Docela malá pomsta - 01.

„Takže vrátíme-li se zpět k té nabídce, tak ji prostě musíme přijmout,“ ozvala se Pátá Hokage.

Zpoza stolu pozorovala mladíka před sebou, který právě domluvil. Jako obvykle dokončil naprosto bezchybnou analýzu, okamžitě také vyhodnotil její výsledky a navrhl řešení. Rychlý a efektivní jako vždycky, povzdechla si pro sebe Tsunade. Tak proč se jí jeho řešení tentokrát ani trochu nelíbí?

„Nepochybně, Hokage-sama,“ přitakal jí Shikamaru automaticky, ale poněkud nakvašeně.
„Poslouchej, Shikamaru,“ zabručel Asuma. „Naprosto nikdo tu nepochybuje o tvé inteligenci, tím méně já sám. Tvé odhady a výpočty byly vždycky naprosto spolehlivé, ale jsi si tentokrát jistý?“
„Bože, to je doopravdy otrava, takhle tu dokola dokazovat, že mám pravdu, i když jsem jen mladý pískle,“ mručel si jakoby pro sebe Shikamaru.
„No tak se hned netvař tak otráveně,“ snažil se ho uklidnit Asuma. „Nikdo přece neřekl, že se neudělá to, co jsi navrhl. Prostě jen pochop, že riskovat možný otevřený střet zrovna s touto vesnicí není právě to, co by nyní Konoha potřebovala.“
„Hm,“ zamručel jen mladík. Založil si ruce na prsou a opřel se zády o zeď za sebou. Nejlepší, co teď mohl udělat, bylo vyčkat, jak se ti tady dohodnou.

Zkoumavým pohledem přejížděl po místnosti a jejích hodně prozatímních obyvatelích. Musel uznat, že pro tuto party se tu sešla skutečně skvělá sestava. Pohlédl napravo od sebe a viděl, že stranou stojí Hatake Kakashi. Kousek od něj se právě něčemu přihlouple chechtal Jiraiya. Vzhledem k faktu, jak mu zčervenaly obě tváře najednou, to nejspíš nebude nic slušného, napadlo Shikamara okamžitě. Za stolem přímo proti němu seděla Pátá Hokage, která se právě o něčem hašteřila s těmi dvěma „vykopávkami z rady“, jak je ostatně sama jmenovaná nejednou počastovala. No a pak už zbýval jen jeho Sensei Asuma, Sakura a Tsunadina věrná asistentka Shizune. Fakt skvělá partička, zašklebil se pro sebe otráveně Shikamaru.

„Princezno Tsunade,“ promluvila Koharu Utatane jejím směrem. „Je ti jasné, že za toto rozhodnutí neseš plnou odpovědnost?“
„Jako obvykle,“ odsekla jí Pátá nazpátek. „Já jsem Hokage Skryté Listové vesnice, což znamená, že veškerá tíha a odpovědnost padá na má bedra. Jak jinak, že?“
„Samozřejmě,“ přitakala jí Utataka hlasem tak zákeřným, že i ta nejjedovatější kobra by před ní okamžitě utekla do nejhlubší díry pod zemí. „Jsem nesmírně ráda, že si to plně uvědomuješ. Jako obvykle.“ Nato se ona i její společník a další člen rady Homura Mitokado obrátili a bez jakéhokoli dalšího slova vyšli z místnosti.
„Bože ty dvě papriky mi tak lezou na nervy,“ zavrčela Tsunade sotva za nimi zaklapli dveře její kanceláře.
„Ale no tak Tsunade,“ snažil se ji uchlácholit Jiraiya smířlivějším tónem. „Věděla jsi, do čeho jdeš, když jsi souhlasila, že se staneš Pátou Hokage Skryté Listové.“
„Ale no jo,“ mávla pouze rukou na znamení souhlasu. „Postěžovat si snad ale můžu, ne?“

Shikamaru se snažil chytat jednotlivé střípky probíhajícího rozhovoru, ale nějak se mu to nedařilo. Něco rozptylovalo jeho pozornost a schopnost soustředění. Něco, co právě probíhalo za dveřmi této kanceláře. Aby byl upřímný, musel by přiznat, že ho neskutečně rozčiloval ten randál, co se venku odehrával. Vypadalo to, že se tam někdo s někým dohaduje. A to pěkně nahlas a nakvašeně. Jediné, co dokázal rozpoznat, bylo, že se jedná o dva mužské hlasy a jeden ženský.

„Zatraceně, co se to tam děje!“ zaburácela Hokage. „Já ty dva snad přerazím sama, jestli to neudělá ta ženská venku.“

Všichni se jako na povel obrátili ke dveřím a hluku, který se právě hodně přibližoval jejich směrem.

„Shizune,“ zaburácela Tsunade na svou asistentku pěkně zostra. „Buď tak nesmírně laskavá a koukni se, co se to tam u všech čertů děje. Sakra kdo se tu má pak soustředit.“
„Hai,“ ozvalo se pouze směrem od tmavovlásky.

Jenže nestihla ani dojít ke dveřím, když ty se náhle prudce rozlétli. Dovnitř pozpátku couval zmatený Kotetsu, těsně následován jistou blonďatou sirénou, na jejíž záda prakticky dýchal Izumo.

„Už jsem vám přece pětkrát řekl, že musíte počkat,“ snažil se ženu zarazit prvně jmenovaný. „Nemůžete rušit probíhající jednání, ale až skončí, tak si s ním hned můžete promluvit.“ Snažil se mladou ženu uklidnit, seč mohl, ale tu to zřejmě naprosto nezajímalo.
„Leda houby,“ houkla na něj nevybíravě a vrhla se přímo do místnosti. „Já s ním hodlám mluvit právě teď. Tedy hned jakmile ho najdu.“ Odsekla mu žena rozzuřeným hlasem. Nato práskla obrovskou černou taškou ve své pravé ruce na zem, až to zadunělo.
„Kotetsu,“ zařvala Pátá Hokage nakvašeně mužovým směrem. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak je možné, že nedokážeš splnit tak jednoduchý úkol a zajistit, abychom nebyli rušeni. A kdo je sakra tato osoba!“
Dotyčný se na ní obezřetně obrátil a pak promluvil. „Nevím, Pátá. Jisté je jen to, že hledá Shikamara a je neodbytná. Prosím zdvořile za prominutí, ale bylo by možné, abyste tak nekřičela?“
Tsunade v tu chvíli nevěděla, jestli ho má na místě uškrtit nebo co vlastně. „Prosím?“ dotázala se ho co nejklidnějším tónem hlasu, kterého byla v tu chvíli schopná.
„Opět prosím za prominutí,“ zamumlal muž pokorně nazpátek. „Ale jestli budete dál tak hulákat, tak ho vzbudíte a to už doopravdy nechci zažít. Řval totiž celou cestu od brány přes půl vesnice, než se jí ho podařilo uklidnit.“
„Kdo?“ zeptala se Tsunade a obě obočí jí vylétla údivem vzhůru.

Jako na povel se vzápětí ozval nelítostný a srdcervoucí dětský pláč. Blondýnka mírně pohnula levou paží, takže až teprve teď si všichni v místnosti všimli malého dítěte, které doposud odpočívalo ukryté pod pestrobarevným šátkem.

„No to je prostě nádhera,“ zavrčela nakvašeně žena a střelila pohledem ke stolu, kde seděla Pátá Hokage. „Byl potichu celých deset minut, takže proč by nemohl zase hodinu hulákat na celé kolo.“

Nato smýkla dítětem zleva doprava a začala se mírně pohupovat v bocích. Dítě se tím pohybem krapet uklidnilo, ale stejně se mu po tvářích dál kutálely slzy jako hrachy, z nosíku se mu táhla nudle velikosti dešťově kapky a pořád pofňukával o sto šest. I přes to všechno bylo vidět, že je to skutečně krásný chlapec asi tak rok starý. Měl tmavé vlásky a nádherná tmavá očka.

„Tak kde je ten flákač!“ zavrčela mladá žena a těkala pohledem z jednoho na druhého.

Páté Hokage už podruhé za sebou v krátkém okamžiku vystřelilo pravé obočí vzhůru překvapením. Pak namířila pravý ukazovák své ruky správným směrem. Dotyčná blondýnka se okamžitě otočila na podpatku tím směrem a její oči zaostřily na postavu v rohu za dveřmi. Tak proto sem si ho okamžitě nevšimla, napadlo ji.

„Tak tady jsi!“ štěkla na něj místo pozdravu. „To je dost, že tě vidím. Trvalo mi celou věčnost, než sem tě našla, to ti teda povím.“
„Nechápu, o čem mluvíte,“ ozval se Shikamaru pouze.
„Á, tak pán najednou neví,“ zavrčela žena. „Ani se nesnaž namluvit mi, že si nepamatuješ na bar U vypelichaného vlka.“

Při těch slovech se už Jiraiya neudržel a rozesmál se na celé kolo, až mu z očí vytryskly slzy.

„Nevím, co je na tom tak vtipného, ale sem moc ráda, že se bavíte,“ štěkla na něho blondýnka okamžitě.
„Tedy chlapče, to bych do tebe nikdy neřekl,“ promluvil Jiraiya a otíral si z tváří slzy. „Že zrovna ty vlezeš do takového podniku, tak to mě docela překvapuje. Ale musím uznat, že vkus máš vcelku dobrý.“
Shikamaru vytřeštil překvapením oči, když se mu rozsvítilo. Ruka mu vzápětí vystřelila vzhůru a prohrábl si rozčíleně prsty vlasy těsně nad pravým spánkem. Pak se na ženu před sebou podíval a pomalu ji oslovil. „Cho?“
„Přesně!“ usmála se jmenovaná triumfálně jeho směrem.

Poté popošla o pár kroků k němu. Aniž by se jakkoli obtěžovala s vysvětlováním, vrazila mu dítě do náruče. Chlapec zvědavě nacpal paleček pravé ruky do pusy, pozoroval ho, ale nijak výrazně neprotestoval.

„Fajn,“ ozvala se opět Cho. „Tohle je Daichi a je mu rok.“ Pak druhou rukou mávla směrem, kde nechala stát černou tašku. „Tamhle má nejnutnější věci. Ty ostatní si sežeň sám, protože já právě odcházím.“
Shikamaru přese všechnu svoji inteligenci moc nechápal, co se děje, ale vzmohl se na poslední odpor. Popošel pár kroků jejím směrem a promluvil. „Počkej, nemůžeš mi tady to dítě jen tak nechat.“
Cho se zarazila ve dveřích, obrátila se napůl nazpět a s ďábelským úsměvem na rtech mu odpověděla. „A proč ne? Koneckonců je to tvůj syn, takže se taky trochu snaž. Musím si zařídit hodně věcí a dát si trochu svůj život zase dohromady a to s ním rozhodně nejde, ale to sám poznáš.“ S těmito slovy za sebou práskla dveřmi.

Shikamaru ohromeně zíral na mrně ve svém náručí. Tak toto je jeho syn? Ale jak je to možné? Najednou měl poprvé za celý svůj život dojem, že mu nejspíš praskne hlava. Trvalo to celý třicet sekund, než se trochu vzpamatoval. Musí si s ní promluvit. Musí si vyjasnit několik věcí, protože takhle prostě odejít nemůže. Proboha, vždyť on přeci nemůže vychovávat sám takhle malé dítě. Popošel rychle k Sakuře přes celou místnost.

„Prosím tě, Sakuro, pohlídej ho na chvíli,“ řekl zoufale. „Já s ní musím mluvit, protože takhle to přece nejde. Jak jen to bude možné, vrátím se.“

Růžovovlasá kunoichi sklapla zpátky pusu, kterou měla pořád ještě dokořán. Chápavě přikývla, natáhla ruce a převzala od něho dítě. Shikamaru se okamžitě otočil na patě a vystřelil pryč z místnosti. V místnosti se rozhostilo na zdánlivě nekonečnou dobu tíživé ticho. Všichni koukali na chlapečka v Sakuřině náruči a nejspíš si kladli tu samou otázku. Nakonec prolomil ticho jako první Asuma, když poznamenal.

„Tak tohle je zřejmě Shikamarův syn. Kdo by si to pomyslel?“

Poté sklopil zrak a jal se vytahovat z kapsy kalhot krabičku a zapalovač. Vyklepl z ní jednu cigaretu, kterou si vložil do úst. Pak cvakl zpalovač a jeho vrcholek se rozzářil jasně rudým světlem. Asuma se už už chystal si připálit, když místnost proťal strohý hlas Sakury.

„Nehodláte doufám kouřit v těsné blízkosti toho dítěte, Asumo-sensei?“

Omluvně se na ní zakřenil a zaklapl zpět víčko zapalovače. Poté jej i s krabičkou zastrčil zpět do kapsy. Trochu nervózně se poškrábal na zátylku, než opět promluvil.

„Tak fajn, Houstone máme problém.“