Mimo realitu: 5. Začíná nový život…

„Takže ty tvrdíš, že jsi něco jako senzibil?“ Pátá nadzdvihla obočí tak vysoko, že se málem ztratilo v jejích plavých vlasech.
Prohlížela si dívku před sebou a snažila si ji nějak odhadnout.
Dívka před ní se jmenovala Akira. Byla štíhlá a poměrně vysoká. Měla dlouhé hnědé vlasy a tmavě modré oči.
Když vešla, její tvář vypadala jako nepřístupná maska. Ale když si všimla Tsunade, vykulila oči překvapením. Nejspíš nečekala, že budu vypadat tak mladě, zalichotila si v duchu Tsunade.
„No… to označení… není tak přesné…“ Koktala právě Akira. Její sebevědomí bylo náhle pryč. Bude to chtít trochu cviku, aby si udržela tu nehybnou masku na tváři.
„Bábi mi vyprávela různé příběhy. O klanech, vesnicích a tak.“ Křečovitě se usmála. „Nejdřív se mi zdály sny, které vůbec nedávaly smysl, ale postupně se zaostřovali a já… Poznala jsem, že jde ninji z listové… A… oni měli různé problémy… a já jim chtěla pomoct… tak jsem vám začala posílat dopisy…“ Akira byla hrozně nervózní. Jak koktala rudla víc a víc dokud neměla barvu přezrálého rajčete.
„Zajímavé.“ Řekla Tsunade. Jedno slovo. Nic víc. Ale mohlo znamenat tisíce věcí najednou. A ona to ví. Není hloupá.
„Podle dohody tu zůstaneš rok.“ řekla pátá.
Akira přikývla.
„Budeš se podílet na misích, což znamená…“ Na chvíli se odmlčela. „Že za ně budeš dostávat stejný díl peněz jako ninjové… Samozřejmě, ubytování a jídlo budeš mít zajištěné…“Tsunade se zamyšleně zadívala na strop.
„Pověz mi, víš ty vůbec jak fungují ty tvoje sny?“ Zeptala se. A ačkoliv se hodně snažila, bylo na ní poznat, jak moc si přeje to vědět. Možná proto bylo Akiře celkem líto, že to neví přesně.
„Já… nevím přesně.“
Tsunade si povzdechla.
„No, nevadí. Shizune, odveď Akiru do jejího bytu.“ Pátá se vrátila k papírování. Když souhlasila s funkcí Hokageho, netušila, že polovičku svého zbývajícího života prosedí v kanceláři…
Možná, že i víc jak polovičku, pomyslela si, když uviděla tu kupu dokumentů na svém stole…

Všechno je tak… jiné.
Ano, jiné. Lepší slovo jsem pro to nenašla.
Nejdřív mi vadilo, jak se na mě lidi dívají. Ale pak mi došlo, že o téhle misi obyčejní lidé nemohli vědět. Spíš se jen dívali, kdo to přišel. Lidi vždycky budou zvědaví. Takže jako u nás…
A tohle bylo asi to jediné, co jsme měli společné.
Pak jsem musela chvíli čekat než mě Tsunade- sama přijala.
Nechtěla jsem vypadat, jako někdo kdo neví o čem je tu řeč. Ale po pravdě řečeno… měla jsem srdce až v krku. Nasadila jsem kamennou tvář.
Když nevíš co se bude dít, nikdy nedej najevo emoce. Měj kamennou tvář, ale nezapomeň se dívat okolo, aby ti něco neuniklo.
Vešla jsem dovnitř. Tsunade vypadala přesně tak jak ji bábi vylíčila. Ženská, co si upravuje svůj vzhled, protože se bojí, aby nikdo nepoznal kolik jí je ve skutečnosti…
A pak jsem zahlédla to prase.
Prase!
Ve vesnici jsem se setkala několikrát s tím, že chovali prasata. Ale pro svoji obživu. Kdežto tohle prasátko na sobě mělo obleček a taky něco co vypadalo jako šperky…
Ježíšmarjá!
Jasně, vím, že někteří ninjové používají zvířata, ale… Prase? Měla jsem co dělat, abych si alespoň trochu udržela vážnou tvář…

Tma byla děsivá.
Tak černá, že něco černějšího snad nemohlo existovat. Měsíc vypadal jako srpeček a každou chvíli ho překryl mrak. Stromy vrhali děsivé stíny.
Mladé holčině, mohlo být jí, tak kolem pěti, to bylo ukradené.
Pryč. Co nejdál hlavně pryč! Tak zněly její splašené myšlenky.
Krev jí bušela na spáncích. Utíkala tak rychle, jak jen byla schopná. Nohy jí podkluzovali na mokrém listí a ranní rose na trávě. Vítr jí rozcuchal vlasy a zapletl do nich několik větviček.
Vzápětí ucítila ostrou bolest na spánku a zatmělo se jí před očima.
Její zběsilí úprk, bohužel, k ničemu nebyl.

Vešli jsme do domu. Nebyl na hlavní ulici, ale kousek dál na té vedlejší.
Byl obyčejný, menší… ale mě bude úplně stačit. Jeho součástí byla malá kuchyň vymalovaná na žluto a u zdi byl pomenší starý gauč. Koupelna a vana zářily čistou bílou. Obývací pokoj chyběl. Mne to nevadilo. Ani náhodou. Na zdech viseli překrásné obrazy se starožitnými rámy.
„Líbí se ti?“ Zeptala se Shizune.
Kývla jsem. Od prvního okamžiku jsem se do něj zamilovala.
„Ložnice je nahoře v podkroví, pojď se podívat.“
Vystoupali jsme po schodech nahoru.
Podkroví bylo o něco málo větší, ale bylo tu pár věcí, které tu dost zabíraly místo. Postel a okno s širokým parapetem, na kterém by se dalo i sedět, mezi ně nepatřili.
„Postel bude asi trochu zatuchlá, ale neměj obavy, když tu pořádně vyvětráš mělo by to být v pohodě.“
Kývla jsem a dál se rozhlížela po pokoji. Především tu byla velká, opět dřevěná, skříň. Ale v rohu stálo tmavě natřené piáno. Byly na něm vidět různé dřevěné ozdůbky, tomu kdo to vyřezával, muselo dát zabrat vyřezat tak drobné detaily…
„Jestli je tu málo místa, tak můžu požádat Tsunade a…“ Nestihla ani dokončit větu, protože jsem jí skočila do řeči.
„Mne to nevadí.“ Řekla jsem a popošla blíž k piánu. S nakloněnou hlavou jsem se na něj dívala. Sedla jsem si na stoličku u piána. Lehce jsem zaváhala.
Podkrovím se rozlehla tichá melodie. Nejdřív byla váhavá, ale postupně sílila, a když už se zdálo, že nabrala ten správný tvar a správnou podobu, nečekaně utichla.
„Dál si to nepamatuju.“ Řekla tiše Akira. Seděla zády k Shizune, takže jí nebylo vidět do tváře.
„Je to valčík.“ Zašeptala tiše Shizune, když Akira zopakovala pár posledních tónů.
„Já vím.“ Odvětila Akira stejně tiše jako Shizune.

Daleko odtud nastal poplach…
Ale ten poplach, byl něčím neuvěřitelně zajímavý.
Byl totiž tajný.
Věděli o něm pouze lidé na vysokých místech a i mezi nimi by se našla spousta těch, kteří o ničem nevěděli.
„Nic?“ Zeptala se napjatě žena, které nebylo vidět do obličeje. Sluha to ani nepotřeboval. Věděl kdo ta žena je a jak jí právě je. A o to víc mu bylo líto, že ji musí zklamat.
„Nic.“ Řekl smutně. I on o poplachu věděl, přestože nepatřil mezi ty důležité.
Žena svěsila hlavu.
„Vidím pouze jedno řešení.“ Řekla tiše.

Naruto se už nemohl dočkat! Je zase v Konoze! V mysli měl jen jedno slovo…
Ramen.
Ramen, ramen, ramen, …
V koutku úst se mu začali sbíhat sliny.
Ramen, ramen, ramen, …
„Naruto!“ ozval se ženský důrazný hlas.
Naruto polknul. Měl jakési neblahé tušení, že jeho rámen bude muset počkat.
Otočil se. Kousek za ním byla Shizune s Akirou. A mířili k němu.
Tsunade zase něco chce…
Byl v pokušení se otočit a zdrhnout. Ale stejně by věděli kde ho najít. V Ichiraku ramen.
Ramen, ramen, ramen, …
„Ano?“ zeptal se a doufal v to nejlepší.
„Naruto, proveď tu Akiru jo? Já se musím postarat o spoustu dalších věcí.“
Já jsem tušil nějaký podvod.
„Éé… tak jo… co vlastně budeš dělat ty, hmm?“ Ozval se Naruto.
Jako by si věřil, že nemám nic na práci…Pomyslela si Shizune.
„Musím poklidit v kanceláři, vyřídit hromady papírů a…“
„To stačí! To stačí…“ Naruto zvedl v obranném gestu ruce nad hlavu. Shizune se pousmála.
„Tak ahoj.“ A vzápětí už byla pryč. Jen zvířený prach ukazoval, kterým směrem odešla.

Váhal.
Má, nebo ne?
Pak se, ale kouknul na svůj odraz v zrcadle a uviděl to, co chtěli, aby byl.
Modré oči orámované hustými a prodlouženými řasy. Obočí vytrhané do dokonalých oblouků. Drobný nosík s několika málo pihami, kvůli kterým si musel ve společnosti pudrovat nos. Malé a plné rty. Ale především, ty vlasy.
Dlouhé, husté a jemné. Po takových jistě touží každá žena. Ale on byl chlapec, ne nějaká napudrovaná slečinka! A přesto se k němu takto chovali. Vybírali mu oblečení, diktovali, co se smí a co ne. Dokonce i přátele, mu vybírali oni.
Pche, přátele! Byly pouhopouze manekýny, kterým vymyly mozek tak, že si mysleli, bůhvíco nejsou!
A já vypadám jako jeden z nich.
Tak to tedy ne!
Popadl staré zrezivělé nůžky a začal. Vlasy se snášeli k podlaze jako lehce jako zlatavá peříčka. Když skončil, smutně se prohlédl v zrcadle.
Nestačilo to. Ani zdaleka ne.
To bude těmi šaty.
Strhnul ze sebe kabátek z toho nejlepšího hedvábí, košili se kterou si jeho chůva dala tolik práce a kalhoty z tmavě modré látky.
Na sebe si navlékl jakousi pytlovinu a chvíli ji držel štítivě dál od sebe, než si uvědomil, že se chová jako některý z jeho přátel.
Plášť, který přes sebe přehodil mu pomůže skrýt obličej, alespoň do té doby, než bude vypadat jako obyčejný tulák.
Se zametáním stop se nenamáhal. Tuhle jeho skrýš jen tak nenajdou. Jediné co na ni ukazovalo… Přepadl ho nečekaný strach, ale pak sám sebe přesvědčil několika argumenty.
Z noci se ozvalo slabé cinkání rolniček.
Už jedou, musí se připravit…
Díkybohu za starého sluhu, který se tak snadno podřekne!

Stmívalo se.
„Díky Naruto.“ Řekla jsem a myslela to vážně.
„Není zač.“
Samozřejmě, první místo, které mi Naruto ukázal, bylo Ichiraku ramen. Rámen, místní specialita, byl docela dobrý, ale… Sníst najednou patnáct misek? Není to přeci je trochu moc?
Jak se, ale zdálo, pro Naruta ne…
Po jídle mě provedl snad vážně všude. Od akademie až po horké prameny a cvičiště. Po pravdě řečeno, měla jsem toho tak akorát dost…
Že ta postel měla být zatuchlá? Mezi námi, ani jsem si nepamatovala, jak jsem do ní vlezla…

Věž byla osvětlená velice spoře, za což byl neskonale vděčný. Sotva popadal dech a klouby ho bolely i normálně, natož teď, po výstupu do tak vysoké věže.
Zatracený schody!
Opřel se o rám a zhluboka dýchal.
„Uvěřil ti.“ Ozval se mrazivý hlas.
Starý muž se při jeho hlasu skrčil, jakoby se obával úderu.
„Vrať mi moji vnučku.“ Hlesl tiše.
„A co když… řeknu ne?“ Hlas se mu vysmíval a stařec to věděl. Ale taky věděl, že na jeho slovech závisí život jeho nebohé vnučky.
„Slíbil jsi to.“ Řekl tiše.
„Ale ty jsi zase slíbil, že ho nebudou hledat dřív než ráno.“ Odvětil hlas úsečně.
„Nemůžu za to… Vrať mi moji Kin, prosím…“
„Já už tě, ale nepotřebuju.“ Řekl ten mrazivý hlas a stařec zbledl.
Cosi se předtím mihlo, vzápětí ztratil rovnováhu a zřítil ze schodu dolů. Zde ho najdou až ráno. Oficiální lékařská zpráva bude mít znění, že spadl ze schodů a zlomil si vaz…