Orochimarův špeh, Kapitola 08

Rychle vešla do vysoké věže, protože se právě rozpršelo. Neměla ráda tuto uplakanou Deštnou vesnici, ale nedalo se nic dělat, když šlo o centrálu Akatsuki. Nikdo ji ve vstupu nebránil, všichni ji znali a klopili před ni zrak. Nešla však na vrchol věže, nýbrž do podzemního komplexu pod ní. Vrch patřil jen těm nejvýše postaveným členům a to ona nebyla, ačkoli o to už nějakou dobu usilovala. Podzemí bylo jen spoře osvíceno a působilo chladně, nevlídně. Na něco takového sice byla zvyklá z Orochimarových úkrytů, přesto se po ní v prvních chvílích přelil nepříjemný pocit mrazu.

Když se postavila do dveří, které vedly do rozlehlé ubytovny, kde se vedla živá diskuze, šum, který přítomní vyluzovali a který se nesl široko daleko po chodbách, utichl. „Zdravím všechny vespolek,“ přejel jí úšklebek po tváři a šla si sednout na své oblíbené místo. Bylo volné, vždycky bylo volné. Nikdo by si ani za její nepřítomnosti nedovolil to místo obsadit. Odložila si malý ranec, který nesla, a odepnula katanu. Byla to dlouhá cesta, potřebovala si odpočinout a stejně měla ještě čas, než se její přímý nadřízený Sasori vrátí. Natáhla se na postel a vzápětí usnula.

„Kde je ta, ku*va?!“ probudil ji hulákající Hidan a když dívku spatřil, postavil se nad ní.

„Žádnou neznám a teď odprejskni, chce se mi spát,“ otočila se na druhý bok.

„Ty m*cho, pomsta bude sladká, budeš trpět, budeš prosit, budeš... Hej, ty spíš?!“ vykulil oči, ale vzápětí se usmál. Teď měl příležitost získat její krev pro svůj rituál. Tiše natočil kosu k jejímu tělu, ale než se jí kosa dotkla, tělo se proměnilo v obláček kouře. „Hele, s těmi stínovými klony mě už pěkně se*eš!“

„Ty mě zase s tím tvým Jashinem,“ chytila ho do kravaty a k boku mu přiložila katanu. „Tak jak to chceš? Na čtvrtiny, osminky. Tentokrát tě rozfiknu tak, že tě ani Kakuzu nesešije."

„Vidím, že se dobře bavíte,“ ozval se za jejich zády Sasoriho hlas a v Makině v tu chvíli cuklo, ale své sevření nepovolila.

„Hej, Sasori, řekni té č*bce, ať mě pustí!“ supěl Hidan ponížením.

„Pusť ho, má s Kakuzem misi,“ řekl jakoby mimochodem mistr loutkař.

Teprve teď ho propustila a ruce se jí svezly podél boků. Hidan toho využil a odskočil stranou do bezpečí. „Příště ti to nandám, k*ávo!“ vyhrožoval, zatímco odcházel pryč.

„Budu se těšit,“ ušklíbla se. „Cože jste sešel sem dolů?“ Všimla si, že ninjové kolem nich na ně upírají své pohledy a čekají, co se bude dít.

„Nerad na někoho čekám,“ zamručel přes svou loutku, v které byl ukrytý.

„Omlouvám se, myslela jsem si, že dorazíte později,“ sklopila hlavu.

„Ty nemáš, co myslet, jen plnit rozkazy,“ přísně si ji přeměřil. „Chci hlášení a vysvětlení, proč jsi posledně překazila Kakuzovu a Hidanovu misi.“

Na to se dívka trochu záhadně pousmála. „V tom případě pro Vás mám zajímavé zprávy.“

„Poslouchám.“

„Vím, kde najdete poslední Orochimarovo útočiště.“

„To zní skutečně zajímavě. Kde?“

„Poblíž Zvučné.“

„Hned tam někoho pošlu.“

„To udělejte,“ ušklíbla se. „Nejlépe někoho z těchto čumilu, aby věděli, že si mají hledět svého,“ pohrozila a po jejich slovech přestali všichni zvědavci poslouchat. „Ale nemusíte spěchat.“

„Jak tomu mám rozumět?“

„To místo bude pravděpodobně plné pastí, jestli ne rovnou zničené.“

„Nehraj si se mnou,“ mračil se ještě více než obvykle.

„Omlouvám se, ale Orochimaru je hodně opatrný. Řekl mi jen, abych vás tam poslala.“

„Takže mi nic neneseš?“ ztrácel svou trpělivost.

„Něco přece,“ usmála se. „Zajímavé novinky od toho špeha, co jsem vyfoukla Kakuzovi a taky…“ napínala.

„Nezkoušej mou trpělivost.“

„Orochimaru dostal Itachiho bratra,“ objevil se jí triumf na rtech.

Procházela se bezcílně po Deštné, v které stále pršelo. Kapky vody jí stékaly po dlouhých tmavých vlasech, oblečení měla zcela promáčené, ale jí to bylo jedno. Posadila se na lavičku a snažila se promyslet si další kroky. Nešlo jí to, stálo před ní spousta neznámých a hlavně, každou chvílí by měl přijít do Deštné Itachi na schůzi Akatsuki, která se dnes večer měla uskutečnit. Znervózňovalo jí to. Strašně toužila vědět, zda těch několik týdnů strávených po boku Sasukeho, jí pomohlo najít skrytá slabá místa Uchihů, které by mohla využít. Přeci jen Sasuke byl na podstatně nižší úrovni než ona a úplně jiné než byl jeho starší bratr, který své slabiny dokázal neuvěřitelně dobře skrývat, zvlášť před ní. Sasuke v tomhle nebyl zdaleka tak dobrý jako Itachi. Učil se, učil se rychle, ale stále v něm dokázala i bez své schopnosti perfektně číst. Což byla příležitost, které se snažila stoprocentně využít.

„Takhle nastydneš,“ ozvalo se nad ní a ona si všimla, že stále prší ale jen kolem ní, protože nad hlavou měla velký meč.

„Kisame,“ usmála se na rybího obra a pak svou pozornost přesunula na pohledného muže s tmavými vlasy svázanými do culíku, který ji zjevně ignoroval. „A Itachi,“ řekla otráveně. Následně se zvedla a chytila Kisameho kolem pasu a odváděla si ho do věže. „Strašně dlouho jsme se neviděli, musíš mi říct novinky,“ usmála se částečně na Kisameho a částečně nad tím, že tam Uchihu nechali stát jako solný sloup. Ten je chvíli bez nejmenšího náznaku, co si myslí, sledoval, a pak i on vešel do centrály Akatsuki. Svého společníka i Makinu našel v jejich pokoji, jak se nad něčím nevázaně smějí. Odložil si mokrý plášť s rudými mraky a posadil se do křesla, které stálo vedle okna.

„A víš, Kisame, o tom že se k Orochimarovi připojil Itachiho bratr?“ Itachi vypadal, že je neposlouchá, ale ona věděla moc dobře, že mu z jejich rozhovoru neuteklo ani slovo.

„Skutečně?!“ Kisame se podíval na svého parťáka, ten však nehnul ani brvou. „Věděl jsem, že má o něj zájem, ale nikdy by mě nenapadlo, že se mu to nakonec podaří. Uchihové přeci jen tak někomu na špek nenaletí.“

„Sasuke je zvláštní případ. Někoho tak zaslepeného pomstou jsem ještě neviděla,“ odfrkla si a obrátila se na muže u okna. „Chce získat sílu a zabít tě. Má před sebou ale ještě dlouhou cestu, ale to ty moc dobře víš, že?“ zvedla se ze své židle a předstoupila přímo před Itachiho. „Trochu jsem mu však pomohla,“ ušklíbla se. Konečně ji věnoval pozornost. Pohlédl na ni očima tmavšíma než je noc, nebyla v nich žádná jiskra, jen prázdnota. Na okamžik se však ta prázdnota roztáhla a Makina zahlédla náznak hlubokého smutku. Odvrátila se od něj i s malou Loko vykukující z kapsy. „Chci s tebou bojovat,“ řekla rozhodně. Musela si ověřit své pokroky od jejich posledního souboje. A nejlépe hned. Třeba na to už nebude po schůzi čas. Neměla nejmenší tušení, proč si Pein sezval Akatsuki. Byla si jistá, že to zjistí, ať se děje, co se děje, ale teď neví nic.

„Ne,“ řekl hlasem bez emocí.

„Bojíš se, že tentokrát prohraješ?“

„Ne.“

„Tak proč?“ obrátila se zase k němu a naklonila se nad něj. „Nebo víš něco co já ne?“ odpovědi se jí však nedostávalo. „Ty něco víš, Kisame?“

„Nemám nejmenší zdání,“ pokrčil rameny rybí muž.

„No tak proč?“

„Stále jsi slabá. Nemá cenu si s tebou špinit ruce.“ Nesnášela ten jeho arogantní pohled.

„Hm, vážně si myslíš, že od posledně, co jsi mi dal nakládačku, jsem jen nečině seděla na zadku? Sasukeho jsem sice učila, ale zároveň se od něj i něco naučila.“

„Dobrá, když je to tak, ale rozmysli si to. Nebudu tě šetřit.“

„Nemusíš,“ a zhluboka se nadechla, aby zmobilizovala veškerou svou sílu.

„Hej, to nemyslíte vážně, že budete bojovat tady?!“ snažil se je Kisame vyhnat z malého pokoje.

„Takže venku?“ podívala se na Itachiho, který přikývl.

„Když ti to nebude vadit?“

Vadilo jí to. Přeci jen její malí špehové měli radši sucho, ale nedá se nic dělat, budou ji muset poslechnout. Horší bylo, že nebude moci využít zrak Thora, ale v tomhle boji se bude stejně spoléhat na úplně jiné oči. „Já už si nějak poradím.“

„Mohli bychom počkat, až bude lepší počasí.“

„Jak jsem řekla. Já si poradím,“ rozčilovalo ji, že ví o této slabině její techniky Sdíleného zraku.

„Jak myslíš,“ věděl, že jakmile se dívka, která proti němu stála, do něčeho zakousne, nepustí.

Vyšli ven. Z dešťových kapek se staly téměř bodající provazce a zlověstně tmavá obloha nenaznačovala zlepšení. Ba naopak. Nebe začaly divoce křižovat blesky. Přesto souboj začal a brzy se kolem pomyslné arény vyrojila spousta zvědavců. Oba zatím využívali jen techniky taijutsu, ale i tak se bylo na co dívat.

Itachi po pár útocích získával převahu. Byl neuvěřitelně rychlý. Ona taky ale díky počasí neviděla ani z poloviny tak dobře, jako obvykle. Zaútočila. Její ruka však dopadla do prázdna. Byl rychlejší a úplně jí zmizel z dohledu. Ucítila kop do svých žeber a její bok zaplavila bolest. Nadechla se a vyhnula se dalšímu úderu. Jeho útoky vykrývala spíše díky intuici, než že by je viděla. Usmála se. Počasí ji skutečně nehrálo do ruky. Rozhodla se. Použije svou tajnou zbraň, ostatně kvůli jejímu otestování tento souboj vyprovokovala.