Nebylo nám přáno 16

Z rozjímání Kushinu vytrhl Hikariho otrávený hlas: „Máš tu ty kluky, už zase!“
Dívka se jen ušklíbla a vyrazila ke dveřím.
„Ahoj, co tu děláte?“ Zeptala se jich, když přišla až k nim.
„Říkala jsi, že se máme stavit, tak jsme tady.“ Odpověděl Shikaku s úsměvem.
„Takže, jdeme ven?“ Zeptala se trochu váhavě.
„Jestli chceš.“ Odpověděl Inoichi a nabídl jí rámě. Kushina jen zakroutila hlavou a vyrazila ven.

Když se usadili v cukrárně, řekla: „Chci, abychom byli kamarádi, nic víc.“
„Rozumíme.“ Odpověděl Shikaku.
„Ani jeden není tvůj typ, chápeme to.“ Přidal se jeho kamarád.
„Hele, kluci, já vás mám oba moc ráda, ale jen jako kamarády.“ Řekla a doufala, že to tím jen nezhorší.
„A jak máš teda ráda Minata, nebo toho Hikariho?“ Chytil ji hned za slovo Inoichi.
„Hikari je trochu jako můj starší bratr a Minato je…“ Odmlčela se, aby našla vhodná slova, ale pouze zopakovala: „Minato je…“
„On je prostě dokonalý, my víme. Zamilovaná je do něj každá holka ve vesnici, to, že ty taky, tě nedělá horší, než když jsme tě potkali, tak to můžeš klidně říct.“ Pokusil se jí to ulehčit Shikaku a falešně se usmál.
„Pleteš se, není do něj zamilovaná každá holka ve vesnici!“ Odpověděla na to ostře Kushina.
„Jsi ve fázi popírání, nebo máš na mysli někoho jiného než sebe?“ Zeptal se Inoichi.
„No třeba ta holka Yoshino, byla celkem fajn a nebyla zamilovaná do Minata, jen se jí líbil, jeho chování, vystupování a tak.“ Odpověděla a snažila se při tom nezasnít, protože fázi popírání překonala asi před hodinou.
„Yoshino?“ Zeptali se oba chlapci zároveň.
„A vsadím se, že takových je víc.“ Dodala a pokusila se napodobit Minatův výraz, když se někoho o něčem snaží přesvědčit.
Shikaku se k ní naklonil a zašeptal: „Nevíš náhodou, kde bydlí?“
„No, ne.“ Odpověděla zaraženě.
Inoichi se pokusil nenápadně zvednout a odejít, ale jeho kamarád ho zarazil slovy: „Kam to jdeš?“
„Ty víš, kde bydlí, co?“ Zeptala se Kushina, když se neměl k odpovědi.
Mladík trochu neochotně přikývl a jeho kamarád okamžitě vyhrkl: „Bezzemně nikam nejdeš!“
„A to je právě ta největší chyba, nemůžete se jí dvořit oba.“ Řekla ostře dívka.
„Ale…“ Řekli oba naráz a podívali se na sebe ostře.
Kushina protočila oči v sloup a ze stolu vzala dvě párátka. Jedno z nich zlomila, za zády je zamíchala a dala jim vybrat.
Inoichi si okamžitě vytáhl, ke své smůle, kratší párátko a už ne tak nadšeně se zase posadil.
„Tu adresu.“ Řekla Kushina a nenápadně schovala druhé párátko, které bylo taky zlomené.
Shikaku si toho ale všiml a zašeptal jí: „Děkuju.“
„Chtěla jsem odměnit toho z vás, kdo dá přednost tomu druhému.“ Odpověděla taky šeptem, zatímco Inoichi psal adresu na ubrousek půjčenou tužkou od servírky.
Když Shikaku odešel, řekla: „Taky jsi mohl poprosit i o papír a ne to psát na ubrousek.“
Mladík jen pokrčil rameny.
„Je ta adresa dobře, že jo?“ Zeptala se po chvíli podezřívavě.
„Jo.“ Odvětil trochu naštvaně a zklamaně.

Mladík zaťukal na dveře. Otevřít mu přišla přímo Yoshino, která se na něj udiveně dívala.
Když nic neříkal, tak se zeptala: „Co potřebuješ, Shikaku?“
„No, já jsem tě přišel pozvat ven.“ Řekl trochu váhavě.
„A kam chceš jít?“ Zeptala se zvědavě.
„No to nevím, kam chceš jít ty?“ Zeptal se trochu vyvedený z míry, protože neočekával, že řekne ano.
„Přišel jsi mě pozvat a ani nevíš kam?“ Zeptala se zmateně a i trochu šokovaně.
„No já nečekal, že řekneš ano.“ Odpověděl a byl si jistý, že začíná rudnout.
„Ramen?“ Zeptala se s lehkým úsměvem, který ho utvrdil v přesvědčení, že zrudnul.
„To zní dobře.“ Odpověděl okamžitě, ale necítil se o nic míň trapně.

Kushina se v cukrárně necítila o nic trapněji, Inoichi byl zklamaný a díval se z okna. Když mladík náhle zpozorněl, zapomněla Kushina na chvíli, že už tři minuty nepadlo jediné slovo.
Dřív, než se mladíka stihla zeptat, vyběhl z cukrárny.

„Ahoj, Minato.“ Pozdravil ho Inoichi s širokým úsměvem, který musel být falešný.
„Em, ahoj.“ Odpověděl mu trochu váhavě.
„Nepřidáš se k nám?“ Zeptal se ho Inoichi a prozatím si uchovával úsměv.
„Vám?“ Zeptal se zmateně.
„Ano, ke mně a Kushině. Shikaku nám někam utekl a nechal nás tu samotné, ve dvou to není ono, potřebujeme třetího a Chouza se někde fláká.“ Odpověděl Inoichi.
„Jestli to nevadí Kushině.“ Řekl Minato, když si všiml jejího zmateného výrazu.
„Jste kamarádi ne?“
„No, to ano.“
„Tak to bude v pohodě, jen pojď.“
„Není v tom žádný podraz, že ne?“ Zeptal se Minato, když ho Inoichi strkal do dveří.
„Neměj strach a raději si běž něco koupit, ať tam s námi nesedíš jen tak. Počkáme tě u stolu.“ Řekl a ukázal na poloprázdný stůl u okna.