Docela malá pomsta - 02. (Konec)

Shikamaru seděl ve svém obýváku na pohovce a jen tupě zíral před sebe. Stav, ve kterém se právě nacházel, nápadně připomínal bezvědomí, akorát že měl stále otevřené oči. Poposedl na místě a ihned toho trpce zalitoval, protože se mu hlava rozletěla přinejmenším na milion kousíčků a každičký z nich se mu s odporně důkladnou vytrvalostí zařezával do mozku. No, přinejmenším mu to tak aspoň připadalo. Jak dlouho už vlastně nespal? Dva dny anebo snad týden? Proboha a co když je to teprve pár hodin? Shikamaru se vůbec poprvé ve svém životě rozklepal strachy. Byl otupělý až do morku kostí, ale nebyl pitomý. Velmi jasně vnímal, že jestli něco nevymyslí, tak to bude brzo hodně zlé.

„Mysli… mysli… mysli… mysli…“ masíroval si opatrně oba spánky svými prsty. Snažil se, seč mohl, přimět svůj notně bezvládný mozek alespoň k nějaké činnosti. Jenže to nebylo nic platné, protože jeho pohled mu znovu skončil tam, kde mnohokrát předtím. U pohodlného polštáře na druhé straně kanape. Střelil rychle očima ke schodišti a pak zpátky. „No, snad se nic nestane, když se na chvíli natáhnu. Spí už nějakou tu chvíli a tak bych mohl snad taky. Aspoň trošičku.“ Sotva se položil na bok a zavřel oči, zaplnil celičký prostor kolem něj neskutečný řev. Vraždění neviňátek byla proti tomu rajská hudba nebes. Shikamaru vystřelil do pozoru jako by byl na pružince a cestou vzal s sebou úplně všechno, co se dalo a bylo po ruce. Polštář letěl doprava, prázdná flaška do mléka, která mu až doposud spočívala v poklidu v klíně doleva, ninja vesta přehozená přes ramena zapadla někam za pohovku a on samotný se potácel víceméně dopředu. „Néééé,“ rozlétl se prostorem obýváku jeho zoufale raněný hlas.

„Ale jo, vždyť už jdu, sakra“ vrčel vztekle ke vchodovým dveřím takovým hlasem, že Akamaru by to dozajista považoval za výzvu. Dovléci se k nim představovalo pro něj nadlidský výkon, ale nakonec se mu to přeci jen povedlo. Z posledních zbytků sil otevřel dveře a chystal se zpražit každého, kdo se opovážil otravovat ho. „Temari?“ zahuhlal místo toho překvapeně a pak už jen pitomě zíral před sebe, jako by na místě zkameněl.
„Uhni mi z cesty,“ nerozpakovala se naproti tomu blondýnka na opačné straně. Zvedla svůj bojový vějíř, odstrčila razantně stranou Shikamarovu povážlivě se kymácející postavu a prostě vešla dovnitř.

Prohnala se prakticky celým pokojem a už měla nohu na prvním schodu, když se konečně Shikamaru probral a promluvil k ní. „Co tady děláš?“
Temari se k němu sice obrátila napůl obličejem, ale jinak pokračovala ve své rozhodné cestě vzhůru schodištěm. „Řekla bych, že ti zachraňuju p***l, ne?“

Shikamaru si v tu chvílí pomyslel, že se doopravdy čím dál tím víc podobají jeho rodičům, jelikož jeho máma by nejspíš to samé řekla tátovi v podobné situaci. No, vlastně si dovedl celkem jasně představit, že by k tomu pravděpodobně přidala ještě pěkně výrazný šťouchanec do žeber. Instinktivně se chytl levou rukou za břicho, byť k tomu neměl sebemenší důvod. Bože to je taková otrava, napadlo ho, když za sebou zavíral vchodové dveře. Temari mezitím vyběhla schody, aby vzápětí zmizela za pravým rohem. Netrvalo to ani pět minut a už se vracela zpátky s dítětem v náručí. Malý Daichi vypadal jako hromádka neštěstí v posledním tažení. Po tvářích se mu valily slzy velké jako hrachy. Sopel vytékající z nosu nejspíš brzo opustí své dosavadní místo a vsákne se Temari do rukávu haleny, ale jinak se zdál podstatně klidnější než před chvílí. Tedy dokud nespočinul svým zrakem na obličeji svého otce. To se znovu rozeřval na celé kolo a zrudl jako rajče. Shikamaru vtáhl hlavu mezi ramena a mírně se nahrbil, ale jinak nic. Naproti tomu Temari nevzrušeně otřela nosík malého klučiny do kusu látky, který cestou popadla, aby vzápětí zabodla hněvivý pohled do muže, kterého míjela.

„Seber se, krucinál,“ zaskřípala skrz zuby. „Takhle nám nebudeš nic platný. Nemůžu se o něj starat místo tebe…“
„Nikdo se tě o to neprosil!“ zařval na ni vztekle nazpátek, aniž by ji nechal dokončit větu. „Nikdo tě sem nezval a neprosil jsem tě o pomoc. Co tady vlastně děláš?“ Temari se zarazila mezi dveřmi do kuchyně. Obrátila se k němu a Shikamaru si okamžitě vybavil, že stejný pohled, který právě upírala na něj, u ní viděl už před lety během chunninské zkoušky. Na jeho vztek to mělo dokonale odzbrojující účinek, protože okamžitě zkrotl jako beránek. „Promiň mi to, já to tak nemyslel,“ žalostně sípal, zatímco se jeho tělo definitivně sunulo na zem.

Jedině díky opoře, jež mu poskytla jedna její noha, hlavou nepraštil o podlahu. Bylo ticho a on si uvědomil až po pár okamžicích, že musela rychle přiskočit i s tím malým drakem v náručí. Pravou rukou se jí dlaní opřel o stehno a až teprve pak k ní zvedl ztrápené a notně unavené oči. Temari nikdy v životě neviděla tak vyčerpaného člověka a bylo jí jasné, že ho v tom prostě nemůže nechat i kdyby se na něj zlobila sebevíc. Tak snadno z toho ale nevyklouzne, to rozhodně ne.

„Poslouchej mě dobře, Shikamaru, protože to nebudu opakovat,“ promluvila k němu klidným hlasem. „Jenom naprostý blbec kouše do ruky, jež se mu nezištně nabízí s pomocí. Ještě jednou na mě vyštěkneš tímto tónem a pamatuj si, že tě v tom nechám. A ještě jedna věc. Chápu, že sis nejspíš pěkně hrábnul na dno svých sil, ale věř mi, že tohle všechno je naprosté nic proti tomu, co by tě čekalo potom. Rozumíš mi?“ Odpovědí jí bylo pouze sotva postřehnutelné přikývnutí. „Dokážeš se sám dostat nahoru do postele?“ Další krátké přikývnutí. „Fajn. Tak se seber a jdi nahoru. Máš teď jediný úkol – spát! Nemysli na nic jiného a neboj se, já se o Daichiho postarám.“

Tlak na jeho záda povolil, jakmile stáhla svou nohu zpět. Shikamaru se opřel o dlaně a těžce se hrabal na všechny čtyři. Nějakým zázrakem se mu podařilo dovléci se ke schodišti. Zarazil se až u jeho paty s rukou na zábradlí a nohou na prvním schodu. „Temari,“ zašeptal těžce její jméno. Chvilku mlčel a přemýšlel, co jí to vlastně chtěl říct. Nepřišel na nic a jeho mozek dávno přepnul na neutrál bez jeho vědomí a souhlasu. „Děkuju,“ dodal pouze a pak se dal znovu do pohybu.

Blondýnka ho sledovala se zachmuřeným výrazem. Počkala v pokoji tak dlouho, dokud nezaslechla zvuk tupého žuchnutí, které bylo jasným signálem toho, že se nahoře nad nimi právě zřítilo něčí tělo do postele. Teprve pak si dovolila oddechnout a sotva znatelně zamručela. „Není zač.“ Na to sklopila oči a obrátila svou pozornost k mrněti ve své náruči. Asi roční klučina si ji zvědavě prohlížel, zatímco jí ožužlával pravé rameno tak důkladně, že už měla prakticky všechno v okolí uslintané. Tmavá bystrá očka. Střapaté sytě hnědo-černé vlásky. Stejně řezané rysy v obličeji. Brada. Nos a linie rtů. To vše zcela jasně vypovídalo o tom, že tohle je skutečně a nepopiratelně Shikamarův syn, ať si říká kdo chce, co chce.

„Tak co prcku, půjdeme si udělat zeleninovou polévku?“ zavrněla na něj Temari. Klučina se jí okamžitě odměnil širokým úsměvem od ucha k uchu, zavrtěl se jí náruživě v náručí a vše okomentoval velmi hlasitým „Brrmm-brrmm.“
„Pšt!“ snažila se ho uklidit Temari zatímco pozpátku couvala do kuchyně za svými zády. „Ať nevzbudíme toho mameluka nahoře.“ O trochu klidnějším hlasem pak ještě dodala: „Tatínek musí teď hodně spát. Asi jsi mu dal pěkně zabrat, co?“

Chlapec tleskl ručkama o sebe a vydal jedno neidentifikované slovo: „Ba!“

***** O pěkných pár hodin později *****

Shikamaru pozvolna otevřel oči. Nekonečně dlouho zíral jen tak do stropu nad sebou a čekal, dokud se mu neprobudí také mozek. To ticho všude kolem bylo neskutečné. Zvedl ruku a přejel si dlaní přes obličej. Najednou si uvědomil, že spal v běžném oblečení, ale nevěděl proč. To to včera tak přehnal, že si na nic nepamatuje? Proboha, kde to pařili? Nějak si nemohl vybavit ani to nejmenší ze včerejška. Připadal si sice, jako vymačkaný a špinavý citron, ale jinak byl odpočatý a vyspaný jako už dlouho ne. A taky to ticho všude okolo, připomněl si znovu. Bylo to až neskutečně a magické. Ticho! Jeho mozek se vzápětí rozjel na plné obrátky a on si naplno uvědomil, že právě to neskutečné ticho je neklamným znamením něčeho nepatřičného. Vyhoupl se prudce z postele až se mu zamotala na okamžik hlava, ale nakonec to ustál. Divoce vyletěl ze dveří ložnice a vřítil se na chodbu. Bylo s podivem, že se na ní dokázal zastavit skoro na místě. Těkal pohledem zprava doleva a hledal jakýkoli náznak, ale bylo jen ticho. To ticho všude kolem mu ničilo nervy a drásalo mozek tak, jako doposud žádný sebeobtížnější úkol. Znamenalo totiž jen jediné. Něco se stalo s malým anebo někde právě něco vyváděl. Obojí bylo pro Shikamara prakticky rozsudkem smrti. Celkem jasně viděl, co s ním provede jeho matka a babička malého Daichiho, jakkoli byla tato její nová role prvoplánově nečekaná. Už už se chystal zahulákat na celý dům, když si všiml slabounce pootevřených dveří do pokoje na konci chodby. Byl to ten samý pokoj, kde malého předtím uložil a odkud si ho Temari vyzvedla, když k němu přišla. Potichu došel až ke dveřím a opatrně nahlédl dovnitř.

„Panebože,“ vydechl sotva slyšitelně, když jeho oči spočinuly na scenérii před ním.

Ne velké posteli umístěné v místnosti, která ovšem předtím připomínala bojiště a nebezpečnou zónu v jednom, spokojeně spala dvě těla. Maličké, patřící jeho synovi, mělo v jedné ručičce zmačkaný kapesník, který měl nejspíš symbolizovat panáčka na hraní. Naproti tomu paleček druhé ruky měl klučina nacpaný v pusince místo dudlíku. Ležel vyvalený na zádíčkách a spokojeně chrupkal. Vedle něho leželo stočené tělo Temari. Spala napůl zakrytá a tak si všiml, že mu zcela jistě probrala prádelník. Měla totiž na sobě jednu z jeho dlouhých košil, které ovšem on sám z duše nenáviděl a nosil je pouze doma během odpočinku. Vzhledem k tomu, že až donedávna se doma moc nevyskytoval, na ně skoro zapomněl. Shikamarovi neušlo, že malý spal naprosto v bezpečí provizorního pelíšku, který pro něho vytvořila srolováním dlouhé deky a vlastního těla. Mohla tak v klidu spát, protože kdyby se malý náhodou probral a drápal se ven, věděla by o tom. Shikamaru ztěžka polknul a věděl, že tohle jí nebude moct nikdy plně vynahradit. Už teď jí dlužil tak moc a přitom mu stále pomáhala dál. Vycouval z pokoje, zavřel za sebou opatrně dveře a obrátil se čelem do chodby. Znovu si připomněl, jak z duše nenávidí dluhy, které nemá možnost splatit, ale co se dá dělat. Vrazil ruce hluboko do kapes u kalhot, svěsil ramena dolů a protočil hlavu několikrát zprava doleva. Uvědomil si tak dvě věci. Jednak to, že se tak dobře nevyspal od doby, co tu byl Daichi, ale i mnohem prozaičtější skutečnost a to že nutně potřebuje sprchu a čisté oblečení.

Když o pěkných pár okamžiků později otáčel kohoutkem, cítil se jako znovuzrozený člověk. Vyšel ze sprchy ven a hmátl levou rukou po osušce, kterou si omotal kolem boků. Zběžně si vydrbal vlasy ručníkem, který pak odhodil kamsi za sebe. Vyšel z koupelny a namířil si to ke skříni s domácím oblečením. Nohou do ní mírně strčil, čímž si otevřel nedovřené pravé dveře, zatímco rukama si prohrabával pořád mírně vlhké vlasy, aby je mohl stáhnout do gumičky. Pak hrábnul dovnitř skříně, aby z ní vytáhl nejdřív černé bavlněné triko. Následovaly černé plátěné kalhoty v pase na vázačku. Shikamaru právě přetahoval triko přes bílý pruh kalhot v pase, když zaznamenal rámus ze zdola z kuchyně.

„Takže už jsou taky vzhůru,“ zamručel si pro sebe.

Zavřel dveře skříně a bosky vyšel ze svého pokoje, aniž by se obtěžoval se zavíráním dveří anebo uklizením mokré osušky, která se válela na zemi tam, kde ji odhodil. V těchto věcech byl bordelář a všichni to o něm věděli, takže se tím nikterak nezalamoval. Co víc, jednalo se přeci o jeho dům, takže to mohlo být každému úplně jedno. Došel až ke dveřím do kuchyně, když zaslechl rachot nádobí padajícího na zem, rozrazil dveře ramenem v očekávání něčeho děsivého. Místo toho uviděl Daichiho sedícího na zemi a divoce mlátícího nádobím, jakoby šlo o profesionální sestavu bicích. Temari se k němu obrátila čelem, mimochodem neušlo mu, že měla na sobě pořád tu jeho košili, s hrnkem kouřící kávy v napřažené levé ruce. Vzal si ji od ní a při té příležitosti ji sjel pohledem odshora dolů. Omluvně pokrčila rameny a ukazováček pravé ruky zabodla k zemi. Usrkl vařící kávy a následoval pohledem její prst. Na zemi byla rozpatlaná marmeláda a on do ní právě pěkně zvesela šlápnul. To byl ten podivně čvachtavě-lepivý pocit, kterému nevěnoval pozornost.

„Bože,“ zaúpěl tak tiše jak jen byl schopen.

Dřív než mohl cokoli dalšího říct, přistála mu na obličeji utěrka doprovázena varovným pohledem ve stylu: OPOVAŽ SE ZAČÍT NADÁVAT A VYPIJEŠ SI TO! Přikývl a dopajdal k nejbližší židli, kde se zřítil. Když si otíral z nohy marmeládu, došlo mu, že přes provizorní nepořádek, který vytvářel ten malý ničema vedle něho na zemi, byla jeho kuchyně v mnohem větším pořádku než jak si ji pamatoval. Ostatně ani cestou z pokoje sem nenarazil na žádný nepořádek, který tam dozajista byl. O nic nezakopl, nic se mu nepřipletlo do cesty a ani na nic nešlápl. To ale znamená, že tu musela Temari uklidit. Teprve nyní mu došlo, že nemá ani tu nejmenší představu o tom, kolik vlastně uběhlo času od doby, kdy se jeho mozek a tělo odporoučelo do věčných lovišť.

„Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se jí zatímco znovu opatrně upíjel kouřící hnědou tekutinu z hrnku.
„Je devět,“ řekla bez většího zájmu Temari a dál nevzrušeně něco kutila obrácená k němu zády. „Takže si prospal asi šestnáct hodin v kuse.“
„Cože?“ zakuckal se Shikamaru a vyjeveně na ni zíral zatímco si otíral dlaní pravé ruky z tváře zbytky kávy, jíž se předtím pobryndal. „To není možné?“
„Shikamaru, jestli je pravda, že jsi se o Daichiho staral sám od momentu, kdy ses o něm dozvěděl,“ říkala mu Temari zatímco před něj na stůl pokládala talíř s jídlem. „Pak není divu, že to takhle dopadlo.“
„Co tím chceš říct?“
„Podívej,“ začala opatrně. „Cos až doposud věděl o mrňatech? Máš nějaké zkušenosti z péčí o malé dítě? Víš, jak si zorganizovat čas a skloubit to vše dohromady?“
„Pomáhal sem přeci Kurenai,“ snažil se jí oponovat trochu uraženě Shikamaru.
„To je ale něco naprosto jiného,“ odpověděla mu klidně Temari nazpět. „Nemůžeš srovnávat tyto dvě zcela odlišné situace. Tedy pokud nehodláš být nezodpovědný vůči vlastnímu dítěti a to se ti ani trochu nepodobá.“

Shikamaru ji chvíli sledoval a přemýšlel o tom, co mu právě řekla. No, asi měla pravdu, ale… Zatraceně! Měla pravdu a věděla to, na rozdíl od něho samotného. Znovu jej udivilo, jak dobře ho zná. Vzal do ruky vidličku a bezcílně nabodnul první věc, kterou uviděl na talíři. Dřív než si strčil její obsah do úst, stihnul se jí ještě zeptat. „Jak to že ty to všechno umíš?“
„Zapomněl jsi na jeden drobný detail,“ odpověděla mu okamžitě nazpět. „Já má dva mladší bratry, Shikamaru. Když nám umřela máma, někdo se o ně musel postarat. Jak jistě víš, otec byl Kazekage a na něco takového neměl prostě čas.“ Shikamaru se už nadechoval, aby se jí na něco zeptal, ale ona prostě dál pokračovala ve svém předchozím monologu. „Nebylo to vždycky takové,“ zasnila se. „Myslím mezi námi sourozenci. Prostě se to někde zlomilo a pak už to nešlo spravit, ale předtím jsme byli úplně normální děti. Stejní jako každý druhý u nás ve vesnici.“
Shikamaru chvíli hleděl beze slova před sebe a duchu rozebíral vše, co mu právě poskytla svým opatrným přiznáním. A bylo toho vskutku do sytosti. Opatrně si prohrábnul vlasy, ale nepřišel na vhodnější slova a tak se rozhodl jí prostě jen poděkovat. „Děkuju Temari,“ řekl prostě a přímo. „Myslím, že ti nikdy nedokážu dostatečně oplatit to, jak jsi mi pomohla. Doopravdy ti moc děkuju.“
„Rádo se stalo,“ odvětila nazpět blondýnka s úsměvem. „A Shikamaru,“ pokračovala dál. „Zvládneš to taky stejně jako já. Jen si věř.“

Tmavovlasý mladý muž pochopil jednoznačně, že má pravdu. Ona byla skálopevně přesvědčená, že to dokáže. Nejspíš nikdy nepřijde na to, co ji vedlo k tomuto názoru, ale to nebylo vůbec podstatné. Měla totiž pravdu v tom jednom jediném na čem záleželo. On skutečně nikdy nehodí přes palubu nikoho, na kom mu aspoň trochu záleží. Tím méně, když je tím někým bezbranné a malé dítě a navíc je to jeho vlastní syn. Na okolnostech jeho zrození, stejně jako na faktu, jak se k němu dostal, pramálo záleží. Ulevilo se mu, když si tohle všechno uvědomil. Bylo to divné, ale bylo to tak. Sjel pohledem k prckovi, který se mu právě snažil vydrápat po pravé noze do klína. Pomohl mu nahoru a počkal až se uvelebil. Teprve pak natáhl druhou ruku s prázdným hrnkem k Temari se slovy: „Mohl bych dostat ještě jedno horké kafe?“