Mimo realitu: 6. Moje první (skutečná) mise…

Nejdřív to byla nuda. Chodila jsem s Narutem do Ichiraku, se Sakurou do horkých pramenů a tak podobně. A Sai… Je zvláštní… Nikdy nejspíš nepochopím tu jeho zajímavě převrácenou logiku…
Několikrát jsem s nimi byla na misi typu D- na nich nebylo nic nebezpečného, když nepočítáte toho obřího buldoga, který mě málem poslintal štěstím, že s ním někdo jde ven…
A pak mě to začalo i bavit- Naruto byl celkem praštěný, ale měl víru. A sen. Sen stát se hokage… Zajímavé.
Seděla jsem na lavičce a pozorovala modré nebe. Bylo celkem hezky. Naruto trénoval se Saiem a Sakura pomáhala v nemocnici. Ani jedno ani druhé mě příliš nezajímalo. Život tady ve vesnici možná nebude tak strašný…
Uběhl první měsíc.
Každý večer jsem přejela prsty po klavíru. Připomínalo, mě to dobu kdy mě na něj učil hrát můj táta a máma stála ve dveřích a poslouchala, jak se snažím napodobit tátovi ladné pohyby. Málokdy se mi to povedlo a často jsem z klavíru vyloudila takové patvary… Musím se usmívat, když si na to vzpomenu. Teď je to tak snadné…
Nadechla jsem čistého vzduchu a zavřela oči.
A jaksi jsem přehlédla stín, který přelétl po obloze…

Tsunade otevřela okno. Orel vlétl dovnitř a nastavil nohu se vzkazem. Pátá opatrně sejmula vzkaz a orel vylétl ven a usadil se na stromě. Tam dal hlavu pod křídlo a spal. Z jeho chování se dalo soudit, že má za sebou dlouhý let.
Tsunade rozbalila vzkaz a…
Začala jednat.

Do pracovny vešla Hinata, Kiba a Akamaru, Shino a Lee.
„Dala jste nás volat Tsunade- sama?“ Zeptala se tiše Hinata.
Tsunade přikývla.
„Mám pro vás misi typu B. V zemi medu se ztratil syn feudálního pána. Je to velice ošemetná věc, když si uvědomíte, kolik může mít nepřátel jeho otec, zvlášť pokud je na tak vysokém místě.“ Tsunade se odmlčela.
„Jinak řečeno, naší misí je ho najít.“ Řekl Shino.
„Najít a ochránit pokud bude potřeba.“ Doplnila Tsunade.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Pak do místnosti vešel Kakashi.
„Promiňte, že jdu pozdě, ale po cestě jsem potkal jednoho známého a…“ Stačil jediný výhrůžný pohled od páté a zmlkl.
„Kakashi bude váš velitel, protože Kurenai je na jiné misi.“ Oznámila jim Shizune.
„A pak je tu ještě jedna maličkost…“ Zamumlala Tsunade a obrátila svůj nepřítomný zrak ke stropu.
„Ehmm… Tsunade- sama?“ Ozval se Lee.
Tsunade se na něj nepřítomně podívala. Pak zamrkala očima jako by se probírala ze snu.
„Lee! Pro tebe mám speciální úkol. „Jako tým budete mít doprovod- Lamiro Akiru. Chci, aby vás doprovázela, i když ona sama není ninja. Tvůj úkol bude ji chránit, rozumíš?“
„Hai. Tsunade- sama.“ Lee nevypadal zrovna dvakrát nadšeně.
„Promiňte, Tsunade- sama, ale proč chcete, aby šel s námi někdo takový? Pokud není ninja tak proč…?“ Zeptal se Kiba.
Tsunade si povzdechla.Jak jim to vysvětlit?
„Jde o to, že tahle mise vypadá sice snadně, ale určitě bude mít nějaký skrytý háček. A krom toho…“ Tsunde se zatvářila rozpačitě. „Akira přesně neví, jak fungují její schopnosti, takže…“
„Chce si je vyzkoušet v praxi.“ Napověděl jí suše Shino.
Pátá si povzdechla.
„Tak nějak.“
Náhle se ozvalo se váhavé zaťukání na dveře. Pak se dveře pomalu otevřely.
„Dobrý den Tsunade- sama.“

Zatraceně.
Proč já? (Kolikrát jsem se takhle v duchu ptala sama sebe? Po pravdě řečeno odpověď samozřejmě vím, ale… Vlastně si ani nechci odpovídat… Došly by mi tak tisíce věcí, které nechci ani slyšet, natož o nich vůbec vědět…)
Ve chvíli kdy jsem vešla, se všechny zraky kolem, upřeli na mě.
Je zajímavé, že v těchto chvílích vždycky zrudnu a vypadám jak pitomec…
Tsunade se usmála, ale tři ninjové před ní se spíše tvářili udiveně-zamračeně-překvapeně a… Ten poslední měl na tváři šálu, takže vážně nevím, jak ten se tvářil. Ale Kakashi se usmál. Kupodivu.
„Seznamte se- tohle je Lamiro Akira. Akiro, tohle je Shino, Hinata, Lee a Kiba s Akamarem!“
„Ahoj.“ Pípla jsem nesměle.
Jediný kdo se usmíval, alespoň trochu mile byla Hinata a Lee.
Ostatní zírali dost nepříjemně.
Sakra! Proč zrovna já?

Vozík se dokodrcal do zapadlé hospůdky.
Kočí se zastavil na jedno a vůz nechal před hospodou.
Vůbec si přitom nevšiml, že z vozu vyklouzl malý přikrčený stín. Stín se držel při zdi tak, že téměř zmizel ve stínu budovy. Opatrně se připlížil ke stájím a tiše vklouzl dovnitř. Stín pak pokračoval po žebříku nahoru, až do nejvzdálenějšího koutu nahoru kde se přechovávalo seno. Tam malý černý cestovatel tiše vytáhl spací pytel a uložil se ke spánku.
Netušil, že v tu chvíli po něm pátrají, nejen lidé z jeho doma a o něco později ninjové s Akirou, ale i někdo jiný, mnohem, mnohem horší než byly hry na klavír, šachy a spousta hodin společenského chování…

Mám misi.
Nikdy bych nevěřila, že se to stane. Stalo. Tenhle svět má svým způsobem podivnou a určitě převrácenou logiku, jinak to snad ani není možné… Radši na to nebudu myslet…
Potřásla jsem hlavou.
Když mi Tsunade řekla, co mám za misi, pohltila mě nervozita.
Vrátila jsem se do bytu a snažila si zabalit. Musí mi stačit lehký batoh a ten zároveň bude muset obsahovat všechno, co budu potřebovat… A to by… mělo být… co?
Co budu potřebovat?
Ninja by řekl: zbraně.
Já mám jednu a musí mi to stačit. Tak dál…
Teplejší oblečení- hlavně náhradní ponožky a spodní prádlo. Pak určitě nějaké další oblečení. Po chvilce váhání jsem do batohu hodila tři náhradní trika a dvoje volnější kalhoty.
A určitě budu potřebovat pít, to by neměl být problém- batoh měl po straně kapsy na čutory s vodou.
Snad to bude stačit.
Zapnula jsem batoh a schválně ho potěžkala. Nebyl tak těžký, jak jsem čekala. Super!
Nakonec jsem si k opasku připevnila Artemis.
U hlavní brány jsme se měli sejít za hodinu. Koukla jsem na hodiny v kuchyni. Překvapilo (a potěšilo) mě, že mám ještě půlhodiny čas.
Co budu dělat?
Nakonec jsem uklidila nádobí, ujistila se, že okno nahoře v podkroví je pořádně zavřené a pak už jsem to nevydržela a vyrazila k bráně…

Kočí se vypotácel z hospody, nos červený od alkoholu a oči mírně zarudlé, protože v hospůdce se celkem dost kouřilo. Byla noc, tmavá a nevlídná a jediné světlo, které ji rozjasňovalo, byl měsíc s několika hvězdami a samozřejmě pohasínající světla z hospody.
Přestože světla bylo celkem dost, kočí zakopával o nejrůznější hrboly a výmoly na cestě. Ne že by je neviděl. Viděl. Ale trojmo.
Jeho chůze byla typická pro někoho, kdo je zpitý pod obraz. Měl štěstí- ani jednou nespadl a šel relativně rovně. Při chůzi vydával jakési nesrozumitelné zvuky, které ve svojí opilosti nejspíš považoval za slova.
Na to, že byl, tak opilý se mu podařilo, vyhoupnout se na kozlík.
Ale jeho koně byly vyděšení.
Vzpínali se a vyděšeně řehtali. Vzpínali se a vyděšeně řehtali. Opilec nejdřív vytáhl bičík, ale pak zjistil, že koně vidí několikrát, a že by se nejspíš netrefil, tak tedy slezl dolů a bič odložil.
Přistoupil ke koním a snažil se je uklidnit. Nevšiml, že čím víc se přibližuje, tím víc jsou nervózní. A když pak za sebou, i přes svoji opilost zaslechl tichý krok a ucítil na krku něco jako bodnutí komára, bylo už pozdě. Sesypal se na zem a vyděšený kůň se vzepjal a dopadl na něj kopyty. I kdyby vozka přežil jed, nemohli by ho zachránit, protože mu kůň zlomil vaz.

Dokud cesta vedla zhruba po hlavní cestě, tak to ještě šlo, ale pak jsme odbočili do lesa. Ostatní vyskočili na stromy a byly by pokračovaly dál, ale zarazili se hned po pár metrech. Myslím, že to byl Kiba, Hinata a… Ten s tím šátkem… Jak se sakra jmenuje? Lee a Kakashi stáli za mnou. Dobře si všimli mého malého zaváhání.
Nevím, jestli pamatuju jak se udržet tak abych nespadla. Kruci já jsem to možná zapomněla! Nejhorší na tom je, že já to nevím! Je možné, že když to zkusím, bude to v pohodě a taky je možnost, že spadnu jako zralá švestka…
„Děje se něco?“ Ozval se Kiba otráveným hlasem.
Nejspíš ještě nevydejchal, že s nimi jde někdo jako já.
No tak. Nic se ti přece nestane, ne?
Ne nic se mi nestane, když pominu fakt, že se mi budou (alespoň v duchu) posmívat do konce mého života. Ne vážně se mi nic nestane.
Odkdy tě zajímá, co si myslí ostatní? Hmm?
Možná právě od teď!
No to brzo…
Hele ptal se tě někdo na tvůj názor?
Záleží na tom?
No to sakra jo!
Bejt tebou tak se přetanu hádat sama se sebou a radši něco řeknu.
Proč?!
Všichni se na tebe koukaj.
A do…

Stín se otočil ke stodole.
Opatrně potichu se vplížil dovnitř.
Věděl, že ten koho hledá je uvnitř. To stačilo. Měl za úkol ho přivést svému pánu. A pak… Pak bude konečně volný… volný… jako pták…
Zamrkal potemnělýma očima a začal stoupat po žebříku.
A tam spal on. Syn z rodiny Aidou. Z rodiny, která byla tak bohatá, že o tom ostatním ani nesnilo…
Opatrně natáhl ruku a vzápětí ji rychle stáhl zpět.
Něco tu nesedělo.
Opět zkusil natáhnout ruku. A opět ji stejně rychle stáhl. Nemohl se ho dotknout! To… to… to je absurdní!
Byla tu jedna možnost, že…
Zkusil se ho znovu dotknout, ale tentokrát zkřížil zrak a všiml si něčeho, co předtím neviděl… Chlapec měl na krku zářivý amulet, který pod oblečením prosvítal a v okamžiku kdy se ho pokusil dotknout, se amulet rozzářil.
Ochranný amulet.
Na světě jich už existovalo jen pramálo a jen hrstka z nich skutečně fungovala. A když už byly a bylo zaručeno, že budou fungovat, jejich účinnost se snižovala s časem a postupně už žádná nezbyla.
Kde k němu přišel?
Na okamžik se zmocnila žárlivost.
Pak potřásl hlavou. City patřili lidem.
Nezáleží, kde ten kluk vzal amulet. Byla to prostě komplikace. Nepříjemná komplikace.
Slezl po žebříku a v hlavě se mu pomalu rýsoval další plán…

Nakonec jsem ze sebe, celá rudá vykoktala, že tohle jsem se učila před x lety a od té doby jsem to nepotřebovala, takže je možnost, že jsem to zapomněla…
Kakashi se rozpačitě škrábal na hlevě. „To by mohl být problém.“ Řekl nakonec.
Mě to povídej!
„Neměj starosti Akiro- chan v žádném případě nespadneš, ať je tvá paměť jakákoli.“ Lee se na mě povzbudivě usmál a já nemohla vyjít z údivu.
Co on ví o mé paměti?
Skutečně mě oslovil Akiro- chan?
A proč je na mě tak milý?
A na chvíli jsem… skutečně… znovu uvěřila…
„Zkusím to.“
Co mi zbývá, že?
Opatrně zlehka jsem se rozběhla…
Nemysli. Jen najdi ten správný bod. Znáš to. Je to jako na houpačce. Jednou jsi nahoře poruhé dole. Ale střed se nikdy nezmění. Pamatuj na to.
Strom se nezadržitelně blížil…
Najdi pevný bod…
Čtyři kroky…
Plně se soustřeď…
Dva kroky…
Nezapomeň na správnou rovnováhu.
Teď!
Vyběhla jsem po kmeni stejně rychle jako oni.
Nezapoměla jsem!
Úžasné! Nic jsem nezapoměla… Super.
Chytla jsem větev nad sebou a vyhoupla se na ni.
A pak jsem ztratila rovnováhu.