Orochimarův špeh, Kapitola 07

„Tak pojď,“ pokynula Sasukemu a on se na ni vrhl s katanou v ruce. Ona výpad odrazila. „Špatně. Znovu!“ Opět se vrhl směrem k Makině. Těsně před ní se zastavil. Otočka. Ostří jeho katany mířilo na její záda. Pozdě. Makina ho opět odrazila. „Znovu!“ rozkázala. Zkřížili ostří svých katan a znovu a znovu. Pod jejich nárazy odlétávaly jiskry. „Znovu!“ Sasuke už nemohl, ale snažil se překonat alespoň sám sebe, když už nedokázal ji. Další náraz. Spadl k zemi a konečně uslyšel: „Přestávka.“ Ani se nezvedal, zůstal tam, kde dopadl. Makina mu podala vodu a on ji s vděčností přijal. Chladivá tekutina mu tekla kolem úst a po krku dolů, kde se vpila do zpoceného trika. Ona jen nad jeho horlivostí kroutila hlavou a usmívala se. „Kdyby jsi byl tak nadšený v boji jako v pití, brzy by z tebe byl mistr meče.“

„Já jsem nadšený,“ oponoval.

„Jsi chladný. S mečem musíš splynout, být jedno tělo. Pro tebe to je ale jen předmět,“ zamyslela se. „Možná bys mu měl dát jméno.“

„Jméno?“ divil se.

„Přesně,“ přikývla.

„A tvůj má jméno?“

„Má. Pojmenovala jsem ho po legendárním meči. Kusanagi.“

„Kusanagi? ... Pak můj bude Fukushū (Pomsta).“

„A tohle jméno vás má sblížit?“ smála se.

„A co má být?“

„Ne nic,“ otočila se, protože k nim směřoval Kabuto.

„Máš jít k Orochimaru-sama,“ řekl namyšleně, ale Makina jen přikývla, ani se na něj nepodívala a šla za svým pánem. Šedovlasý muž zatnul pěsti. Ještě více než její přítomnost, nesnášel, když ho ignorovala. „Však ty tu už dlouho nebudeš,“ zamrmlal.

Makina došla až do velkého sálu, kde v pohodlném trůnu čekal Orochimaru. Uklonila se a on pokynul, aby přišla blíž.
„Zdá se, že poté co jste se vrátili z poslední mise, jste se Sasukem sehranější,“ úlisně se usmál.

„Trochu jsme si na sebe zvykli.“

„Doufám, že ti nebude vadit, když od zítřka převezmu jeho trénink já?“

„Už se cítíte dobře, Orochimaru-sama?“

Přikývl.

„V tom případě mi to nebude vadit,“ pokusila se o úsměv.

„To jsem rád. Stejně pro tebe mám jiný úkol.“

Vzhlédla k němu. „Úkol?“ a sledovala výraz hadího muže. „Takže se mám vrátit?“ odtušila. „Doufala jsem, že po Vašem boku budu moci setrvat o něco déle.“

„Akatsuki se teď sice stáhli, ale připravují se na něco velkého. Myslím, že vím na co, ale i tak bych o tom chtěl mít vždy čerstvé a spolehlivé informace.“

„Rozumím. Takže mám vyrazit už dnes?“

„Ano.“

„Slíbila jsem, že jim předám určité informace od našeho špeha, kterého jsem zachránila.“

„Řekni jim, jaký byl jeho úkol i co zjistil. Beztak to už není aktuální a také jim řekni, kde je moje současné útočiště.“

„Chystáte se stěhovat?“

„Ano, teď budu nějakou dobu v pohybu.“

„Zprávy mám zanechat jako obvykle?“

„Jako obvykle,“ zašklebil se. „A Makino-kun, zkus být tentokrát na Itachiho trochu milejší. Vím, že ho nesnášíš, ale moc rád bych zjistil, co se tomu Uchihovi honí hlavou.“

„Obávám se, že po mně chcete nemožné, ale udělám vše, co je v mých silách,“ poctila ho hlubokou úklonou a odešla si zabalit těch svých pár věcí, co jí patřily.

Hadí muž nezůstal dlouho sám, brzy k němu přišel i jeho brýlatý poskok, který jejich rozhovor vyslechl a mnul si ruce, že od ní bude mít konečně pokoj, pak ale zvážněl. „Nemyslíte si Orochimaru-sama, že jí až moc důvěřujete?“

„Kabuto, nejsem naivní. Člověku jako je Makina nemůžeš jen tak věřit. Na to je moc silná a prohnaná. Mám pojistku.“

„Pojistku?“ chtěl vědět víc.

„Ten černý had na její levé paži je pečeť. Zradí mě a zemře. Zemřu a zemře,“ děsivě se rozchechtal.

„Sasuke!“ zavolala na mladíka, který cvičil se svým mečem, ale když ji uslyšel, přestal a přiběhl k ní s výrazem, který říkal, proč ho ta ženská zase otravuje. „Dej mi svůj meč,“ přikázala a on poslechl. Meč si od něj převzala a do ruky mu dala ten svůj.

„Co to děláš?“ divil se.

„Odcházím a beru si s sebou tvou Fukushū. Kusanagi je pro tebe lepší meč, ale neboj se Fukushū ti jednoho dne vrátím.“

„Kdy?“ zadíval se na Kusanagi a pevně ho sevřel v ruce. Byla to nádherná katana, po které už delší dobu toužil.

„Až mě budeš chtít zabít. Přeci jenom být zabita svým vlastním mečem by bylo trochu trapné.“

„Proč bych tě měl chtít zabít?“ Nevěděl proč, ale při té myšlence mu začalo být úzko.

„Co ty víš, kam nás jednou cesty zavedou,“ usmála se, jakoby její ústa neříkaly tak závažné věci, připevnila si Fukushū k opasku a aniž by se ohlédla, odešla.

Sasuke tam stál jak opařený. Chvíli se díval na katanu Makiny, chvíli na její záda, která se vzdalovala a věděl, že jestli ji ještě někdy uvidí, bude to za hodně dlouhou dobu. Nechtěl, aby mu to bylo líto, ale bylo. Teď si opravdu připadal sám.

„Už vím, jak dokážeš vidět!“ zavolal za ní.

Zvedla ruku na rozloučenou, ale ani se nezastavila. Nad Sasukem zakroužil Thor, kterému modře zářily oči.

Ležela pod košatým dubem a jelikož se právě probudila, protáhla se. Měla pěkný kus cesty za sebou ale i před sebou. Zhlédla dolů do údolí a pod ní se rozprostírala Konoha. Opět se jí v mysli vynořila myšlenka, s kterou si pohrávala už delší dobu, toužila tam vkročit, postavit se před monument Hokagů. Když nedávno Orochimaru na tuto vesnici zaútočil, ona s ním jít nemohla, byla právě s Akatsuki. Jak toho tenkrát litovala, ale i jako špion nemohla být vždy zrovna tam, kde chtěla. Vlastně téměř nikdy nebyla tam, kde chtěla být, rozkazy jsou rozkazy, možná proto se rozhodla, že do Konohy půjde a možná to byla jen malá provokace. Ať už to bylo, jak chtělo, na tváři se jí vykreslil široký lišácký úsměv, když překonala ochranou zeď a její nohy dopadly na konožskou půdu.

„Tak kam teď?“ přemýšlela nahlas. „Že bych navštívila sídlo Hokageho a ověřila jejich ochranku?“ její tváří prolítl rošťácký úsměv. Bylo rozhodnuto.

Hokageho sídlo nešlo přehlédnout, bylo jednou z dominant Konohy. Překvapilo ji, jak lehce mohla vklouznout dovnitř. Ano, díky mnoha očím svých malých pomocníků viděla všechny, kteří by se jí mohli připlést do cesty, s velkým náskokem, ale i tak. Nejspíš nikdo nečekal, že by se našel někdo tak drzí, kdo by vnikl do sídla nejsilnějšího ninji ve vesnici. Ale on se našel. Dostala se až ke kanceláři Páté a na dveře přilepila cedulku s nápisem: „Byla jsem tady. Orochimarův špeh.“ Byla zvědavá, jestli vyhlásí poplach nebo to budou brát jako hloupý žert nějakého malého spratka. Hned poté zmizela.

Procházela kolem Ichiraku, hodně o něm slyšela, ještě než se začne něco dít, nají se. S plným žaludkem se všechno dělá lépe. Vstoupila. Přivítal jí tam starší usměvavý muž a ona si u něj objednala jednu porci ramenu. Ve stánku nebyla jediným zákazníkem, vedle ni seděl ještě malý kluk se střapatými blonďatými vlasy, modrýma očima v oranžové kombinéze. Právě dojedl a na muže zavolal: „Bylo to dobré, staříku,“ a zeširoka se u toho usmíval.

„Dáš si ještě, Naruto?“ zeptal se muž.

Na to se kluk zasmušil. „Rád bych, ale nemám peníze,“ seskočil ze své židle.

„Já tě zvu,“ ozvala se Makina.

„Vážně?!“ téměř vyskočil a Makina přikývla. „Děkuju!“

„Není zač, Uzumaki Naruto.“

„Vy mě znáte?“ podivil se.

„Už jsem o tobě něco málo slyšela,“ usmála se.

Kluk se radostně zazubil. „A jak se jmenujete vy? Ještě jsem Vás tu neviděl.“

„Říkají mi Makina.“

„Makina-san, ještě jednou Vám děkuju. Dobrou chuť!“ popadl hůlky a právě donesený ramen v něm začal mizet. Ona ho chvíli s pomocí Loko zamyšleně pozorovala a pak sama začala jíst, protože Naruto nevypadal, že by se u jednoho přidání si zastavil a taky nezastavil.

„Há, to jsem se zase nažuch, to teda jo!“ jeho oči se smály a rukama se plácal po břiše.

„To jsem ráda, ale tebe bych nechtěla živit,“ usmála se, a pak vzhlédla. Kolem začalo být rušněji, poplach. „Že jim to ale trvalo,“ pomyslela si. „Tak Naruto, musíme se rozloučit. Ráda jsem tě poznala osobně,“ řekla.

„Nápodobně, Makina-san. A pozvete mě ještě někdy na ramen?“ zaškemral.

„Možná ano,“ usmála se. „Ale teď nashledanou.“

Poté se ukryla do bezpečí a přes Thora sledovala mumraj dole v Konoze. Chvilku potrvá, než budou všichni cizinci prověřeni a důležitá místa pročesána, a nakonec to budou považovat jen za vtip, jí to ale dalo perfektní představu o jejich taktice v tomto směru. Všechny své poznatky sepsala na kus papíru a vložila na předem dohodnuté místo, kde bude později vyzvednut. Sama pak pokračovala ve své cestě, která ji dovedla přímo před současný úkryt organizace zvané Akatsuki.