Vlčí tesák 24

Když jsem se ráno probudila, měla jsem dobrou náladu, a jakmile Kiba přišel na snídani, vesele jsem se na něj usmála. Kiba mi úsměv trochu rozpačitě oplatil a posadil se naproti mně.
Bylo na něm vidět, že neví, jak se ke mně má teď chovat.
Když z něj ani po půl minutě nic nevylezlo, promluvila jsem jako první: „Jak ses vyspal?“
„Dobře a ty?“ Zeptal se na oplátku a malinko se uvolnil.
„Dobře.“ Odpověděla jsem a čekala jestli bude v konverzaci pokračovat nebo se vrátí to skličující ticho, které jsem před chvilkou prolomila.
„Takže, včerejšek se ti líbil?“ Zeptal se s širokým úsměvem a mě napadlo, že asi našel ztracenou půdu pod nohama.
Neřekla jsem nic, jen jsem se na něj usmála a souhlasně jsem přikývla.
„Víš, odpoledne mám misi takže…“ Nakousl a odmlčel se.
Když nepokračoval, zeptala jsem se: „Na jak dlouho?“
„To nevím, ale týden určitě.“ Odpověděl a pokusil se o úsměv.
„Jdeš s Hinatou a Shinem?“ Zeptala jsem se, aniž bych na sobě dala znát, že jsem si všimla, jak moc se mu na ni nechce.
„Jo.“ Odpověděl stejně otráveným hlasem jako předtím.
„Tak je ode mě pozdravuj.“ Prohlásila jsem a roztáhla povzbudivý úsměv do co největší šířky.
Kiba se chystal něco říct, ale Hanino dobré ráno ho přerušilo.

Kiba se s námi po chvíli rozloučil s tím, že ještě musí k Hokage, a jakmile zmizel za dveřmi, Hana spustila: „Prý jste byli na rande.“
„Od koho to víš?“ Zeptala jsem se místo odpovědi a tím jí v podstatě odpověděla.
„Soukromý zdroj.“ Odpověděla tajemně.
„Tsume?“ Zeptala jsem se podezíravě.
„Jak si to uhodla?“ Zeptala se mě malinko zklamaně.
V duchu mi znovu projel můj předpoklad, že Tsume ví absolutně všechno, co se tu šustne, ale nahlas jsem odpověděla jen: „Jsem prostě dobrá.“
„Fajn, jsi nejlepší…“ Řekla a na okamžik se odmlčela, než z ní vypadlo nedočkavé: „Tak jaké to bylo?“
„Když ti to řeknu, bude to vědět celá Konoha?“ Zeptala jsem se a myslím, že oprávněně.
„Když mi to neřekneš, bude celá Konoha vědět, že jste byli na rande.“ Odpověděla a nevinně pokrčila rameny.
„Dobře, dobře, vyhrála jsi…“ Odpověděla jsem a na okamžik se dramaticky odmlčela, než ze mě vyšlo: „Bylo to fajn.“
Jakmile jsem to dořekla, vypadla jsem z kuchyně dřív, než stihla Hana zareagovat.

Dalších pár hodin jsem se jí schovávala a měla jsem při tom příjemný pocit, že trénuju, až do chvíle, než se mi za zády ozvalo: „Ahoj.“
Polekaně jsem sebou škubla a otočila jsem se na zdroj onoho hlasu, který jsem stejně okamžitě poznala.
„Ahoj.“ Odpověděla jsem, když mi trochu zpomalilo mé leknutím zrychlené srdce.
„Proč se tu schováváš?“ Zeptal se hned na to a v očích mu byla vidět zvědavost.
„Trénuju plížení.“ Odpověděla jsem a ani jsem tak úplně nelhala.
„Aha.“
„Ale moc mi to nejde.“ Řekla jsem a kývala při tom hlavou.
Kibu to z nějakého důvodu rozesmálo, a jakmile se trochu uklidnil, vysoukal ze sebe: „A proč si to myslíš?“
„Našel jsi mě nebo se snad mýlím?“ Řekla jsem s naprosto vážným výrazem i hlasem.
„Ale já šel počichu.“ Řekl a nepřestával se culit.
„Takže si mě hledal co?“
„Jo.“
„A povíš mi teda proč?“
„No, pokud jde o tu misi, tak musíme vyrazit během hodiny, takže jsem se přišel rozloučit.“ Odpověděl mi a veškerý humor se z jeho hlasu vytratil.
„Aha.“ Řekla jsem a v mém hlasu se přes všechnu mou snahu objevil zklamaný a smutný podtón.
„Takže…“ Řekl a na chvíli se odmlčel.
„Takže, ahoj a uvidíme se po misi.“ Přetrhla jsem mu proud myšlenek a vykouzlila povzbudivý úsměv. Upřímně jsem to nechtěla protahovat, abych z toho nakonec nebyla smutná, stejně mi bude už zítra chybět, tím jsem si byla stoprocentně jistá.
Kiba mi úsměv oplatil a po krátkém zaváhání v doprovodu Akamara zmizel za rohem. Nejspíš to taky nechtěl protahovat.

Věděla jsem, že Hana má touto dobou službu a tak jsem klidně a bez předešlé ostražitosti prošla domem až na zahradu, kde jsem, jak jsem předpokládala, našla Tsume s Yasuo.
Vlčice mě přivítala radostným zavitím a Tsume se vydala mým směrem.
Když byla dostatečně blízko, aby nemusela zvyšovat hlas, řekla: „Hledala tě Hana.“
„Já vím, schovávám se jí.“ Odpověděla jsem, aniž bych si uvědomila, že to budu muset vysvětlovat.
„Když jsem jí včera řekla, kde jste, vypadala celkem zvědavě. To je myslím důvod, proč se schováváš.“ Konstatovala a chvíli počkala až něco odpovím.
„Ano.“ Řekla jsem a usmála se.
„To bylo rande s mým synem tak hrozné?“ Zeptala se a z její tváře se nedalo nic vyčíst.
„Ne, bylo to hezké, jen je to naše věc, a i když je Hana skoro jako moje sestra, do toho jí nic není.“ Odpověděla jsem a neúmyslně jsem naznačila, že do toho nic není ani Tsume.
„Chápu.“ Odpověděla a s lehkým úsměvem zamířila zpátky k Yasuo.

Ještě nějakou dobu jsem je pozorovala, než jsem vyrazila do svého pokoje přečíst jednu z těch knih, které mě Tsume donutila půjčit z Konožské knihovny.