Nebylo nám přáno 15

Dívka se líně převalovala v posteli, když přišel Hikari.
Vešel do jejího pokoje, aby ho zkontroloval, a když si jí všiml, zeptal se: „Jak dlouho už jsi doma?“
„Už nějakou tu chvíli.“ Odpověděla a otočila se na druhý bok, tak aby na něj neviděla.
Když se za ním zavřely dveře, Kushina se spokojeně a i trochu škodolibě usmála a otočila zase zpátky.

Další den ráno se ozvalo klepání, a když Hikari otevřel dveře, trochu otráveně zavolal: „Kushino, máš tu ty kluky!“
Dívka trochu nervózně přišla ke dveřím a podívala se do tváří obou chlapců.
„Přišli jsme se omluvit.“ Začal Inoichi.
„Pozvala bych vás dál, ale Hikari by nás rušil.“ Řekla Kushina a její nervozita se trochu snížila.
„To je dobrý, jen se chceme omluvit a zase půjdeme, máme ještě trénink.“ Odpověděl Shikaku.
„Omluva se přímá a jsem si jistá, že příště už to bude v pořádku.“ Řekla s širokým úsměvem.
„Nejspíš ano.“ Řekl Inoichi.
„Neměla jsi doufám žádné problémy dostat se domů.“ Přidal se Shikaku.
Kushina vyšla na chodbu a zavřela dveře, potom se o ně ještě opřela a odpověděla: „Ne doprovodil mě Minato.“
„Aha.“ Řekl malinko zklamaně Inoichi.
„Všechno dobrý?“ Zeptala se pro jistotu.
„Jo.“ Odpověděl okamžitě a snad až příliš rychle Shikaku.
„Kolik máte času do tréninku?“
„Asi dvacet minut.“ Řekl trochu váhavě Inoichi.
„Já jen, že se nemusíte tvářit takhle. Minato mě jen doprovodil domů, nebylo to žádné rande.“
Kluci na to neřekli nic, jen oba malinko zrudli, a když se trochu vzpamatovali, Inoichi se opatrně zeptal: „A kdyby tě pozval na rande, šla bys?“
„Možná, nepoval mě, tak jsem neměla důvod nad tím dumat.“
„A kdyby tě pozval jeden z nás, tak bys šla?“ Přidal se Shikaku.
Kushina bez přemýšlení odpověděla: „Ne.“
„A proč ne?“ Zeptal se zklamaně blonďák.
Kushina si zase jednou uvědomila, že její pusa byla rychlejší než mozek a zalitovala toho.
Naštěstí ji vysvětlování ušetřil Minato, který se tam zrovna objevil: „Předpokládám, že si Kushina myslí, že když půjde s jedním, toho druhého tím zraní, ale mě si nevšímejte, já přišel za Hikari.“ Řekl a přišel rovnou ke Kushině.
Dívka se na něj chvíli dívala a potom tiše špitla: „Já myslela, že jdeš za Hikarim.“
„Ano, ale ty se opíráš o vchodové dveře, proto stojím před tebou.“ Odpověděl a usmál se na ni.
Kushina mu co nejrychleji uhnula a pokusila se ke klukům otočit zády, aby neviděli, jak je rudá.
„Líbí se ti, že jo?“ Zeptal se Shikaku a jeho tón naznačoval, že odpověď už zná.
„No já, ne… S Minátem jsme kamarádi, nic víc nic míň.“ Odpověděla po chvilce.
„To není odpověď na jeho otázku.“ Poznamenal druhý z chlapců.
„Probereme to odpoledne, pokud se pro mě stavíte.“ Řekla trochu naštvaně a pospíšila si dovnitř.
To samozřejmě dělat neměla, protože opět narazila do Minata. Zdálo se ale, že tentokrát byl na to připravený, protože zůstal pevně stát a zvládl ji zachytit, aby nespadla.
Kushina opět zrudla a hned, jak to bylo možné, zmizela všem klukům z dohledu.
„Stává se vám to často?“ Zeptal se trochu otráveně Inoichi.
„Ne, většinou spadneme na zem.“ Odpověděl Minato provokativně.
„Každý na jednu stranu?“ Zeptal se Shikaku a v duchu si opakoval, že i když na Minata skočí, stejně to bude víc „Ne, většinou naráží ono do mě, takže mě zchodí a ještě na mě dopadne.“ Odpověděl už při odchodu.

Když se dívka trochu uklidnila, zeptala se Hikariho: „Co potřeboval Minato?“
„Jen něco k tréninku.“ Odpověděl nevzrušeně a dál četl knížku.
„To je všechno?“ Zeptala se nevěřícně.
„Taky se nezdržel dlouho, což je škoda ne?“
„Škoda? Proč?“
„Já nevím, ale myslím, že je to mnohem lepší společnost, než ti dva.“ Odpověděl a dál předstíral, že tam Kushina není.
Dívka se jen dotčeně zamračila a odešla do svého pokoje.

Minato se mezitím vrátil domů, kde na něj čekal sensei.
„Ahoj, Minato.“ Pozdravil ho Jiraiya.
„Zdravím sensei.“ Odpověděl vesele a pustil ho dál.
„Můžu vám něco nabídnout?“ Zeptal se, když se Jiraiya posadil.
„Stačí voda.“ Odpověděl s úsměvem.
Když se Minato vrátil s vodou a sušenkami, zeptal se: „Proč jste tady?“
„Chyběl jsi mi, byl jsem zvyklý vídat tě každý den a najednou jsem tě týden neviděl.“
„Taky jste mi trochu chyběl, sensei, ale já se na vás přišel podívat na trénink.“
„Vážně? Neviděl jsem tě.“ Řekl udiveně.
„No já jsem se snažil, aby mě nikdo neviděl.“ Odpověděl a mrkl na něj.
Sensei se jen ušklíbl a zeptal se: „A co že máš takovou dobrou náladu?“
Minato se zamyslel a nakonec jen pokrčil rameny.
„No jen jestli v tom není holka. Já mám vždycky takovou dobrou náladu, když je v tom holka.“ Řekl Jiraiya provokativně.
„Za to může spíš alkohol než holky.“ Odpověděl Minato suše, jako by se ho sensei poslední větou dotkl.
„No já jsem čekal spoustu let, než se konečně zamiluješ, abych se ti mohl smát.“ Řekl a svědomitě ignoroval studentovu poslední větu.
„Smát?“ Zeptal se udiveně a tu část se zamilováním raději nechal být.
„Jistě, zamilovaný chlap dělá hlouposti.“ Odpověděl Jiraiya, jako by se ho Minato zeptal na naprostou hloupost, která je jasná i pětiletému dítěti.
„Tak to je dobře, že nejsem zamilovaný.“
„Když myslíš.“ Řekl jeho sensei tajemně a odešel.
Minato se za ním chvíli díval, než to definitivně zavrhl.