já,…“

Před ninja akademií, stáli schovaní za stromem tři chlapci. V jejich kruhu byla uvězněná nějaká tmavovlasá dívka. Klečela na zemi, obličej skloněný dolů. Plakala.

„Přestaňte!“ vyzval je Naruto tvrdě. Všichni se k němu otočili. Tři chlapci se posměšně ušklíbli.

„A ty seš jako kdo?“ optal se ho nejvyšší z nich vyzývavě.
„To je přece tamten…ten, co pořád lítá v průšvihu.“
„No jo, máš pravdu. Tamten.“

Zasmáli se.

„Já nejsem žádnej tamten!“ zakřičel Naruto vztekle, „jmenuji se Uzumaki Naruto a jednoho dne se stanu Hokagem!“

„Hahaha, to si děláš srandu?!“ smál se ten nejvyšší a zlomený v pase se opřel o svého společníka.

„Někdo jako ty se Hokagem nikdy nestane!“ poučil ho povýšeně ten třetí a vrhl se po něm. Vrazil mu pěstí do tváře. Naruto se složil k zemi. Tvář ho bolestně pálila, ale nevnímal to. Mnohem víc ho bolela ta slova. Zacloumal jím vztek.

„Já to dokážu! Jednoho dne mě budou všichni uznávat!“ zařval, vyskočil ze země a vyrazil na toho spratka. Prudce ho srazil k zemi a dal mu pěstí. Pak znovu…a znovu…a…

Jeho společníci nelenili dlouho v pozadí. Popadli Naruta v podpaží a vytáhli ho do vzduchu. Všichni tři šikanáři se na něho najednou vrhli. Jedna pěst následovala druhou. Naruto ucítil v puse krev.

„N-nechte ho! J-já jsem se přece omluvila! Prosím, DOST!“

Přestali. Pomalu se k ní otočili. Ten uprostřed se posměšně zašklebil.

„Snad to není tvůj kluk, když ho tak bráníš!?“ uculil se na Hinatu.
„N-ne, j-já jen,…“ Další její slova se ztratila v ohlušujícím výbuchu smíchu.
„Ti se k sobě teda hodí! Jeden ubožejší než ten druhej!“ smáli se a pomalu se otáčeli k odchodu.

„Stejně to už začínalo bejt nudný,“ oznámil ten nejvyšší a teatrálně si pokrčil rameny. Pak se všichni tři rozeběhli pryč. Jejich smích k nim z dálky ještě dlouho doléhal.

„H-hej…jsi v p-pořádku?“ ptala se Hinata sotva slyšitelně a opatrně se nad neznámého chlapce sklonila. Naruto nejdřív stiskl oči pevně k sobě a pak zamrkal. Překvapeně vytřeštil oči.

„AAAA!“ vykřiknul a vystřelil do vzduchu jako po ráně elektrošokem.

„P-promiň, j-já jsem tě nechtěla vyděsit,“ omlouvala se hned.
„Vyděsit? Já se nevyděsil já jen…myslel jsem, že to jsou ti tři, tak jsem se radši rychle připravil na protiútok,“ prohlásil Naruto.

„A-aha...,“ kníkla Hinata zmateně.

„A kdo vlastně jsi?“ optal se a naklonil se zvědavě blíž.
„J-já se jmenuju H-hinata,“ zakoktala.
„Já jsem Uzumaki Naruto a jednou se stanu Hokagem! To je můj sen!“
„D-děkuji ti Uzumaki Naruto, děkuji ti, že jsi mě zachránil.“

…………………………………………………………………………………………………...

O sedm let později:

Hinata zamyšleně hleděla z okna. V hlavě měla hrozný zmatek. Všechno vypadalo tak jednoduše.

Poslední dobou se jí dny slévaly do jednoho a každodenní rutina jí pokaždé absolutně vyčerpala.

Dnešek však nebyl jako ty ostatní dny. Dneska si poprvé uvědomila něco zásadního. Když nad tím teď přemýšlela,…vlastně to věděla vždycky. Jen si to nepřipouštěla. Po tolika letech strávených s ním si teprve teď uvědomila, že ho má ráda. Vlastně dokonce i víc než to.

Miluje ho. Miluje Uzumaki Naruta.

Znělo to tak jednoduše.

Závěsy se zavlnily ve větru a Hinatě přejela přes paže husí kůže. Zatřásla se a rychle okno zavřela. Chvíli si prohlížela zářící hvězdy na obloze za sklem, ale pak rychle zatáhla závěsy k sobě.

Teď nemělo cenu se tím zabývat. Pomyslela si smutně a zamířila k posteli. Bylo okolo půl třetí ráno. Hinata šla v noci spát velmi brzo, ale probudil jí sen. Tenhle se jí dřív zdál pořád dokola, ale už to bylo tak dávno, že na něj málem zapomněla.

Byl to sen o tom, jak se s Narutem poprvé seznámila. Od toho dne se spolu začali vídat mnohem častěji. Nejdřív neměla moc čas, protože byla pod stálým dohledem svého klanu, ale když začala chodit na akademii, všechno se změnilo.

Naruto byl vždycky ve třídě sám. Nikdo nechtěl sedět vedle něho, posmívali se mu, ignorovali ho,…

Když Hinatu ve třídě poprvé spatřil, hned k ní vyrazil jako ke své staré kamarádce.

„My se už známe, že jo?“ prohlásil tehdy s úsměvem na tváři.

Od té doby byli pořád spolu. Ona nikdy nebyla moc komunikativní typ a kamarády si hledala těžko. Naruto by s tímhle sice neměl problémy, ale nikdo se s ním bavit nechtěl.

Trvalo dlouho než si uvědomila proč.

Naruto jí změnil. Dřív vždycky tolik koktala a styděla se, ale přátelství s takovýmhle rošťákem jí v mnohém pomohlo.

Teď už na tom stejně nezáleží. Tolik let byli přátelé, ale ona si nikdy dřív neuvědomila, co k němu vlastně cítí. A teď už bylo pozdě.

Dneska totiž Sakura vyznala Narutovi lásku.