Syn svého otce XV. - Průběh

„Svitek se sám zničí po dovršení dohody. Teď do práce.“ řekl Kyuubi.
„Jasně. Už se na tom pracuje.“ odpověděl mu Naruto. Nikdy netušil, že s Kyuubim bude spolpracovat.

Naruto otevřel oči opět ve věznici. Tentokrát tam byl sám. Začal nashromážďovat větrnou čakru do rukou. Tentokrát ne do dlaní, ale do předloktí. Zavřel oči, aby se lépe soustředil. Zjistil, že má málo čakry. Mohl to provédst jen u jedné ruky. Stalo se tak. Pak ji najednou uvolnil. Větrná čepel rozřízla černé obvazy bez problémů. Následně si uvolnil svou druhou ruku a strhl si obvazy z obličeje. Pokusil se vstát a ono to vyšlo. Chtěl ze sebe strhnout ještě zbylé obvazy, které měl omotané na hrudi, ale někdo přišel. Byl to Kitsuko. Naruto se na něj vrhnul, hned jak tam přišel. Ani netušil, kde se v něm ta síla vzal. Hodil s ním zády o zeď. Kitsuko dopadl na koleno. Naruto k němu přiskočil, chytl ho za hlavu a udeřil ho kolenem do obličeje. Kitsuko padl s rozbitým nosem na záda. Naruto na něj skočil a začal ho mlátit svími pěstmi. Popadlo ho doslova šílenství. Všechna ta nenávist za dny protrpěné tady se drala na povrch. Narutovi pěsti byli celé rudé od krve. Naruta probral až hlas v jeho mysli. Byl to Kyuubi.
„Tohle je velmi zábavné, ale už bych chtěl být daleko odtud. Zbav se už těch obvazů, ať můžem zmizet.“ pravil Kyuubi. Naruto se nezmohl na odpověď. Všiml si své zbraně, kterou měl Kitsune za opaskem. Vzal si ji i s jeho páskem a připevnil si jí. Nechtěl o ni přijít. Hned jak tak učinil, tak ze sebe ztrhl zbylé obvazy. Pak zaslechl děsiví smích. Hned poté pocítil příval čakry, kterou ale nedokázal ovládat. Ale oproti ostatním situacím, kdy ho ovládl Kyuubi, bylo tohle jiné. Kyuubiho čakra začala zaplnila Narutův čakroví systém a způsobila jen změnu Narutova těla. Protáhli se mu zuby a nehty na rukou, takže vypadaly jako drápy. Naruto vše pozoroval, ale neovládal se. Kyuubi pak zařval. Naruto netušil, co dělá. Vždyť jenom na ně upozorní. A tak se i stalo. Do místnosti přiběhlo několik členů ANBU.
„Přece sis nemyslel, že si tyhle chvilky neužiju.“ pravil Kyuubi. Naruta mohlo napadnout, že Kyuubi něco takového udělá, ale bylo pozdě.

Neznámo kde – o několik hodin později
Skupina čtyř shinobi pokračuje za záchranou svého přítele. V každém z nich plynuly jeho vlastní myšlenky. Skákali z větve na větev a mlčky postupovali vpřed. Hinata zrovna myslela na Naruta.V ruce třímala přívěšek, který jí dal Naruto, když ho viděla naposled. Bála se, jak se za tu dobu v zajetí Danza změnil. Bála se, že to nebude ten starý Naruto.
„Neboj Hinato. Narutovi se nic nestane.“ uklidňoval ji Shikamaru, který již delší dobu pozoroval, jak se Hinata trápí. Hinata ho zečátku nechápavě pozorovala, než si uvědomila smysl slov.
„Máš asi pravdu, ale bojím se....“
„Že to nebude ten starý Naruto.“ doplnil ji Shikamaru, který jako by jí četl myšlenky. Hinata jenom kývla.
„Měla bys vědět nejlíp, že jemu z palice nic nevymlátí.“ pokusil se ji podpořit Shikamaru a částečně se mu to i povedlo.
„Díky Shikamaru.“ poděkovala potichu. Pak uslyšel Shikamaru ve visílačce Kakashiho.
„Jaký je to tam u vás?“ ptal se hlas ve visílačce.
„U nás čisto,“ odpověděl Yamato přes visílačku.
„Nic,“ řekl mu Shikamaru znuděným tónem.

Pokračovali dál nerušeně, ale po několika minutách se opět ozval Kakashi.
„Rychle sem pojďte. Našli jsme Naruta.“ pravil Kakashi.
„Hned tam jsme,“ odpověděl mu Shikamaru do visílačky.
„Změna směru. Kakashi našel Naruta.“ informoval své kolegy Shikama. Hinata se probrala z tranzu a ihned aktivovala Byakugan. Celí tým se vydal směrem, kde by měl být tým Kakashi. Po asi kilometru je spatřila Hinata v zorném poli svích očí. Ujala se vedení nejen proto, že jako jediná věděla přesnou polohu Kakashiho, ale protože taky chtěla být co nejdřív u Naruta. Její společníci jí ani nestíhali. V tom běhu ani nevnímala volání Ino a Chojiho. Její cesta končila na mítině. Z dálky byli vidět čtyři osoby, jak se sklánějí nad jedním tělem. Hinata se bála nejhoršího. Přidala ještě do kroku a doběhla do středu mítiny. To co viděla ji úplně vyrazilo dech. Vypadalo to, jakobi se Naruto koupal v krvi. Jeho vlasy měli rudou barvu. Na těle byli vidět několik ran a pár nepatrných jizev. Rány nebyli nějak hluboké. Hinata nemusela kontrolovat tep, aby věděla, že je naživu. Sakura měla v očích slzy a prohlížela ho. Tolik krve nemohlo patřit Narutovi nebo ho Sakura už vyléčila. Po chvilce je doběhl i zbytek Shikamarova týmu. První kdo promluvil byl Choji.
„Kdo proboha zabil ty ninji.“ pravil a ukázal asi deset metrů od Naruta a týmu Kakashi. Hinata si jich všimla až teď. Spatřila tam tři těla. Byla zohavená. Jednomu chyběla ruka, další měl v hrudi díru a poslednímu chyběla hlava.
„Byl to Naruto.“ promluvila polohlasem Sakura. Všichni vyvalili oči.
„Jak?“ ušlo z Ino.
„To vysvětlím já,“ pravil Kakashi, „Kyuubi ovládl Naruta a zřejmě utekl z té základny. Zřejmě náhodou narazil na skupinku z Rootu a dostal ji.“shrnul Kakashi. V hlavě si však myslel něco jiného. Naruto je lovil. To nebyla náhoda, že zrovna šel po jejich stopách. Chvíli po té se tam dostal i Yamato se svojí skupinou.
„Všichni, co jste tady, půjdete zkontrolovat tu základnu. Já se vracím s Narutem do Konohy.“ informoval je Kakashi.
„Můžu jít také s Narutem,“ špitla Hinata. Kakashi se na ni podíval. Ten její výraz. Doslova ji viděl na očích, co k Narutovi cítí. Ostatní si toho vůbec nevšimli, protože se to Hinata snažila skrýt, ale Kakashi to prostě poznal.
„Dobře. Aspoň mi pomůžeš.“ odpověděl ji. Kakashi se s Hinatou vydal do Konohy a zbytek putoval opačným směrem.

O tři dny později
Naruto se probral. Instinktivně se chytl za hlavu, která ho bolela. Poslední, co si pamatoval, bylo, jak spatřil Kakashiho, a pak vypršela dohoda mezi ním a Kyuubim. Až teď se porozhlídl po místnosti. Měla asi pět krát pět metrů a byla v ní jenom jeho postel s dveřma. Celou jí osvětlovala pouze zářivka na stropě. Byl tam úplně sám. Vlastně za to byl rád. Nechtěl poslouchat ty otázky. Tušil, na co by se ho ptali a on by na to, co se stalo před několika dny, nejraději zapomněl. Snažil se myslet na něco jiného, ale nešlo to. Čím víc se snažil na to nemyslet, tak tím víc na to myslel. Pořád to měl před sebou. Posadil se, dal si hlavu do dlaní a zavřel oči. Začal se soustředit na tlukot srdce. Přineslo mu to chvilkoví klid. Po chvilce ho vyrušil příchod několika osob. Pozvedl hlavu a zadíval se na ně. Byla to Tsunade s Kakashim.
„Tak jsi se probudil.“ pravila Tsunade s radostí v hlase. Naruto se nedokázal dívat do těch jejích očí. Cítil se strašně. Uhnul pohledem, a pak pravil: „jo.“ Nedokázal říct nic jiného.
„Jak se cítíš Naruto?“ zeptal se ho Kakashi.
„Nic moc.“ odpověděl Naruto.
„Chápu,“ pravil Kakashi.
„Jsou opravdu všichni mrtví?“ ptal se Naruto doufaje, že dostane zápornou odpověď.
„Bohužel ano,“ řekla Tsunade a hned dodala, „našli jsme čtyřicetdevět těl.“
„Padesátosum.“ řekl Naruto.
„Co?“ řekla Tsunade.
„Bylo jich padesátosum. Z toho bylo jen sedumnáct ninjů.“ pravil Naruto a neudržel v sobě slzy. Tvář byla sice kamená, ale stékali mu po ní slzy.
„Co mě to napadlo?“ ptal se Naruto sám sebe.
„O čem teď mluvíš,“ ptal se ho Kakashi.
„Ta dohoda. Po tom zákroku sem to nemohl vydržet a chtěl jsem pryč. Uzavřel jsem s Kyuubim dohodu a takhle to dopadlo.“ pravil Naruto.
„Naruto. Vím, jak se cítíš, ale hodilo by se nám vědět, na co se vyptávali a co jsi jim řekl.“ ptala se ho Tsunade. Naruto mlčel.
„Můžeš tak zachránit životy Naruto.“ řekla Tsunade trochu přísněji, aby se Naruto probral. Měla úspěch, protože to zabralo.
„Chtěli vědět, kde je svitek Čtvrtéhého, cestu na Myoboku a chtěl znát tvé spojence proti Danzovi.“ řekl vše podstatné Naruto. Tsunade se chtěla ještě zeptat na něco, ale už se jí to zdálo blbé. Už jenom ty otázky Narutovi moc nepomohly.
„Nic jsem jim neřekl. Nic důležitého.“ řekl Naruto, což bylo poslední, na co se ho chtěla Tsunade zeptat. Pak ho už Kakashi a Tsunade chtěli nechat být a přišli ke dveřím. Když se Kakashi dotkl kliky, tak Naruto promluvil.
„Můžete tady zůstat Kakashi-sensei.“ Kakashi jen pokýval souhlasně hlavou a Tsunade je tam nechala osamotě.

„Sensei. Co mám dělat?“ ptal se Naruto.
„Zapomeň na to,“ řekl jednoduše Kakashi.
„Jak na to mohu zapomenout? Já to nedokážu.“ pravil Naruto a pak se chytl za hlavu. Slyšel tam ty vystrašené hlasy, které říkaly: „monstrum“. Dokola to opakovali a Naruto se toho nedokázal zbavit.
„Co když jsem opravdu monstrum,“ mluvil Naruto zlomeným hlasem.
„Já myslím, že jsi ten nejobětavější člověk na světě. Ty nejsi zlí. Jsi jen dobrý člověk, kterému se staly špatné věci.“ pravil Kakashi. Naruto zvedl hlavu a podíval se mu do oka.
„Naruto. Co se stalo v minulosti se stalo. Nejde to vrátit ani změnit. Jsme jen lidské bytosti. Můžeme se jen rozhodnout, jak naložíme s životem, který nám byl dán.“ pravil Kakashi. Naruto nebyl schopen slova. Přinutilo ho začít myslet i na jiné věci.
„No, už budu muset jít. Přemýšlej nad tím, co jsem ti řekl.“ rozloučil se Kakashi. Naruto neodpovídal. Už byl myšlenkama někde jinde. Ani nevěděl kolik uplynulo času a něco se hlasitě přibližovalo po chodbě. Najednou se otevřeli dveře a vešlo několik postav.

„Jak se máš Naruto,“ vykřikla Sakura. Vlastně musela, protože tam byl celkem hluk. Narutovu postel obklopilo docela dost postav. Ale někdo chyběl. Hinata tam nebyla.
„Dobře. Když už jsem tady, tak dobře.“ odpověděl jí. Naruta zasypala kupa otázek. Nestíhal na ně odpovídat. Cítil se teď trochu nesvůj. Týden tady nebyl, ale jemu to připadalo, jako rok. I hluk, kterým býval on zdrojem, ho rušil. Byl moc navyklí na ticho. Chvilku si s nimi povídal, ale neměl na to zrovna náladu. Sakura to vytušila a začala všechny rozhánět, že ještě potřebuje odpočívat. Naruto aspoň dostal příležitost, si s ní popovídat v soukromí.
„Sakuro-chan. Chci se tě na něco zeptat?“ říkal Naruto. Sakura zavřela za všemi dveře a přišla blíž k němu.
„Jak je Hinatě?“ ptal se jí Naruto.
„Zajímalo mě, kdy se zeptáš. Svěřila se mi. Chodila za tebou celou dobu, co si tady byl. Řekla mi, že se trochu bojí.“ říkala Sakura.
„Čeho se bojí?“ nechápal Naruto.
„Jak tě to změnilo. Bojí se, že to nebudeš ty.“ informovala ho.
„Chápu. A kdy budu moct odejít?“ ptal se Naruto.
„To já nevím. Ze zdravotního hlediska jsi v pořádku, ale jsi tady v bezpečí. Nejsem si úplně jistá, jak dlouho tady budeš.“ řekla mu Sakura.
„Takže to je jak jsem myslel. Můžeš prosím říct Hinatě, jestli by sem nezašla.“ prosil ji Naruto a nasadil prosebný výraz. Sakura měla co dělat, aby v sobě udržela smích a jenom přikývla.

Naruto se připravoval na různé scénáře, které můžou nastat. Nevěděl, co bude říkat. Snažil se na to nemyslet. Až to přijde, tak to přijde. Dveře se otevřeli a Hinata vešla dovnitř. Naruto se posadil.
„Naruto. Jak ti je? Sakura říkala, ať přijdu.“ řekla Hinata trochu nervózně.
„Jsem v pořádku. Chtěl jsem se tě zeptat na to samí.“ pravil Naruto a pokusil se o úsměv. Moc mu to nevyšlo.
„Taky se mám dabře. Víš já... bála jsem se o tebe.“ pravila Hinata.
„Promiň. Neměl jsem se nechat chytit. Jen jsem ti způsobil trápení.“ řekl Naruto provinile.
„Ale… to není tvoje chyba. Ty za to nemůžeš.“ konejšila ho Hinata. Naruto se na ni usmál, a pak vstal. Nebyl to žádný problém. Dívali si do očí. Naruto se lehce nahnul a políbil ji. Hinatě jakoby se ulevilo a opětovala. Po chvilce se oddělili kvůli nedostatku vzduchu. Pak Hinata objala Naruta jak jen mohla.
„Tohle mi už nedělej. Chci být navždy s tebou.“ říkala Hinata.
„Přísahám. Budem navždy spolu.“ říkal Naruto konejšivě a pohladil jí po hlavě.
„Možná by chom o našem vstahu měli říct mému otci,“ řekla tiše Hinata.
„Možná ano,“ pravil nejistě Naruto, „ale bojím se, že tě stratím. Přece jenom asi neodpovídám jeho představám.“
„To je pravda, ale já mu nedokážu lhát. Poznal na mě, že někoho mám. Zatím jsem se vyhýbala konverzaci, ale až se mě zeptá, tak mu nebudu moct lhát.“ pravila Hinata.
„Já ti v tom nemůžu bránit. Jestli mu to budeš chtít říct, tak půjdu s tebou.“ říkal Naruto.
„Děkuji Naruto,“ řekla Hinata a políbila ho.

O dva dny později
Naruto seděl v Ichiraku a jedl svůj oběd. Neměl moc času, protože se měl za chvíli setkat s Hinatou. Měli zajít za jejím otcem. Byl trochu nesvůj. Měl na sobě své bílé oblečení i se svím pláštěm. Chtěl co nejlépe zapůsobit a vlastně to bylo to nejlepší, co měl.
„Budu platit staříku.“ řekl Naruto nahlas.
„Děje se něco Naruto. Dnes jsi nějak zamlklí a měl jsi jenom dvě porce.“ ptal se ho Teuchi, když přijímal peníze.
„Ale nic se neděje. Jen jsem dneska neměl moc hlad.“ vymlouval se Naruto.
„No dobře. Už se nebudu ptát.“ zakončil to Teuchi, protože vytušil, že to takhle dál nepujde. Naruto se pak rozloučil a vydal se na místo srazu. Bylo to nedaleko sídla klanu Hyuuga. Naruto byl dost nervózní. Hlavně proto, že tam nebyla Hinata. Podíval se na hodinky. Měla ještě tři minuty. Naruto se uklidnil. Zatím se posadil na lavičku a vyčistil si hlavu. Začali se mu vracet obrázky na předchozí dny. Už s tím byl celkem smířený. Hodlal to odčinit, ale nevěděl zatím jak. Najednou zaregistroval něčí kroky. Probral se a podíval se na právě příchozího. Byla to Hinata.
„Promiň, že jsem tě zdržela. Informovala jsem otce, že mu představím svého přítele.“ říkala Hinata.
„Dobře. Takže zatím neví, že to jsem já.“ optal se Naruto pro jistotu.
„Ne. Chtěla jsem s tím počkat na tebe.“ řekla Hinata.
„To bylo asi nejlepší,“ pravil Naruto, „tak jdeme na to.“ Tím posledním povzbudil Hinatu, ale chtěl povzbudit spíše sám sebe. Šli spolu ruku v ruce k hlavnímu sídlu klanu Hyuuga. Čim byli blíž, tím více cítili na sobě pohledy kolemjdoucích. Naruto s Hinatou je ignorovali. Po chvilce dorazili k místu určení. Když chtěli vejít, tak otevřela jedna členka vedlejšího rodu. Narutovi to bylo hned jasné, protože si zakrývala své čelo tmavě zelenou čelenkou. Vyzvala je, aby jí následovali. Naruto nevěděl, kam jdou. Šli někam do zadní části sídla. Byla tam zahrada. Zdálky byl vydět menší altánek, ve kterém seděla jedna postava. Členka vedlejšího rodu klanu Hyuuga se vytratila, a tak našemu páru nezbylo nic, než jít k Hiashimu.

„Tak se posaďte,“ pravil Hiashi, když byli od něj kolem tří metrů. Naruto s Hinatou jej poslechli.
„Takže jsi mi něco chtěla říct Hinato,“ pravil Hiashi klidně, až to mohlo působit provokativně. Při tom si hodil kostku cukru do čaje a zamíchal.
„Ano otče. Chtěla jsem ti představit svého přítele Naruta.“ řekla Hinata.
„Takže chodíš s Narutem.“ řekl si spíš sám pro sebe Hiashi.
„Naruto Uzumaki. Odpověz mi. Co jsi ochoten pro moji dceru obětovat?“ ptal se ho Hiashi.
„Nezaváhal bych obětovat svůj život,“ pravil Naruto. Hiashi si jen ověřil, co věděl.
V Hiashiho hlavě: „To se dalo čekat. Jeho obětavost je celkem známá. Navíc ho učil Jiraya. Možná, že něco získal po Čtvrtém a není jenom po své matce. Ale je nebezpečný pro klan. Může ohrozit jeho postavení ve vesnici. Pravda, že si mohla Hinata vybrat i někoho horšího. A myslím, že co se týče Tsunade-hime, tak by to mohlo více zpečetit naše spojenectví proti Danzouovi. Udělám mu solidní návrch.“
„Beru tě za slovo. Stanovíme si menší pravidla Uzumaki.“ mluvil vážným hlasem Hiashi.
„A jaká to jsou?“ ptal se Naruto. Na povrchu byl klidný, ale uvnitř byl nedočkavý, co z něj vyjde.
„Jestli jakkoli zneuctíš mojí dceru nebo jméno klanu Hyuuga, tak tě zabiju. Prozatím vám váš vztah nezakazuju, ale budu si muset promluvit ještě s radou.“ pravil Hiashi a napil se ze svého čaje.
„Ale ještě něco. V mém domě nejsi stále vítán. Budeš se tady moct pohybovat pouze pod mnou stanoveným dozorem. Je ti vše jasné?“ říkal Hiashi.
„Ano. Je mi vše jasné a přijímám vaše podmínky.“ odpověděl mu Naruto.
„A pro příště by ses mohl chovat více přirozeně,“ dodal Hiashi. Naruto nahodil lehce překvapený výraz a pak se usmál. Hinata byla dost překvapená. Takhle její otec nemluvil... vlastně si ani nevzpomínala, kdy udělal tolik ústupků. Trochu se obávala, že to skončí masakrem. Naruto vstal a uklonil se.
„Arigatogozaimasu.“ řekl Naruto a pak se vydal k odchodu. Hinata se svému otci také uklonila a následovala Naruta. Oba šli mlčky. Když vyšli ven ze sídla, tak z nich slezla nervozita. Oba se políbili a vydali se na menší procházku mimo Konohu. Naruto čekal, kdy za sebou uslyší naštvaný hlas, ale nic se nestalo. Po dnešku měli opravdu skvělou náladu.