TemaShika 2 - 21

Temari mu jeho polibky vracela, ale pořád viděla v hlavě Shikamarův utrápený výraz, když v tu chvíli ji něco položilo na zem a odhodilo od ní Sasukeho.
Uviděla, jak Sasuke leží na zemi a má u krku přiložený kunai. Temari vytřeštila oči a zadívala se na Shikamara, který držel Sasukemu u krku kunai.
„Shikamaru…“ zašeptala, když v tom Shikamaru zmizel v kouři. Hned poté si uvědomila, že vlastně v tu chvíli ani neměla strach o Sasukeho, jak čekala, ale měla strach o Shikamara. Když uviděla ten jeho bolestivý výraz v očích, tak jí to trhalo srdce na malé kousky.
„Tem? Lásko? Jsi v pořádku? Vypadáš nějak vyděšeně.“ poznamenal Sasuke, když ji viděl.
„Jasně… Jsem v pořádku… Jenom jsem se trochu lekla.“ vykoktala ze sebe Temari.
„Proboha, co to do něj jenom vjelo?“ ptal se Sasuke sám sebe. Temari se mezitím pořád dívala na místo, kde Shikamaru před chvilkou zmizel. Chvíli přemýšlela, co se vůbec při té chvilce v ní stalo. Pak si najednou na něco vzpomněla.
Chvíli všechno bylo velice rozmazané. Temari stála na ulici a před ní někdo klečel. Po chvíli se scéna začala lehce rozjasňovat a ona poznala ulici Suny a Shikamara. Ale byl tam ještě někdo, kdo Shikamara sledoval nenávistným pohledem.
„No, víš jak jsme se ráno bavili a tom zasnoubení.... A jelikož to byla otrava a já náhodou šel kolem zlatnictví, tak se mi zalíbily dva prstýnky a já nedopatřením koupil..... Tak asi se mám zeptat něco na způsob.... Vezmeš si mě?“ ozval se najednou tichý hlas jakoby někde z dálky.
„A.... to... myslíš..... Já..... No jasně!!“ hned na to zazněl velice radostný hlas a pak viděla, jak Shikamara objímá.
„TEM!!! Sakra, co je s tebou??“ zeptal se jí Sasuke a lehce s ní třepal.
„Eh... nic. Jenom se mi něco zdálo.“ zašeptala Temari a lekla se vlastního hlasu. Její hlas byl hrozně chraptivý a velice nestabilní, jako by se každou chvíli měla rozbrečet.
„Asi by sis měla jít odpočinout. Dneska na tebe toho bylo asi hodně, jsi asi moc přetažená.“ utišoval ji Sasuke a pomohl jí vstát.
„Já to zvládnu sama. A domů taky trefím.“ vstala Temari a pomalu šla z restaurace.
„Tak zatím, ahoj.“ zamával jí Sasuke a sledoval ji, jak pomalu odchází. Sasuke si odůvodnil, že se něco stalo, když ho Shikamaru napadl, ale neměl ani ponětí co.

„Co to sakra bylo? Že by to byla nějaká vzpomínka? Sakra, co se to semnou děje? Jednu chvíli jsem si jistá, že miluju Sasukeho a teď, když Shikamaru napadl Sasukeho, tak jsem se bála o Shikamara. Asi mám Shikamara radši než Sasukeho.“ přemýšlela Temari a pomalu mířila do hotelu, kde byla ubytovaná. Celou cestu si v hlavě přehrávala tu scénku, na kterou si vzpomněla.
„To přece znamená, že jsem jeho snoubenka... Zajímalo by mě, jak dlouho jsme spolu asi byli, když jsme se zasnoubili. To jsem ho asi fakt milovala. A asi ho miluju i teď. Měla bych za ním zajít a.... no co bych udělala? Nechám to na zítra. Všechno si pořádně promyslím a zajdu k nám domů. A kdyby tam nebyl, tak bych zašla asi k jeho rodičům.“ plánovala a najednou si uvědomila, že přesně ví, kde bydleli a kde má Shikamaru rodiče. Temari došla k hotelu a teprve teď se uvědomila, jak jí je vlastně Konoha povědomá. Většinu uliček jakoby už někdy viděla. A v některých má pocit, že se tam stalo něco důležitého, ale nemůže si vzpomenout co.
Vzala si klíček z recepce a zamířila so svého pokoje. Snažila si všechno spojit dohromady a najít tak aspoň částečnou pravdu, ale nic nedávalo smysl. Temari se zkusila zamyslet, ale ne nad minulostí, přemýšlela, co by udělala teď. Jestli by byla radši s Orochimarem a nebo s Konohou. Odpověď jí v hlavě zazněla snad ještě dřív než otázka. Byla by s Konohou a třeba udělá dobře, když se rozhodne podle sebe a ne podle své minulosti.
Vešla do pokoje a zamířila rovnou na postel. Lehla si a založila si ruce za hlavu. Temari se znovu probrala do nového světa před dvěma dny a už si pomalu začínala ujasňovat nějaké věci. Shikamaru jí nelhal, když řekl, že byla jeho snoubenkou a že spolu měli byt, ale znamenalo to, že jí lhal ten zahalený ninja, který se tady před 24 hodinami objevil. Ale na druhu stranu tady byl ten svitek v Tsunadiné kanceláři a ten jí pořád nedával chvilku klidu. Na druhou stranu ona to její nové já bylo rozhodnuté, že by asi nikoho zabít nedokázala. Tem už měla skoro jasno v tom, co bylo dobré a co špatné. Jenže pořád tady byl Orochimaru kterému slíbila věrnost.
Po chvíli zavřela oči a padla do tvrdého nerušeného spánku, který po dvou dlouhých a divných dnech potřebovala.

„Tohle nejsem já… Takhle jsem se nikdy nechoval… Vždycky jsem byl klidný a ze všeho otrávený a teď?… Už to tady dál nevydržím… A vůbec, co mě tady ještě drží? Vždyť už tu není nic, co by mě tady drželo… Nemám už žádný důvod tady dál zůstávat… Odejdu a všechno si pořádně promyslím… Půjdu někam daleko a až budu připravený se tomuto všemu postavit, tak se vrátím…“ přemýšlel Shikamaru, který seděl na parapetu svého pokoje, ve kterém strávil celé své dětství. Jak tenkrát to měl všechno klidné a jak si tenkrát jasně představoval život. Kéž by to bylo tak jednoduché, jak si představoval.
Ještě chvíli tam jenom tak seděl, sledoval hvězdy a přemýšlel, jestli má opravdu odejít. Moc dobře věděl, že tím by se stal ztraceným ninjou a na jeho hlavu, by byla napsána slušná odměna, ale i tak on potřeboval ode všeho odejít a to by se mu v neustále přítomnosti lidí nepodařilo. Tohle byla snad jediná možnost, i když ne zrovna ta nejlehčí.
„Shikamaru!! Pojď na chvíli za námi. Chceme s tebou mluvit.“ uslyšel hlas své matky a chvíli se zamyslel, jestli nemá dělat, že spí a tím se tomu rozhovoru vyhnout. Ale jeho zvědavost byla větší. Pomalu sešel ze schodů a uviděl, jak oba jeho rodičové sedí u stolu a čekají na něj.
„Posaď se.“ vyzval ho jeho otec a Shikamaru ho poslechl.
„Víme, že teď máš hodně těžké období a chceme, abys věděl, že my jsme tady pro tebe vždycky, když budeš potřebovat pomoc. Na nás se můžeš spolehnout.“ poplácal ho po rameni Shikaku.
„Hm…“ zabručel Shikamaru a začal se zvedat k odchodu. Na tohle totiž opravdu náladu neměl. Poslouchat ještě utěšování jeho rodičů. To už fakt slyšet nemusel a navíc, přece chtěl odejít, tak mu to stejně bude na nic.
„Ještě jsem neskončil. Bavil jsem se s Choujiho rodiči a opravdu nechceme, abys udělal nějakou blbost. Choujiho někdo zavraždil, to je jasné, ale nedělej hlavně žádné unáhlené závěry. Slib mi to.“
„Hele… Je sice pěkné, že o mě máte starost, ale já už nejsem malý a vím, co je dobře a co špatně… Nebudu se vás do konce svého života ptát na dovolení. Jsem dospělý a promiňte, už jsem celkem unavený, chci jít spát. Ale jestli vám tady vadím, tak já klidně půjdu k sobě.“
„Ne, klidně tady zůstaň, jak dlouho chce. Ale máme tě s Shikakem moc rádi, to víš. Dobrou.“ ozvala se poprvé jeho mamka a sjela pohledem Shikaka, aby toho už dneska nechal.